Otokar Simm

* 1946

  • „K těm knihám Jizerské hory včera a dnes: měl jsem takovou myšlenku už několik let předtím, než k vydání došlo. Naivně jsem se domníval, že bychom mohli takovou knihu vytvořit s fotografem Siegfriedem Weissem. Tak jsem mu to jednou navrhl jako příteli, ale on mně říkal: ‚Víš, tohle není pro mě, fotografuju krajinu, jsem krajinář.‘ On to jednoznačně odmítl. Rychle jsem pochopil, že to není jeho parketa. Ale potom po několika letech jsme se dali dohromady s Honzou Pikousem. Ten byl taky tou myšlenkou uchvácen. On tu věc dotáhl naprosto k dokonalosti. Spočívalo to v tom, že se vybrala hromada pohlednic a on potom ta místa obcházel. Fotil je ze stejných míst naprosto do detailu, stejné záběry. A tím to dovedl do stadia, které se snad nikde jinde nepodařilo vydat tak podrobně, srovnávání krajiny dřívější a současné. Někdy je to velmi smutné, ale jsou i případy, kdy je to radostné, že se něco horšího zlepšilo.“

  • „Zažil jsem všechny tři etapy proměny Jizerek. Zažil jsem Jizerky takové, jaké byly zřejmě i před válkou. Lesy byly jen málo dotčené, byla síť průseků, podle kterých se dalo chodit. Ty průseky byly zakreslené ve starých mapách. Potom najednou začaly lesy mizet naprosto beznadějně, bylo to pro nás velmi zdrcující, byla to katastrofa, doslova. Najednou byly Jizerky holé, bez lesů. V prvopočátku vznikly první velké holiny kolem Jizerky a na Smrku. To se ještě zdálo, že se nic dohromady neděje, zdálo se to nám laikům, že se nic neděje. Lesníci to samozřejmě tušili. To, co se stalo potom, bylo něco strašného, byla to pohroma.“

  • „A tak v roce 1974 jsme přešli hřebenem polských Jizerských hor z Piechowic až na Jizerský stoh a dolů do Świeradówa. To bylo ještě tehdy velké dobrodružství, protože neexistovaly žádné široké silnice, ta Hřebenovka, kde se dá dnes projet autem, to byl jen průsek. Celé hodiny se šlo lesy a nepotkala se ani noha. Taková příhoda, která mně utkvěla v paměti. To jsme ve svých stanech nocovali na Jizerském stohu a netušili jsme, že je tam topič, který hlásí dolů do Świeradówa pohraničníkům, že jsou tam nějaké živly. Tak nás přijeli zkontrolovat. Pak jsme si z toho topiče už dělali srandu, když jsme objevili, kdo to je. Tak jsme mu říkali, ať to rychle nahlásí. Pohraničníci nikdy neopomněli přijet, zkontrolovali nám papíry a zase odjeli. Probíhalo to v přátelském duchu, by se dalo říct.“

  • „Rodiče vzpomínali na to, že takzvaným odsunem přišli o většinu svých přátel. A pak zůstali v kraji, kde jim z těch přátel, kteří byli vesměs Němci, zbylo jen málo. Byli to lidi obdobného typu jako můj táta, byli protinacisticky založení a pro nacismus neměli vůbec nic nazbyt. V mezích možností se snažili i škodit, hlavně v předhitlerovské době, když tady nastoupili henleinovci a probíhaly jejich různé akce. Táta vzpomínal vždycky na to, jak jim černou barvou natírali bílé podkolenky. Zajímavé je, že s podobnou zkušeností jsem se setkal i u jiných lidí, že dělali totéž. Tak to asi bylo v té době oblíbené.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 23.07.2020

    (audio)
    délka: 01:52:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec začerňoval henleinovcům podkolenky. Syn zachránil kus sudetské historie

Otokar Simm se svými rodiči Maxem a Emilií na Mírové slavnosti u jablonecké přehrady v roce 1957
Otokar Simm se svými rodiči Maxem a Emilií na Mírové slavnosti u jablonecké přehrady v roce 1957
zdroj: archiv Otokara Simma

Otokar Simm se narodil 25. září 1946 v Jablonci nad Nisou. Matka Věra, za svobodna Votočková, byla Češka a pocházela z Roztok u Jilemnice, otec Max byl sudetský Němec z Jablonce. Rodina mohla po druhé světové válce zůstat v Československu i proto, že otec patřil mezi antifašisty. Strýc Otokara Simma po odsunu utekl z východního do západního Německa. Otokar Simm se kvůli tomu nedostal na střední školu se zaměřením na zahraniční obchod. V roce 1968 maturoval na strojní průmyslovce. Pracoval v Okresním bytovém podniku v Jablonci nad Nisou. V šedesátých letech začal objevovat Jizerské hory a začal se zajímat o historii tamních Němců. Od roku 1974 podnikal s přáteli výpravy do polské části Jizerských hor, kde sudetští Němci zanechali během uplynulých století rovněž své stopy. Stal se jedním ze svědků ekologické pohromy, jež v Jizerských horách nastala v osmdesátých letech 20. století. Po roce 1989 začal Otokar Simm vydávat knihy, které připomínaly minulost Jizerských hor svázanou především s německými obyvateli. Stojí za literárními díly Album starých pohlednic Jizerských hor, dvěma díly knihy Jizerské hory včera a dnes, Připomínky zašlých časů – Pomníčky Jizerských hor, Tři iseríny – Jizerka, Velká Jizera, Orle, Jizerské hory – horolezecký průvodce, Ještědské květy, Poezie jizerské žuly. Spolupracoval s fotografy Janem Pikousem či Siegfriedem Weissem, spisovatelem Miloslavem Nevrlým, horolezcem Wolfgangem Ginzelem, Markem Řeháčkem nebo Markem Sekyrou. Překládal texty napsané ve svérázném sudetoněmeckém dialektu. Věnoval se tvorbě sudetoněmeckých spisovatelů z Jizerských hor. Jezdil na expedice do evropských i světových velehor. V roce 2018 připravil k vydání ojedinělou, podrobnou česko-německou mapu Jizerských hor. Otokar Simm je ženatý a má jednoho syna. V roce 2020 žil v Jablonci nad Nisou.