Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Dušan Šimek (* 1950)

• narodil se 20. června 1950 v Novém Městě na Moravě

• otec Dušan u Pomocných technických praporů

• maturoval 1968 na Střední všeobecně vzdělávací škole v Rýmařově

• v roce 1974 promoval na FF UP

• od roku 1986 učí na katedře Výchovy a vzdělávání dospělých na FF UP

• účastník sametové revoluce na olomoucké univerzitě

• vydal dvě básnické sbírky

Když na prvním studentském shromáždění 20. listopadu 1989 překračoval řady studentů sedících na podlaze vysokoškolské auly, netušil, jak to celé dopadne. Nad hlavou mu visel Damoklův meč možného vyhazovu. Sice už měl dávno vyhlídnutou jinou práci -místo za katedru případně nastoupí jako lesní dělník. Už k tomu nedošlo. . Příběh Dušana Šimka (*1950) je příběhem muže, který svou akademickou dráhu prožil uprostřed normalizace a který se totalitou nikdy neušpinil. 

Dítě učitelky a pétépáka

Narodil se v Novém Městě na Moravě, ale vyrůstal v Břidličné na Jesenicku. Jeho rodiče se zde, v bývalých Sudetech, setkali v roce 1946 a našli v sobě zalíbení. Maminka Adéla byla učitelkou, otec Dušan pracoval jako montér v Kovohutích. Oba dva zpočátku patřili k členům Komunistické strany: „Maminka, ta to jako učitelka dostala příkazem v roce 1948 a ve straně vydržela až do převratu, chtěla mne chránit. Táta ze strany vystoupil v roce 1967, to už měl za sebou i pétépáckou zkušenost z padesátých let,“ vzpomíná Dušan Šimek na svoje rodiče. Jeho otec prožil drsnou etapu v uniformě s černými výložkami pro svůj špatný kádrový profil. Jeho matka byla rozená Kinská a za muže měla bohatého továrníka. „Otec měl problémy i kvůli tomu, ale to si jen sám myslím, že byl zapleten do nějaké útěkářské aféry. A já jsem nikdy nebyl tak drzý, abych se jej více vyptal, respektoval jsem, že o jistých věcech prostě nechce mluvit,“ dodává k tomu Dušan Šimek, který se už ve čtyřech letech naučil číst. Když si jeho maminka dělala do školy učitelskou přípravu, nahlížel jí přes rameno a vstřebával písmeno za písmenem: „A jednoho dne jsem zjistil, že čtu.“

Naděje s bukovými křídly

Literatura se stala výrazným leitmotivem jeho života. Jako dítě začal brzy navštěvovat knihovnu, odkud si na každý týden nosil čtyři knihy k přečtení. V pubertě se pročetl k Čapkovi, ale i k americkým autorům jako byl J. D. Salinger. „Ginsberg a Whitman mě minuli, bylo tam pro mě až příliš mnoho písmenek,“ říká pamětník, který za svého života vydal dvě minimalistické básnické sbírky čtyřverší, inspirované tichými, bolestně krásnými verši Jana Skácela. „Jednou jsme se setkali během jeho čtení. Nechal jsem si od něj podepsat knížku a dodnes ji chovám jako relikvii. Nepůjčuji ji a ukazuji na místě jen svým největším láskám,“ usmívá se pamětník.

Když dospíval, bylo to v době, kdy Československem vanula naděje. Šedesátá léta jsou známa svým politicko – společenským uvolněním. Muži prodloužili vlasy, ženy zkracovaly sukně. Ve světě propukla beatlemánie a hippies se s květinou za uchem vydali bosky do San Francisca.  Dušan Šimek tehdy studoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Rýmařově. Měl štěstí na skvělé učitele – na lidi nezasažené ideologií režimu. 

„To uvolnění jsem vnímal silně, bylo to cítit i doma, protože se rodiče po prožitých padesátých letech přestali bát a začali mluvit otevřeněji. Náš učitel češtiny , skvělý historik a literát, nás přivedl k Plameni a Hostu do domu[1], což tehdy byly běžné tiskoviny. Taky jsem se začal zajímat o jiné zdroje, než byl československý rozhlas, objevil jsem Hlas Ameriky a vrcholem toho všeho pak byl ve třeťáku kulturně výchovný zájezd do Prahy, který geniálně dramaturgoval náš třídní,“ vzpomíná Dušan Šimek, který tehdy v matce měst viděl v Národním divadle Labutí jezero, druhý den pak žáci absolvovali představení v Divadle na Zábradlí, kde proběhla hra dosud neznámého dramatika Václava Havla – Zahradní slavnost. Navštívili také Divadlo Semafor a poslední den se ocitli v Malostranské besedě: „Kdybych tehdy věděl, že ti dva vousatí pánové, kterým jsme pomohli nosit židle, jsou Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, nejspíš bych jim i vydrhnul podlahu.“

Dušan Šimek maturoval v červnu 1968. On sám, i jeho spolužáci, se díky svému třídnímu naučili chodit na placené brigády. Vydělali si tehdy dost peněz na pomaturitní letní výlet do rumunské Mamaie. Domů se vraceli devatenáctého srpna. Dva dny na to vtrhly do Československa tanky okupantů. Naděje s bukovými křídly musela ustoupit přicházející normalizaci. 

Tanky a školy

Dušan měl tehdy domluvené rande se svou školní láskou. Nedošlo k němu. Ráno našel v kuchyni u rádia dvě plačící ženy – svou matku a tetu. „Rozhlas tehdy odvedl skvělou práci. Dodnes si živě pamatuji tu dikci a naléhavost. Byl to malý zázrak, že to dokázali udržet tak dlouho. A já šel tehdy do lesa, kde jsem vylezl na svůj oblíbený strom, košatý buk – a tam jsem bulel jako děcko,“ vzpomíná na den invaze vojsk Varšavské smlouvy. 

Původně chtěl v Brně studovat entomologii, ale nepřijali jej. Přesto, že přijímací testy udělal na výbornou. Možná, že za tím byl stín jeho otce, který se provinil svým vrácením stranické knížky. Jediná cesta vedla do Ostravy na techniku, kde Dušan Šimek nastoupil bez přijímacích zkoušek. Strojní fakulta byla pro mladíka, zasaženého Hrabalem, Čapkem a Škvoreckým, krokem vedle. Studium zvládal jen s vypětím sil. Zlom nastal, když se ve druhém semestru mezi technickými předměty jaksi záhadně objevila sociologie a sociologická práce.

„Co vy děláte tady na technice,“ ptal se jej v úžasu docent Holík, ohromen znalostmi a zjevným přehledem Šimkovým. 

„Tak jsem tehdy utekl z domu a vydal se nejprve do Brna, chtěl jsem přestoupit na svůj obor, sociologii. Tam mi řekli, že už je vše uzavřeno, bylo už září. Ale ať se jdu zeptat do Olomouce, že tam je nový obor, sociologie a pedagogika dospělých,“ upřesňuje pamětník. 

Ve studiu se konečně našel. Koncept výuky vzešel z mozku a pera filosofa Josefa Ludvíka Fischera, jehož žákem, jakožto i kantorem na olomoucké univerzitě byl Šimkův vzor a pozdější přítel, Vladimír Jochmann. Jeho osud nebyl lehký, během normalizace musel ze školy odejít a pracoval potom jako dělník – čerpač  v maringotce, kde v podstatě dělal dvě věci – zapisoval stav vody a překládal filosofické knihy. I toto pak vycházelo v samizdatové edici Prameny[2], kterou Dušan Šimek, jakožto i další, režimem zakázané věci vznikavší v ilegalitě, během normalizace sledoval a četl. 

Po Jochmannově vyhazovu přikryla fakultu tma. Vlády nad oborem se chopili manželé Vítkovi. On byl původně právník, ona učitelkou ruštiny a oba dva, jak Dušan Šimek zmiňuje, byli homo simplex – lidé jednodušší a v podstatě nekompetentní k tomu, aby zde cokoli vedli. Studenti nejen Dušanova ročníku jim dávali najevo svá pohrdání. „Vítek se nás potom snažil zlikvidovat u státnic, ale obrátilo se to proti němu. Napsali jsme protest, ve kterém jsme žádali, ať nedochází k narušování této státní zkoušky. Nakonec tedy vyletěl Vítek.  Po převratu někdy v devadesátém roce nastala šílená situace, kdy jsem byl na jednom jednání s ním, kde vystupoval jako div ne disident a odbojář první kategorie. S kolegyní Topol´skou se nám chtělo zvracet a zachránila nás až kolegyně Hornová: ,Ale vy nám tu docela sprostě lžete,pane Vítku.´“ 

Tvoje jediné právo je souhlasit, soudruhu!

V posledním ročníku vysoké školy už Dušan Šimek pracoval na částečný úvazek na Generálním ředitelství koncernu Sigma v oddělení vzdělávání dospělých. Vydržel tam až do roku 1978. Situace ovládaná normalizační rétorikou byla příliš neslučitelná s jeho povahou. 

Jednoho dne se vymezil proti kolegovi s tím, že jej nebude zdravit soudružským „Čest práci,“ protože dotyčný neví, co je to čest, natož pak práce. Také se kriticky vyjádřil proti projevu tehdejšího komunistického prezidenta Gustáva Husáka.

„Když první představitel strany něco řekne, pak je jasné, že to strana schválila. A ty máš jediné právo – souhlasit s tím,“ řekl mu na to tehdy nadřízený kádrovák.

„Tak jsem poznal, že tam už nemůžu být. Naštěstí si mne na nějaké konferenci všimli z Výzkumného ústavu odborného školství a já jsem úspěšně udělal konkurs a nastoupil na detašovaném pracovišti v Olomouci,“ říká Dušan Šimek, který v nové práci zúročil již nabyté vědomosti a naopak si rozšířil obzory o další poznatky, jako byla například analýza práce. Všechno později zúročil coby vyučující na katedře Výchovy a vzdělávání dospělých na olomoucké univerzitě, kam v průběhu osmdesátých let nastoupil. Z detašovaného pracoviště Výzkumu odborného školství odešel potom, co na stole našel kolegovy omylem zapomenuté poznámky: „Bylo tam napsané kdo mi volal a o čem jsme se bavili a celé to bylo završené pointou – prověřit.“

Katedra Výchovy a vzdělávání dospělých, kam Dušan Šimek nastoupil během roku 1986, byla výrazně ideologizovanou buňkou a on sám zde byl spíše zjevením. Přesto učil a stal se tajemníkem, kdy vedl kursy pedagogiky dospělých, sociologie výchovy a sociologie práce. Rok na to přišla nabídka vstupu do strany.

„Já ale nemůžu vstoupit do strany, která způsobila takovej marasmus,“ odpověděl. 

Fakulta se tehdy rozdělila. Jedni mu fandili a začali se s ním bavit, druzí na chodbách školy dělali, že jej nevidí. Někteří jej k stranictví dál přemlouvali, ale nemělo to cenu, Dušan Šimek si tehdy, v předtuše vyhazovu domluvil práci lesního dělníka na Svatém Kopečku v Olomouci: „Nakonec k tomu nemuselo dojít, sametová revoluce byla rychlejší.“

Musíš tam jít, budou ti věřit

Psal se 17. listopad 1989, když v Praze na Albertově vyšel studentský průvod, který se spontánně přelil do poslední bitvy o svobodu. Do dění se zpočátku zapojili hlavně studenti, kteří byli živnou půdou sametové revoluce. Nejinak tomu bylo i v Olomouci.

„V pondělí 20. listopadu za mnou přišli moji dva studenti s tím, že jdou do stávky. A já jsem na ně byl tak strašně pyšný! Ale hrozně jsem se o ně bál. Já už neměl co ztratit a oni mohli ztratit úplně vše. Nevěřil jsem v žádný hladký průběh,“ vzpomíná Dušan Šimek, který v tu dobu navštívil svého přítele Vladimíra Jochmanna. Nejprve oba projevili obavu, že vše dopadne tragicky jako během krvavého potlačení revoluce v Maďarsku roku 1956. Šimek tehdy Jochmannovi také ale řekl, že kdyby to náhodou dopadlo uspokojivě, rád mu uvolní své místo za stolem tajemníka.

„Zbláznil ses? Víš, jak mi je v maringotce dobře??!“

Ale odříkaného chleba největší krajíc. Starý sociolog se nakonec na fakultu vrátil – a to především díky intervenci prof. Josefa Jařaba, který se brzy po sametové revoluci stal rektorem UPOL. Tomu předcházely revoluční události a jednou z těch klíčových byl i veřejný projev Dušana Šimka na Filosofické fakultě, na nějž navazoval právě projev Jařabův: „Ve středu bylo svolané shromáždění do auly na filosofické fakultě. Byl jsem tam s naší doktorandkou, stáli jsme vzadu a studenti vyzývali vyučující, aby se připojili. A ta do mě kopala: ,Běž tam! Musíš tam jít, tobě budou věřit!´ A to byl můj největší pochod v životě, když jsem překračoval ty lidi sedící na zemi a šel jsem k pultu a nevěděl, co řeknu. Nakonec to skončilo hurónským potleskem. Po mně vystoupil kolega a skaut Klega a mluvil stejně jako já. Ale třetí vystupující byl Jařab. A to jsem se skoro bál poslouchat ty jeho požadavky, ale vše z toho bych okamžitě podepsal a pochopil jsem tam, že Jařab má nejvíc informací, je daleko před námi a má to srovnané lépe než kdokoli z nás.“

A proč ne andragogika?

V době znovu nabyté svobody se Vladimír Jochmann vrátil z maringotky, aby se stal šéfem katedry. V tu dobu začal Dušan Šimek profesně tlačit na to, aby se fakulta odrazila od staré tradice názvu Výchova a vzdělávání dospělých: „Pedagogika dospělých je protimluv.“ Nakonec Jochmann, během setkání se spřátelenými fakultami z celé země pronesl: „A proč ne andragogika?“ Šlo o slovo, které komunistický režim považoval za buržoazní a málo socialistické. A teď se najednou psala doba, kdy šlo všechno to, o čem lidé mohli během čtyřiceti let totality jen tiše snít. Tak vznikla andragogika. V roce 2025 se pracoviště jmenovalo Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie FF UPOL.

Zásadní a srdeční záležitostí Dušana Šimka jako vyučujícího je Univerzita třetího věku, která ve své podstatě vzdělává a aktivizuje seniory. Během jejího fungování zde došlo k několika sňatkům, ale také k propojení mladé a staré generace. „Tohle napadlo mojí kolegyni a já moc lituji, že jsem to nevymyslel já. Fungovalo to úžasným způsobem a vznikala tam skvělá přátelství. Mladé holky se chtěly před dědečky vytáhnout a dědečci stejně tak naopak,“ uzavírá Dušan Šimek, který se po sametové revoluci stal prvním docentem a profesorem právě v oboru andragogika. 

 

[1] Kulturní periodika, která vycházela až do nástupu normalizace

[2] Brněnská samizdatová edice překladů odborných děl z humanitních i přírodovědných oborů