Andrij Shkurhan

„Měli jsme jeden velký, obrovský protest větší části národa, která chtěla žít podle evropských zákonů a pravidel, vidět Ukrajinu jako stát, který se rozvíjí normálně mezi jinými národy světa. A ne se znovu vrátit pod vládu, ačkoliv neformální, Ruska a zůstat kolonií velkého impéria, které začalo nabírat moc. Jeho vláda a především Putin se snažili připojit do svého orbitu ukrajinský stát. Aktivně jsem se zúčastnil, protože moje neteř byla v té době poslankyní ukrajinského parlamentu v opozici. Opozice nebojovala proti vládě jen na Majdanu, ale také politickými metodami. Jednou z nich bylo přivolání evropských států k tomu, aby pomohli ukrajinskému národu zvítězit v této revoluci. Informace z první ruky od ukrajinské opozice – všechny proklamace a výzvy k národu, ale i k vládám sousedních zemí, především Polska – jsem překládal do polštiny a posílal rovnou do kanceláře prezidenta Polské republiky anebo na ministerstvo zahraničí Polska.“

„S Amerikou to byl dost zajímavé. Když jsem byl už na druhém předzpívání, tak když skončilo, řekli mi: ‚Ok, my vás bereme, vy se nám hodíte.‘ A jenom to skončilo, přišel za mnou ten pán, který byl naším moderátorem a od kterého jsem zdrhnul, a ještě od dvou solidních mužů, vybavených muskulaturou. Z druhé strany byl můj strýc a s ním ještě taky čtyři takoví muži. Moderátor přicházel a říkal: ‚Ten půjde s náma.‘ – Můj strýc říkal: ‚Nikam nepůjde, on je náš.‘ – ‚Jak to? Já jsem tady major,‘ říkal ten chlap. – ‚Moc mě těší,‘ říkal můj strýc, ‚já jsem generál.‘ A ti čtyři muži s ním byli mariňáci. Tímto způsobem jsem zůstal ve Spojených státech.“ – „Jak dlouho?“ – „Sice krátko, to byl akorát červen roku 1991. V Sovětském svazu mě prohlásili za vlastizrádce.“ – „Oficiálně?“ – „Nějak tak. Můj tatínek z toho zešedivěl a moje bývalá žena, bývalá klavíristka a skladatelka, se mě oficiálně zřekla. Řekla, že s vlastizrádcem nechce mít nic společného.“

„V roce 1989 jsem poprvé jel na oslavu 175. jubilea významného ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, která se ještě nesměla dělat tehdy v Kyjevě. Ale tehdejší ministr kultury Lotyšska, víte, baltské republiky se vždy vyznačovaly větší snahou o svobodu – takže v Lotyšsku se konalo jubileum Tarase Ševčenka. Já se svojí už dnes nežijící profesorkou Zinaidou Maximenko, zasloužilou umělkyní Ukrajiny a vynikající klavíristkou i skladatelkou, jsme jeli do Lotyšska a dělali koncerty hudby ukrajinských skladatelů, především Mykoly Lysenka, do slov Tarase Ševčenka. Nikdo z významných ukrajinských umělců se neodvážil, všichni dostali tajný příkaz se nevypravovat na tyto oslavy. A Shkurhan nad tím vším mávnul rukou, poslal všechny co nejdál a jel tam a zpíval dva koncerty, jeden v Rize a druhý v Jūrmale.“ – „Měl jste z toho pak nějaký problém?“ – „Měl jsem z toho pak problém, že mě nechtěli nikde zaměstnat. Byl jsem na seznamu KGB a jakmile jsem stanul někde na předzpívání, tak říkali: ‚Hurá, bereme hned!‘ Ale za dva dny: ‚Víte, nám přišlo tady psaníčko, že vás nemůžeme přijmout do práce.‘“

„Teta Hana také zažila svoje, protože její manžel byl v roce 1946 zatčen komunistickou vládou a do konce roku 1956, deset let, seděl v gulagu. Měli jsme v rodině živého svědka toho, co se dělo v gulagu. Seděl za polárním kruhem v Norilsku, pracoval v dolech a na cihelně. Měl omrzlé a amputované všechny prsty na nohách. Vrátil se jako mrzák. To jsou terény, kde mráz dosahuje čtyřiceti stupňů pod nulou. Byl jedním z těch, kteří přežili peklo sovětského gulagu. Vrátil se a skoro celý svůj život až do nezávislosti Ukrajiny byl poškozen na svých právech. Jako bývalý vězeň systému neměl možnost se prosadit. Takže moji rodiče k nám vzali jejich děti, které se narodily po strýcově návratu z gulagu, v roce 1957 moje sestřenice Maria a na konci roku 1958 můj bratranec Petr.“