Věra Šímová

* 1934

  • „Můj muž řekl: ,Já jsem Čech, jdu zpátky do Česka. Co bych tady dělal?!‘“ A na to mu řekl strýc, on měl velkej barák a říkal: ,Máš tady byt. Hned. Já mám styky, že můžeš okamžitě někde pracovat jako lesák.‘ Německy můj muž trochu znal, ale ne perfektně. A říkal, že já můžu, oni měli velké kadeřnictví, tak říkal, že můžu pomáhat v kadeřnictví. A děti, až se naučí německy, tam tady můžou chodit do školy. Ale můj muž to všechno zhatil. Řekl: ,Já jsem Čech a já se vrátím.‘ A ještě udělal to, že šel do trafiky, koupil si Rudý právo, přinesl to tam a řekl: ,Vidíte? Tady o tom ani nic nepíšou!‘ Oni se začali smát a říkali, že bodejť by oni psali, že chtějí někoho napadnout. Oni to dělají doteďka! Že někoho napadnou, aniž by mu dali předem vědět, že tam půjdou. Takže takhle to bylo.“

  • „Jenom si moc pamatuju – to jsme bydleli ve vavroušáku, v činžáku – že můj otec měl na nočním stolku Hovory s TGM a gestapák si je prohlížel a potom se ho zeptal – můj otec mluvil německy, a on se ho zeptal: ,To čtete?‘ On jenom zakýval, že jo, ten gestapák to položil a šli pryč. Takže to byl nějakej dobrej Němec, asi. Jinak by ho určitě nepustili.“

  • „Než přijeli, tak to jsme bydleli v tom Dvoře Králové a vím, že se stavěly z takových kůlů barikády. My jsme na ty barikády jako malí lezli a ti blbí Rusi nás z těch tanků chytli a na tanku nás odvezli daleko. Vysadili nás a my jsme museli jít pěšky hrozně daleko, abychom se vůbec dostali domů. Pamatuju si, že maminka, když jsem přišla, tak moc brečela, protože si myslela, že mě Rusáci sebrali. Takovýdle oni dělali pitomosti. A taky, když někdo měl hodinky, tak oni měli hodinky odtud až sem a každému řekli: ‚Davaj časy.‘ To vím, že to bylo takhle. A znásilňovali naše ženský. Vím, že jednoho vojáka ten velitel, když ho načapal, jak tu naši holku znásilňoval, tak ho na místě zastřelil. To je fakt. Takže oni nebyli všichni špatní. Ale většinou byli moc negramotní, moc.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostopovice, 07.06.2022

    (audio)
    délka: 01:42:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Stužky byly hned vyprodaný, každej chtěl mít trikoloru

Věra Šímová (80. léta)
Věra Šímová (80. léta)
zdroj: Archiv pamětnice

Věra Šímová, rozená Kuželková, se narodila 12. prosince 1934 ve Dvoře Králové nad Labem. Otec Antonín Kuželka, vyučený kadeřník, pracoval na úřednické pozici, matka Božena jako vedoucí prodejny skla a porcelánu. Věřin dědeček Hugo Kuželka za první světové války bojoval v rakousko-uherské armádě. V květnu 1918 padl do zajetí, od srpna pak bojoval v řadách československých legií v Itálii. Během druhé světové války Hugo Kuželka pomáhal odbojářům, kteří působili v okolí Jaroměře na Náchodsku – tam Věra strávila část válečného období. Po atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942 gestapo sebralo a asi čtrnáct dní drželo otce Antonína, který však s Heydrichovou smrtí neměl nic společného. Osvobození prožila Věra s rodiči ve Dvoře Králové, bezprostředně poté se přestěhovali do Trutnova. Roku 1954 se Věra Kuželková provdala za Jan Šímu, společně vychovali syna Jana a dceru Radomilu. V srpnu 1968 byla celá rodina na návštěvě u příbuzných ve Vídni. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy chtěla Věra na Západě zůstat – příbuzní jim ve Vídni nabízeli práci i bydlení. Na přání manžela se však společně vrátili do okupovaného Československa. Do důchodu Věra odešla v roce 1990, předtím pracovala na krajském národním výboru. V roce 2022 žila v Ostopovicích na Brněnsku.