Anna Sedláčková

„Před koncem války se bombardovalo a střílelo. Už se blížili k tomu Ratiboru. A to jsme slyšely to střílení a pak ty letadla. Ve dne jsme se utíkaly schovávat do sklepa. A zase jak se setmělo, tak ven do polí kvůli střílení. Lítaly letadla a sypaly fosfor a všechno hned shořelo, i voda. A tak jsme žily před koncem války. A prvního dubna konečně už přišli Rusi. A my jsme akorát seděly ve sklepě. Bylo akorát osm hodin ráno. Víc lidí sedělo na bramborách, jak byla ta veliká hromada.“

„Moje sestra Mařenka byla od toho rána do večera schovaná v té skříni. Protože se bála Rusů. Ještě jí nebylo čtrnáct. My jsme seděly tam a ten starý dědek fousatý všechno nám vykládal. My jsme říkaly, že jsme ze Slovenska, z té Čadce. A on nás furt hladil po hlavě. Že to bude dobré, že zítra už pojedeme, že vlak už jede na Slovensko. Tak jsme byly hrozně šťastné. A dědek potom, už byla tma, asi kolem jedenácté, šel pryč. Milý dědek šel pryč. Ten Polák, ten Franc, říkali mu polsky Franek, tak on furt chodil ven a špízoval, co se kde děje. Přišel zase a říkal: ,Nebojte se, bude všechno dobrý.' Elektřina nebyla. Všechno bylo rozbitý a najednu přišli dva nebo tři chlapi. Rusáci ožralí. Takhle ten nagan v ruce, to je ta pistole s tím dřevěným, a teď brali moji maminku. To víte, jak my jsme křičely. Maminka na svatý jména volala a rukama lomila. No a právě ten Franc nás tak ochraňoval. On to tak zařídil s maminkou a ty gaunery zavedl až na chodbu někam pryč. Nevím kam. A teď přišel a nás honem sebral.“

„A ta paní i naše maminka chodívaly ven do polí a sbíraly. Tam byli furt čerstvě zabití lidi. A to bílý oblečení jim sebrali. Teď to přinesla ta Polka. Bylo to přes noc namočený, že to bylo od krve. Aby se to vymáčelo a pak se to vyvařilo. Abychom si měly co obléknout.“