„Odjela v září se svým manželem a s tříměsíčním děťátkem, Petříčkem, kterého držela v náručí. Napřed tam byli u nějakých příbuzných mého manžela, ale potom ti Angličané věděli, že tam přicházejí lidé, kteří nesouhlasí s režimem, a tak se dostali do nějaké jiné rodiny. Neuměli anglicky. Dokonce já, která jsem se začala učit angličtinu v jazykové škole, jsem dceři dala nějaké lekce, protože jsem věděla, že tam jedou a chtějí tam zůstat. Oficiálně jeli jen na návštěvu. My jsme ale byli srozuměni, že tam dcera zůstane.“
„Měla jsem kárné řízení, protože když se dělala oslava výročí Vítězného února 1948, odmítla jsem nacvičovat s dětmi báseň. Řekla jsem, že žádnou nemám. Prý když nemám, přinesl mi ředitel školy báseň od Jana Nohy. Byla to báseň o milicionáři a bylo v ní: 'Vzal jsem si cigaretu a pušku jako věrnou družku a šel jsem do ulic.' Řekla jsem řediteli, že ji nemůžu dát dětem. Že tam je o cigaretách, jak se tam kouří cigareta a někdo si bere pušku. To přece není výchovné, abych já jako jejich vychovatelka dětem říkala, že je správné, aby si vzal člověk pušku a šel střílet do ulic. On na té básni ale trval a nařídil, že ji mám s dětmi nacvičit. Postavila jsem si hlavu a že to nenacvičím.“
„My jsme vytrhávali kameny ze země a stavěli jsme je tak, aby nemohly tanky přijet do naší ulice. Když to pak dávali zpět na místo Němci a čeští kolaboranti, tak tam byla také ta paní, co mi tenkrát říkala, že si mám dát pozor, že bych mohla jít do koncentráku. Byly jsme tam s mou spolužačkou a chodily jsme po těch barikádách a dívaly se, jak Němci dávají do pořádku to, z čeho jsme předtím stavěli barikády, a já jsem tam viděla tu paní, co mi hrozila tím koncentrákem. Říkala jsem: 'Táňo, podívej se! To je ta ženská, co mi hrozila koncentrákem!' Já jsem jí ale nechtěla ublížit, nechtěla jsem žalovat. Já jsem to prostě z toho štěstí řekla nahlas. Oni se toho bohužel chytli, ti, co řídili Němce. A říkali: 'Tahle ženská že vám hrozila koncentrákem? Tak pojďte,' řekli a naložili jí těžší náklad. Mě to zamrzelo. Nejsem z těch, která by se chtěla mstít, ani těm Němcům. Ale vyjelo mi to z pusy.“
„Jako dítě jsem byla v Sokole. Ale v Sokole byli naši cvičící Slováci. Všichni Slováci nebyli Hlinkovci. Můj manžel, i když jeho rodiče byli oba Slováci, byli Čechoslováci. Oni se vždy hlásili k Čechoslovákům.“ - „Zažila jste ve škole nějakou změnu v chování učitelů nebo spolužáků?“ - „Ano. Bohužel tam hned vyměňovali učitele. Češi museli pryč. Češi museli do Čech. Vyhazovali je. Chodila jsem na gymnázium a české profesory vyhazovali, i když mluvili slovensky.“
„Většina vězňů musela odejít do pochodu smrti. Museli odejít z tábora. Manžel, i když už mohl trochu chodit, doktor ho neposlal do pochodu. Bylo tam více pacientů, kteří v táboře zůstali, mezi nimi i můj manžel. Samozřejmě že ten lékař, ten Žid, musel do pochodu smrti a tam zahynul, bohužel. Byl to Mirkův přítel. Pak ale přišli Rusové a ti je osvobodili. Byli radostně přivítáni, vězni měli volno, manžel už mohl vstávat z postele. Mohli si dělat, co chtěli, protože ti, co je věznili, už dávno utekli.“
Olga Schmidtová, rozená Holečková, se narodila 23. ledna 1926 v Banské Bystrici do smíšeného česko-slovenského manželství. Její otec Vladimír Holeček byl Čech a na Slovensku pracoval jako úředník finanční správy, maminka pocházela ze Slovenska a byla učitelka. Olga měla o čtyři roky staršího bratra Vladimíra. Po vyhlášení Slovenského státu a vzniku Protektorátu se rodina z fašisticky naladěného Slovenska postupně přestěhovala do českých Třebonic, kde otec zdědil domek. Většinu války však prožili v Holešovicích. Olga v roce 1941 nastoupila v Praze na hereckou konzervatoř. Ve třetím ročníku musela Olga v rámci totálního nasazení nastoupit do továrny. Konzervatoř dokončila v roce 1947, kdy se jí také narodila dcera Zuzana. S manželem, výtvarníkem Otou Opršalem, se ale záhy rozvedla. V roce 1949 dostala angažmá v Martině, kde se seznámila se svým druhým mužem, hercem Mirkem Schmidtem, aktivistou Slovenského národního povstání, který přežil koncentrační tábor Sachsenhausen. V roce 1954 manželé přesídlili do Prahy, kde pracovali v Československém rozhlase jako slovenští hlasatelé. Olga zde působila dva roky. Od šedesátých let až do důchodu učila literárně dramatický obor na Lidové škole umění. Politicky se nikdy neangažovala, prošla však kárným řízením za to, že odmítla s dětmi nacvičit báseň o Vítězném únoru. V 90. letech se Olga přihlásila do komparzního rejstříku, ale jakožto profesionálku ji režiséři začali obsazovat i do epizodních, zejména komediálních filmových rolí. V roce 1968 emigroval do Švýcarska její bratr Vladimír a do Velké Británie dcera Zuzana, provdaná Kodíčková († 2011). Ta se v Londýně etablovala jako divadelní a televizní scénáristka a režisérka, pod jménem Hannah Kodicek uvedla v Praze v 90. letech svůj britsko-český hraný film Špendlík na motýla. Olga Schmidtová zemřela v červnu 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
