Anna Sičová

„A ještě mě napadlo, když vás stěhovali, kolik rodin z Frélichova už bylo pryč?“ „Kolik už bylo pryč? No, moc ne.“ „Hodně brzo vás stěhovali.“ „My jsme byli skoro jedni z prvních, co stěhovali.“ „Byli jste na to připraveni? Věděli jste dopředu, že půjdete pryč?“ „No, chodil nějaký chlap, a ten měl za úkol zajistit pro nás nějakou práci a bydlení, když nás vystěhovali. Nabízeli nám jít na Huzovou, tam bylo mnoho prázdných domů po Němcích, ale to jsme nechtěli. Nějakou dobu jsme pracovali u sedláka, pak se dostali na krátkou dobu … co otec přesně dělal už ani nevím. V roce čtyřicet osm nás vystěhovali a v roce padesát tři zemřel.“ „Takže to bylo tak, že někdo přišel, řekl: ´Vy musíte jít tam a tam.´ Nebylo to tak, že se otec šel podívat?“ „Ne. Přišli, ´Podívej, tady máš toto, a půjdeš ven. Nachystej se, přijedou náklaďáky, a jede se. Naložit všechno, co máš, a jedeme.´ Naše jalovice tam zůstala. Vzal si ji jeden, co bydlel v uličce u hřbitova. Pěkná jalovice to byla, tlustá, pěkná… tak si ji zadarmo vzal.“

„Tam bylo veselo! Žáby kuňkaly… když byly mé děti malé, tak když šly spát, vyprávěla jsem jim: ´Víš, tam ve Frélichově, tam to bylo pěkné…´ Ve slepém ramenu, co bylo vzadu, byli čápi, žáby… A žáby kuňk, kuňk, kuňk, pořád to večer šlo. V létě se v Dyji koupalo, jak ženy, tak muži, když se vrátili z pole, tehdy ještě koupelny moc doma nebyly… A tak večer, když jsem usínala, tak jsem hned za naším slyšela žabí koncert. Prostě pěkné to bylo.“

„Když přišli Rusové? To si pamatuji. Byli jsme schovaní ve sklepích. Můj strýc byl prvotřídní Čech, četník v Brně, a pořád říkal: ´Rusové přišli, radujme se, veselme se!´ Ráno vyšel z domu, na sklepích byli Rusové, pili tam, lidi jim nalívali, umývali se, a sotva přišel strýc s tím kolem, tak už to bylo: ´Davaj, davaj!´, to kolo. To bylo ale pěkné přivítání. Těšil se na Rusy, a když přišli…“