Alfréd Schubert

* 1940

  • „Ani do Sovětského svazu se nedalo vyjet jen tak někam, kam by si člověk zamanul, jenom se zájezdem národního podniku Čedok. V roce 1973 jeden můj dobrý kamarád cestoval s cirkusem Praga po Ukrajině. Pracoval jako šapiťák, tak se říká těm, kteří staví cirkusový stan a pomáhají při představení. Poslal mi pozvání, zase bylo falešné, musel zalhat, že jsem jeho bratranec. Přijel jsem za ním do města Černovcy. Prostředí cirkusu se mi zalíbilo, nechtělo se mi už po týdnu se vracet domů. Kluci z cirkusu se znali se sestřičkou z nemocnice. Napsala na papír s nějakou tištěnou hlavičkou, že mám zápal plic, půjčila si razítko a pod něj připojila nečitelný podpis. Napsal jsem do Prahy na pracoviště, že jsem onemocněl a vrátím se, jakmile se uzdravím. Zůstal jsem u cirkusu celý měsíc, skamarádil se s partou šapiťáků, pomáhal stavět mříže, když měli být v manéži tygři, natahovat koberec nebo skládat prkennou podlahu pro krasojezdce na kole.“

  • „Jednoho dne mi Jack tajuplně naznačil, že by pro mě měl něco velice zajímavého. Musel jsem mu slíbit, že nikomu nic neprozradím. Když jsem mu to slíbil a podali jsme si ruce, tak mi řekl, ať ve čtvrtek přijdu na náměstí Míru, že mě někam zavede. Jeli jsme na konečnou stanici šestnáctky na Zlíchově, kde dodnes stojí loděnice. Tehdy na ní byl nápis Sokolská loděnice, ale velice brzy ji přejmenovali na loděnici TJ Stalingrad. Přešli jsme po můstku a vstoupili dovnitř do dřevěné budovy. V přízemí byly všelijaké lodě a v prvním patře byly klubovny. Tam jsem se znenadání ocitnul na schůzce skautského oddílu, což bylo pro mě něco úžasného, nedokázal jsem si představit, že nějaké skautské oddíly ještě existují. Četl jsem o nich v knížkách, ale neodvážil jsem se snít o tom, že bych já sám mohl do skautského oddílu chodit. Jack mě uvedl s tím, že jsem jeho dobrý kamarád. Byl to vodácký oddíl, a tak mě představil kapitánovi, který měl přezdívku Windy. Jmenoval se Karel Vinecký. Už si nepamatuju, jak Windy schůzku zahájil, většinou třeba připomněl výročí nějaké zajímavé události. Potom se hrály různé skautské hry, probírali jsme junácký zákon a chystaly se výpravy. Když bylo řečeno, že bude výprava, tak třeba jenom zasignalizoval morseovkou, kde budeme mít sraz. Nějak se rozumělo samo sebou, že o tom nemůžeme nikde mluvit. Bralo se to jako samozřejmost, natolik nám Windy důvěřoval. Myslím si, že ani nijak zvlášť nezdůrazňoval, že ta činnost je ilegální.“

  • „Všichni čtyři jsme autobusem dojeli k Černému moři do Burgasu, který byl přeplněný turisty. Vůbec se nám tam nelíbilo. Řekli jsme si, že se podíváme blíž k jihu, z mapy jsme vyčetli, že letoviska tam už nejsou, zato nějaké hory. Dostali jsme se autostopem do vesnice, která byla ještě dost daleko od tureckých hranic. Tam jsme se sešli a zašli do místního obchodu koupit si před cestou do hor trochu jídla. Nakoupili jsme si, ale ven už jsme se nedostali. Dveře byly zamčené a místní už povolali policajty, že jsou u nich podezřelí cizinci. Zřejmě tam pohraničníci měli stejně jako u nás své informátory. Začali se nás ptát, co tam hledáme, proč nejsme na plážích u moře jako všichni ostatní turisti, proč míříme směrem k Turecku, a naznačovali, že jsme chtěli přejít hranici. Odvezli nás zpátky do Burgasu, tam nás drželi na policejní stanici a postupně zvali k výslechu. Museli jsme každý zvlášť říct, odkud jsme přijeli, s kým jsme přijeli, proč jsme jeli právě do hor u turecké hranice, jestli jsme nechtěli do Turecka a tak dále. Dlouho jsme seděli v nevlídné místnosti, kde visely na stěně různé komunistické plakáty. Snad jsme měli nějaké své jídlo, ale rozhodně jsme se tam necítili příjemně. Nakonec nám řekli, že budeme z Bulharska vyhoštěni.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.10.2014

    (audio)
    délka: 02:09:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Díky, že se nenudím, díky za každý den

foto z mládí
foto z mládí
zdroj: pamětník

Alfréd Schubert se narodil 30. července 1940 v Praze. Jeho otec německé národnosti byl za války zajat a později zůstal v západním Německu. Se synem se viděli jen jednou. Režim kvůli němu nedovolil pamětníkovi chodit do Pionýra a později ze stejného důvodu nebyl přijat na vysokou školu. V padesátých letech byl několik let členem ilegálního skautského oddílu a po zatčení vedoucích se pokoušel pomáhat s vedením několika pražských oddílů. V šedesátých letech se stal trampem, jímž je dodnes. Žil dobrodružným životem, cestoval po západní i východní Evropě s falešnými dokumenty, pracoval jako cirkusák v Rusku a podnikal výlety k střeženým hranicím. Jako památkář se pokoušel zabránit necitlivým rekonstrukcím památek a v Památkovém ústavu pracuje dodnes. Má ženu a syna Alfréda.