„Myslím, že následující den, večer, byl, to vám tady možná někdo říkal, večer byl průvod se svíčkami, procházel obrovský dav lidí Olomoucí se svíčkami a já si vzpomínám, že jsem se tam modlil za to, že pokud nás budou kropit vodními děly, aby to byla teplá voda. Pak mi došlo, že nesu zmražené filé, takže mi ho rozpustí tou vodou. Nezasáhl nikdo, policajti stáli v kordonech, ale nezasahovali. Pak bylo to velké a slavné shromáždění ve sportovní hale, kde už se Jařab naprosto jednoznačně vymezil a kde myslím, že rozhodl o tom, že je to jediný relevantní kandidát na rektora. A mezitím se dály věci na fakultě a u nás na katedře, protože i ta naše katedra nebyla tak jednoznačná, vím, že některé kolegyně měly strach, co to provádím, že to je nebezpečné, protože u nás se rozmnožovaly štvavé materiály, ale ne Přetlak, to byly spíš letáky, které jsme takhle šířili a najednou jsme zjistili, že co jsme chtěli, máme mít.“
„Táta byl v práci, byla u nás ta teta z Nového Města na Moravě, s mámou svorně brečely: ,Obsadili nás Rusové.´ Poslouchalo se rádio, dodnes mě, to se poslouchalo české rádio, dodneška mne ta dikce a ten způsob řeči zůstal v hlavě a nezapomenu na to. Tenkrát se rozhlas opravdu ukázal jako médium naprosto nenahraditelné a byl to malý zázrak, že se to podařilo udržet, i když souběžně s tím začalo vysílat rádio Vltava, které vysílalo snad odněkud z Německa, byla to ubohá čeština, o obsahu nemluvě. Ale myslím si, že spousta lidí na to mohla naletět a že se nechali přesvědčit, že u nás byla kontrarevoluce, že se likvidovaly tajné sklady zbraní, kterými u nás imperialisté chtěli převzít moc. Takže, to bylo toto. Šel jsem ven, šel jsem do lesa, vylezl jsem si tam na svůj strom, který jsem měl hrozně rád, takový rozkošatělý buk a na něm jsem bulil jako malé děcko.“
„Řekl bych, že opatrně rezervovaný. Přede mnou se o tom nemluvilo. Navíc, máma teda zůstala ve straně až do osmdesátého devátého a řekl bych, že to bylo proto, aby mne tak trochu chránila, protože otec v sedmašedesátém roce ze strany vystoupil, což bylo nakonec horší, než kdyby byl vyloučený, protože jakýkoliv postup, i služební byl ztracený. On pak dělal standardního dělníka, přestože středoškolák, přesto, že před tím dělal šéfa měřící služby, tak musel dál pokračovat životem dělníka a matka jako učitelka, ta to dostala v tom osmačtyřicátém roce příkazem a neměla tu odvahu se vzepřít. Takže, myslím, že to byl ten opatrně rezervovaný přístup, možná některé náznaky skutečného stavu prosákly kolem toho osmašedesátého roku a zvlášť po obsazení, kdy se vyjadřovala naprosto jednoznačně a dokonce prozíravě předpokládala, že dočasnost bude dlouhá.“
Prof. PhDr. Dušan Šimek se narodil 20. června 1950 v Novém Městě na Moravě do rodiny učitelky a dělníka. Jeho otec Dušan prošel v 50. letech Pomocnými technickými prapory a v roce 1967 vystoupil z komunistické strany. Dětství i dospívání prožil Dušan Šimek v Břidličné na Jesenicku. Odmala tíhnul ke knihám, což se později odrazilo i v tom, že je autorem dvou básnických sbírek – Po tichu a Po druhém tichu – jež jsou citlivě inspirovány jeho vzorem, básníkem bolesti a melancholie Janem Skácelem, s nímž se Šimek také osobně setkal. Po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Rýmařově v roce 1968 mu do života vstoupila sovětská okupace, kterou prožil tíživým způsobem. Nejprve nastoupil na techniku do Ostravy, kde zjistil, že jeho vysněným oborem není technika, ale společenské vědy. Na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pak vystudoval obor s krkolomným názvem Pedagogika dospělých se zaměřením na sociologii práce a podniku. Už zde se setkával s normalizačními praktikami, kdy nad vzděláním stála spíše ideologie než kvalitní výuka a postupy. Pro svůj nesmlouvavý postoj ke komunistickému režimu se dostával do problémů a občas musel změnit pracovní místo. Na svoji alma mater, kde odmítl vstup do komunistické strany a kde se osobně zapojil do studentské stávky. V polovině devadesátých let se stal prvním docentem a v roce 2008 i profesorem nově vzniklého oboru andragogika, o jejíž založení a rozvoj se významně zasloužil. Dušan Šimek žil v době rozhovoru v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
