Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Skala (* 1940)

Občas zlevnili nějaký ten rohlík a tím si udržovali moc

  • narozen 28. ledna 1940 v Praze do rodiny zámožného podnikatele s dřevěnými dýhami

  • po roce 1948 rodina přišla o rozsáhlý majetek

  • vyučil se zahradníkem

  • na vojně se v letech 1963–1965 věnoval letecké meteorologii

  • po emigraci obou sourozenců pracoval na nižších postech

  • po revoluci se začal naplno věnovat celoživotní vášni – umění

  • v roce 2021 žil v Praze

V dětství měl služku a jeho rodina disponovala velkými majetky. Pak ale přišel dějinný zlom. Rodina během znárodnění po roce 1948 o vše přišla. Později mu oba sourozenci emigrovali, a tak mohl definitivně zapomenout na jakýkoli kariérní postup. Zajímalo ho výtvarné umění a meteorologie, velkou část svého profesního života však strávil jako řadový grafik v tiskárně, která se zaměřovala na produkci pro slepce. Nestěžuje si, vždy ze života dokázal získat maximum a také mu oplácet – v tiskárně například vymyslel zlepšovák, který slepcům umožňoval jednodušeji číst z knih obrázky. K milovanému umění se dostal až po roce 1989. 

Kořeny rodinného bohatství v chudých poměrech

Václav Skala se narodil 28. ledna 1940 v Praze. Podle pamětníka má rod Skala dlouhou minulost – prý se dostal do Čech až z italské Lombardie, odkud přišel jejich prapředek jako štukatér a dodnes v Itálii rod Skalů údajně existuje. Pamětníkův tatínek pocházel ze sedmi dětí a měl to v dětství obzvláště těžké. Když mu bylo pět let, zemřel mu otec a maminka si vzala jiného muže, který měl též sedm dětí, takže v jedné chalupě žilo celkem 14 dětí a nebylo snadné se uživit. Maminka pamětníka pocházela ze statku na Podřipsku. Také její rodina v dětství bojovala o každou korunu, těžce pracovali, všichni včetně dětí. Pak přišla kolektivizace. Pamětník vzpomíná: „To bylo drsné, to nebylo žádné – podepisovat, nebo nepodepisovat, to bylo násilím.“

Otec pamětníka se vyučil kolářem. V Praze se následně dostal do jakési dobré firmy, kde se vypracoval, stal se zástupcem vedoucího, až si nakonec postupně vybudoval svůj vlastní podnik s velkosklady s drahocennými dýhami. Dýhy byly tehdy poměrně lukrativním zbožím, vyráběl se z nich luxusní nábytek. Otec měl styky po celé Evropě, rozvážel zboží truhlářům do všech evropských států. Rodina se časem začala řadit mezi zámožné, dokonce koupili činžovní dům v Bubenči, také vilku, kde všichni žili, a rodina si mohla dovolit i služku. Pamětník však s vděčností vzpomíná, že otec nikdy nezapomněl na to, co znamená těžký život: „Vždycky obdaroval každého žebráka, a když zazvonil, dokonce za ním i běžel, hlavně aby neodešel s prázdnou.“ Otec však onemocněl rakovinou a pamětník se stal v pěti letech polovičním sirotkem. 

Paní Schmiedová jako memento nespravedlnosti 

Vzpomínky na válku zůstaly pamětníkovi v hlavě spíše v takových drobných záblescích. Díky maminčinu původu ze statku měli například za války přístup k jídlu, vzpomíná, že chovali ve vaně husu, v garáži prase a na dvorku slepice. Více vzpomínek se pojí s tísnivou atmosférou. Říká: „Ještě dneska vidím ten tank, jak mířil na Prahu, měl tu maskovací barvu, tygr se jim říkalo, a zaslechl jsem střelbu, než mě služka odtáhla zpátky do sklepa.“ Jindy je služebná vyvedla na ulici, kde se dívali na projíždějící tanky, pamětník si tíživou scénu vybavuje takto: „Tam leželo pár mrtvých mladých chlapů, ještě dneska vidím tu krvavou skvrnu místo hlavy, a Němci, co projížděli kolem, se jenom řehtali. Válka dělá z lidí zvířata, nemůžu se tohohle obrazu zbavit.“ 

Jedna vzpomínka ovšem vyčnívá nad ostatními. Když jednou Němci projížděli pod okny, odněkud se ozval výstřel a jeden z Němců se skácel mrtvý k zemi. Kolona okamžitě zastavila a Němci nechali nastoupit deset mužů, Čechů, kteří se vyskytovali náhodně kolem. Byl mezi nimi i pamětníkův otec. Němci hrozili, že pokud se střelec nepřizná, že všech deset mužů zastřelí. Střelec se samozřejmě nikde neobjevil, a když napětí vrcholilo a bylo zřejmé, že zuřiví Němci svou hrozbu opravdu vyplní, předstoupila před jejich velitele místní obyvatelka, jejich sousedka, jistá paní Schmiedová. Byla to rodilá Němka, což zřejmě přispělo k tomu, že velitele doslova uprosila, aby muže nechali naživu. Velitel se nakonec slitoval a muže opravdu nechal jít. Tato Němka tedy zachránila pamětníkovu otci a dalším devíti mužům život. Nicméně příběh má hořkou dohru. Když nastal po válce odsun, tak se k paní Schmiedové Češi dle pamětníkových slov zachovali jako zvířata: „Když tehdy při odsunu odcházela někam na to shromaždiště, tak ji na cestě přepadli, zkopali ji, ukradli jí ten jeden jediný kufřík, co si nesla. Odplazila se domů a tam si podřezala žíly. Za války a po válce se dělo takových nespravedlností! Paní Schmiedová, která zachránila deset českých lidí...“ Samotné osvobození má však spojené s hezčími zážitky: „Když přijeli Rusové, tak jeden mi hodil cukroví, smála se na mě jeho krásná tvář, veselý obličej, že už to skončilo.“

Třídní nenávist v praxi

Václav Skala po válce nastoupil do obecné školy a následně do měšťanky. Na školní léta však nemá příliš radostné vzpomínky, podle jeho slov mu učitelé dávali najevo nevraživost pro jeho původ. Říká o tom: „Po válce, když se k moci dostali komunisté, na vlastní kůži jsem zažíval, že jsem byl syn velkoobchodníka, doslova po mně šli. Ve třídě jsem například jednou prohodil jen pár slov při diktátu a učitelka na mě zakřičela, ať neopisuju. Řekl jsem, že neopisuju, tak ke mně přiskočila a vrazila mi facku. A já znovu, že jsem neopisoval a ona znovu facku. Tak do mě tloukla, až jsem byl samá modřina.“ Nebo si vybavuje jinou historku o svém spolužákovi z rodu Šternberků. Jednou měli na hodinu ředitele školy. Ten si jeho spolužáka s aristokratickým původem nechal vyvolat a začal jej zpovídat, vyptával se na rodinu. „Kluk odpovídal plný strachu, ředitel ho zmlátil, druhý den přišli vyděšení rodiče. Takhle se k nám tehdy ti učitelé chovali. Komunisti si prostě mysleli, že si můžou dělat, co chtějí, vštěpovala se nenávist vůči kapitalistům a podnikatelům, a tu nenávist dokazovali tímto způsobem,“ říká pamětník. 

Po znárodnění o všechno přišli, po otci prakticky nic nezůstalo. Padesátá léta podle něj byla ve znamení toho, že ze začátku se do vedení dostávali prospěcháři a surovci, kteří si chtěli jen nakrást. Když došlo i na rodinu Skalů, dělali jim ve vile prohlídky, mysleli, že najdou nějaké schované drahocennosti. Václav Skala vzpomíná: „Ty lidi vidím ještě teď, chlap – brejličky, klobouk, hůlčička a vedle ti jeho poskoci, prohrabali celý barák. Naštěstí nenašli maminky pozůstalost, zahrabanou do uhlí, alespoň to něco málo zachránila.“ Měla také schovaných pár drahocenných dýh a občas nějakou prodala, ale zájem o tento typ zboží v novém socialistickém zřízení upadal. Rodině vzali všechno – činžovní dům i vilku, kde je ovšem nechali v jednom patře bydlet, do druhého nastěhovali nájemníka. Maminka pamětníka musela tvrdě pracovat, aby je všechny uživila. 

Nakonec ho zmlátili

Kolektivizace byla podle pamětníka horor i pro druhou stranu rodiny, která žila na statku. „Bratr maminky zdědil rodinný velkostatek a vzal si dívku z vedlejší vesnice. Ale to byla jen chalupářka, měla tedy jako jeho žena nárok na půlku statku. Jak přišla kolektivizace, hned ji dala do JZD (jednotného zemědělského družstva). Bratr nechtěl, avšak donutili ho. Předepsali mu vysoké povinné dodávky, které nebyl schopen naplnit. Nátlak vyvrcholil násilným přepadením. Maskovaní muži ho přepadli a zmlátili, takže kapituloval, podepsal a oni si mohli statek konečně vzít,“ reprodukuje pamětník události z raného dětství, které zná z vyprávění maminky. Na malých obcích jsou však lidské osudy propletené víc, než by bylo milé. Jedním z těch, co bratra maminky přepadli, byl totiž i jistý Mihelič. 

Později se jejich cesty znovu zkřížily a toto jméno se tak neblaze do rodinné historie zapsalo navždy. Maminku maminky, tedy pamětníkovu babičku, na statku mladá snacha velice týrala, až se babička rozhodla odstěhovat a pořídila si domeček. Byla to ruina, kterou vlastními silami dala dohromady. Když babička zemřela a maminka měla baráček dědit, tento Mihelič to zaonačil tak, že nakonec o dům přišla. Pamětník k tomu říká: „Musela se vystěhovat a neměla kam, nábytek tedy snesla za vesnici, kde si jej lidé rozebrali. A Mihelič se nastěhoval do jejího domečku.“ 

Málem mě nechali umřít

Výběr střední školy měl pamětník kvůli svému původu značně omezen. Dostal na výběr mezi zahradníkem nebo horníkem. Zvolil si zahradničinu, ale celý život jej to táhlo k umění a časem si opravdu udělal i výtvarnou školu. V 15 letech nastoupil do Valtic na učňovskou školu na zahradníka. Říká, že nikdy nezapomene, jak byli ubytováni v klášteře a těžce pracovali na klášterních vinicích „Vozili nás k těm ostnatým drátům, k těm plotům, abychom tam ošetřovali vinice, které byly už v tom ochranném pásmu, tam bylo dva kiláky Rakousko, vojáci nám tam mávali.“ A i tady se opět vracelo špatné zacházení s podnikatelským synem. Nikdy nezapomene na situaci, kdy kvůli lhostejnosti personálu během prací na vinici málem zemřel. „Dostal jsem tam těžký úpal. Nedali mi ani napít, pil jsem z kaluží, měl jsem halucinace, nakonec jsem omdlel. Po návratu z vinice mě hodili na postel a nechali mě být v bezvědomí. Mohl jsem tam klidně umřít.“ To byla poslední kapka. Rodina jej tehdy nechala přeložit na jinou zahradnickou školu do Liběchova. Následně si udělal v roce 1963 maturitu na střední zahradnické škole v Mělníku. 

Po maturitě rok pracoval a pak byl odveden na vojnu. Tam se věnoval jedné ze svých vášní, meteorologii – původně se sice chtěl stát parašutistou, ale místo toho jej zapsali do důstojnické školy, kde studoval leteckou meteorologii. Druhý rok pak jako důstojník předpovídal počasí pro piloty, a tak se k vysněnému létání dostal alespoň zprostředkovaně. V slibně se rozvíjející kariéře mohl pokračovat na ministerstvu obrany, kde mu slíbili přidělení k oddělení pro vrtulníky do Žatce. Jenže než se tak stalo, jeho bratr emigroval – a tím jednou provždy skončila i jeho kariéra u Československé lidové armády. 

Místo umění psaní diplomů

Přesto na svého bratra Josefa Skalu nevzpomíná s hořkostí, ba naopak, považuje jej za rovného člověka, jehož životní krok obdivuje, protože vůbec nebyl jednoduchý. Pamětník vzpomíná: „Bratr byl v Československu zaměstnán jako vedoucí dřevozpracujícího závodu. Měl velmi dobré postavení, vypracoval se. Pak ale vyšlo nařízení, že všichni vedoucí pracovníci musejí být povinně v KSČ. To však bratr odmítl. My jsme byli zarytí antikomunisti, maminka by do strany nikdy nevstoupila, pořád jsme poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. To zkrátka nepřicházelo v úvahu. Jak ho ale nutili, tak mu nezbylo než utéct. Utekl v roce 1969. Němci dávali všem emigrantům do začátku poměrně velkorysé množství peněz. Bratr se pak v Německu vypracoval z nuly, poctivou cestou, byl nakonec poměrně bohatý.“ 

Po vojně a konci u armády se pamětníkova životní cesta začala stáčet alespoň částečně k jeho hlavní životní vášni, malování. Vždycky ho bavilo všechno kolem výtvarného umění, dělal nástěnky, doma odmalička něco pořád někde maloval a kreslil, což mu vydrželo i během dospívání a až do dospělosti. Po maturitě vystudoval dálkově Výtvarnou školu Václava Hollara, obor zaměření na propagaci (dnes se tomu říká marketing). Začal pracovat v jedné pojišťovně v oddělení propagace, později přešel do Dopravního podniku. Práce nebyla dle jeho slov zrovna pestrá: „Tam jsem jak na běžícím pásu dělal diplomy – když někdo dostal uznání, tak dostal diplom, na který jsem já napsal okrasným písmem to jméno.“ 

Zmizelo nadšení i pocit svobody

Okupaci v roce 1968 prožil na Rujáně na rodinné dovolené. Vzpomíná, jak v onen den okupace jim kdosi v noci odtrhl ze stanu plentu a německý voják je vyhnal ven. Prý jim přistavili vlak a všichni Češi museli hned odjet. Nikdo tehdy nevěděl, co se bude dít, později vyhodnotili, že Němci se asi cítili ohrožení revolucí a nestáli o problémy. Při návratu z Rujány už na hranicích míjeli sovětské tanky. Rok po okupaci si svou snoubenku z Rujány, Vlastu Šárkovou, vzal za ženu, později se jim narodili dva synové. Oba šli v otcových stopách, jeden vystudoval AVU a druhý UMPRUM. 

Když se stal v roce 1975 prezidentem Gustáv Husák, všechno se podle pamětníka radikálně změnilo. Zmizelo obrovské nadšení a i pocit svobody. A emigrovala i jeho sestra. Alena Skalová pracovala jako bytová architektka v Domě bytových architektů. Dle pamětníka měla významné postavení, dělala úpravy bytů známým hercům a umělcům. Ale na její místo se tlačilo dost lidí, takže byla neustále terčem nějakých intrik, což ji znechutilo a rozhodla se z republiky odejít. Provdala se do Ameriky za Čechoameričana. Stejně jako bratr, i sestra Alena se v cizině dobře uchytila. Ze začátku to sice měla těžké, bojovala s angličtinou, špatně placenou prací malířky užitné keramiky, ale třeba i s nutností přepočítávat všechny měrné jednotky z metrické soustavy do angloamerické, která pracuje s palci, a podobně. Časem se však i ona vypracovala a začala naplno vykonávat svou profesi bytové architektky. 

Mít zas pro co žít

Emigrace obou sourozenců měla pochopitelně dopad na pamětníkův život: „Na vedoucí místa jsem mohl zapomenout,“ shrnuje. V roce 1980 našel zaměstnání ve slepecké tiskárně, kde dělal reliéfní obrázky a vytvářel speciální slepecké mapy. Vzpomíná: „Všude byl ruský dozor, který dohlížel, aby z tiskárny neproniklo ven nic ideologicky závadného. Takže jsem dělal, co mi přikázali – pomůcky do škol pro slepce a slabozraké.“ Práce v tiskárně byla tehdy jednou z jeho tří prací. Aby rodinu uživil, musel se otáčet. Ve dne dělal v tiskárně, po nocích myl okna a záchody nebo dělal řidiče tramvaje. Politiku, už i pro pracovní zápřah, moc nestíhal sledovat. Spíš se podle něj tak nějak pasivně čekalo, co bude. „Obyčejný člověk nemá moc jak přispět, člověk se spíš snaží přežít, žili jsme pro rodinu. Husákovská normalizace, to bylo období, kdy jsme se každý stáhli do svých rodin, televize byla nudná, takže jsme poslouchali zahraniční vysílání, radio Luxembourg, ale lidi se báli projevit, báli se komunistů. Občas zlevnili nějaký ten rohlík, a tímhletím způsobem si ty davy udržovali v moci. A lidi, co měli těžké zážitky a co zažili to braní majetků, tak ti se opravdu báli. Až Gorbačov to všechno rozjel.“

Konec totalitního režimu v roce 1989 samozřejmě uvítal. Říká k tomu: „Když se Havel stal prezidentem, to jsme byli šťastní, to bylo nádherné! Připomínalo mi to jaro s Dubčekem, člověk měl zas pro co žít, nikdo tomu nevěřil, že to je možné.“ Protože pracoval u Václavského náměstí, vzpomíná, jak všechno začalo: „Lidé se dozvídali, že to v Rusku začíná praskat. Po noci byla třeba socha Václava oblepená fotkami Masaryka, byly tam nanošené květiny, vznikalo to přes noc a tajně.“ Ticho před bouří popisuje následovně: „Ve Voršilské [ulici] už byla vodní děla, vojáci kolem dokola, zašpérované to bylo, ale Václavák prázdný, lidi se báli shromažďovat. Až teprve když se to začalo v Rusku uvolňovat, najednou všechno zmizelo. Ti vojáci s tou výzbrojí, ti by zlikvidovali hravě každou demonstraci! Ale najednou to zmizelo a pak teprve vylezli lidi do ulic. Gorbačov dal údajně pokyn, že se proti demonstrantům nesmí zakročit.“ Pamětník vzpomíná, že na demonstrace vodil slepce. Vzpomíná na mnohé řečníky, jmenovitě třeba na zpěváka Josefa Zímu a jeho apel, ve kterém prosil lidi, ať v tom nenechávají protestující umělce samotné. „Umělci protestovali opravdu tvrdě, nejdřív umělci a studenti, než i obyčejní lidi začali mít odvahu bojovat,“ konstatuje pamětník.

Nekazit si to tu, na té naší malé kuličce ve vesmíru

Vzpomíná si též však na slova Václava Havla: „Naše země nevzkvétá,“ a popisuje devadesátá léta takto: „Euforie sice byla, ale taky se muselo z něčeho žít. Na začátku se museli lidi dost uskromnit, ze začátku vládlo nadšení a že byly volby, ale pak se do vedení dostávali lidi, kterým šlo jen o vlastní prospěch. A ta euforie pomaličku upadala kvůli existenčním starostem.“ Turbulentní doba a změny se dotkly i Václava Skaly. Podle jeho slov se všude začalo šetřit a jeho místo v tiskárně bylo zrušeno. Tehdy nastoupil do Karlínského divadla a u divadla zůstal až do důchodu. Rodina dostala v restituci vilku i činžovní dům v Bubenči, který byl však v dezolátním stavu.

Na otázku, jestli se měla po roce 1989 zrušit KSČ, odpovídá: „Havel byl hodně tolerantní a věřil v lidský úsudek. Ale lidi se chtějí mít hlavně dobře, nakoupit si, mít dost peněz. Většině lidí jde jen o prospěch, takže je nebezpečí, že lidstvo jde tam, kam jde většina. Ale většina je hloupá. Chce to novou generaci, přeměnit myšlení není jen tak.“ I proto by rád vydal vzpomínky své matky jako román. Říká: „Kdo zapomene na minulost, tomu se může opakovat. Lepší budoucnost nezajistíme tím, že budeme slibovat, jak se budou mít lidi líp, ale ukazovat historii, jak jsme se dostali do přítomnosti. A nezkazit si to, na čem žijeme, na té naší malé Zemi, která je taková malá kulička ve vesmíru.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Martina Mia Svobodová)