„To bylo tak, že mi vždycky tvrdili, že všichni vedoucí v Elektro Bečov jsou v komunistické straně, akorát vedoucí výroby nebyl. Tak jsem se vymlouval... že jsem nějaké roky ve Svazu mládeže, že nemám čas to vyplnit [a podobně]. Jednou se mi stalo, že jsme přijeli z dovolené. Dostal jsem tehdy... vedoucí stranický funkcionář mi předložil papír, vyplněnou přihlášku, a řekl: ‚Podepiš.‘ Vzhledem k tomu, že jsem měl tři děti, tak člověk prostě… A měl jsem za sebou… měl jsem za sebou to, co jsem měl, tak jsem podepsal. Prostřední syn, ten chtěl být myslivcem nebo hajným, takže... Tehdy byla v Písku lesnická škola, je tam pořád, která je vyhlášená. Tak jsem tam s ním byl na přijímačkách. No, když jsem viděl ty výsledky, tak byl vcelku přijatelný. Přesto ho nevzali.“
„My jsme se v Klatovech před maturitou přestěhovali, protože naši tam koupili dům, tak jsme se přestěhovali do domu a takzvaný uliční [výbor], nevím, jak se to jmenovalo… důvěrník… psal posudek. Přitom mě vůbec neznal, no, a napsal takový posudek, že… Proti tomu baráku byl lom. Chodili jsme tam jako mládež hrát na harmoniku a já jsem hrál na mandolínu, zpívali jsme a tak dále. No, tak to všechno shrnul, že se nijak neprojevuju, a tak dále, a tak dále. Politicky [že se neprojevuju]. To byl jeden z důvodů, proč jsem nebyl přijatý. Na tu vysokou [školu] jsem dělal třikrát přijímačky, než mě jednou vzali.“
„V roce 1945, když nás přijeli Američané osvobodit, tak v Horní Bříze byla demarkační čára. Na půlce byli Američani a na půlce Sověti. Vybavuju si, že čokoládu jsme poznali až po válce. Respektive když přijeli Američané, tak dětem vyhazovali z džípu sušenky, čokoládu, takže to jsme ji okusili prvně. Náš dům byl v sovětské části, ale hned pod námi byla demarkační čára. A ve škole měli Američani zřízený, nevím, jestli vedení, nebo štáb, prostě tam byli… a my jako malí jsme tam chodili a vojáci nám dávali různé pamlsky – od čokolády počínaje, různé takové konzervičky, což byly arašídy – ta pasta – a jiné pochoutky.“
Vlastimil Šindelář se narodil 11. prosince 1938 v Horní Bříze u Plzně. Otec Antonín Šindelář byl řidič a později elektromontér, matka Magdalena Šindelářová byla zpočátku v domácnosti. Měl o tři roky staršího bratra Antonína. Dětství prožil za druhé světové války, pamatuje si nálety na Plzeň a bombardování Škodových závodů v dubnu 1945. V roce 1945 vedla Horní Břízou demarkační linie mezi americkou a sovětskou armádou. Po válce se rodina přestěhovala do Klatov. Byl členem Junáka až do jeho zákazu v roce 1950, poté vstoupil do Pionýra. Od dětství se věnoval leteckému modelářství, dosáhl první výkonnostní třídy a byl členem krajského reprezentačního družstva. Po maturitě v roce 1956 nebyl dvakrát přijat na vysokou školu, zřejmě z důvodu negativního posudku sepsaného uličním výborem v místě bydliště. Absolvoval dvouletou nástavbu při strojní průmyslové škole v Plzni a stal se strojařem. Při třetím pokusu o přijetí na vysokou školu uspěl, studium dokončil v roce 1967. Pracoval ve „Škodovce“ v Klatovech a později v Kovofiniši v Ledči nad Sázavou. Od roku 1969 působil v podniku Elektro Bečov jako vedoucí výroby a později předseda družstva. Pod tlakem zaměstnavatele vstoupil do KSČ, zejména z obav o budoucnost dětí. Vedle zaměstnání se intenzivně věnoval turistice v rámci Svazu turistiky. V roce 1993 se stal ředitelem podniku dřevonástrojů v Mlýnském Struhadle, odkud odešel v roce 1999 do penze. Po roce 2005 se podílel na chodu Bečovské botanické zahrady, kterou obnovoval jeho syn. V době natáčení (2025) žil Vlastimil Šindelář v Bečově nad Teplou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
