Adalbert Schiller

* 1942

  • „Znáte plody buků, bukvice? To pro nás byla důležitá strava, sbírali jsme je celé dny. Když na podzim padaly, my jsme je sklízeli. Otec se snažil, jak mohl, aby zajistil obživu. Choval králíky, to mu povolili, za domem postavil několik králíkáren. Neměl pro ně ale krmení. Tak jsme museli my, větší sourozenci, chodit pro trávu na louky. Sbírali jsme ji do kapes. A když bylo obilí, sbírali jsme do kapes zase obilí. No jo, to byly jiné časy.“

  • „Měl jsem s matkou velmi blízký vztah a ona ke mně. Nikomu jinému toho příliš neřekla, ale mně ano. Klidně i nadávala a řekla všechno, protože věděla, že vím, jak to myslí. Když jsme jeli [do Československa] poprvé, museli jsme mít ještě vízum, zařídil jsem ho i pro matku. Pozoroval jsem ji, když jsme vystoupili na místě, kde jsme bydleli. Náš dům už nestál, všechno bylo pryč. Matka byla bílá jako stěna, ale nedala na sobě nic znát. Nenadávala a neplakala, bylo ticho, říkala jen, ať udělám to, nebo to. Až potom později, když jsme jeli zpátky, mohli jsme si o tom popovídat. Potom vyprávěla, jaké to bylo, když chodila do školy, že tam byl jeden obchodník, který jim dával bonbony, a vždycky když k němu někdo přišel, dělal si v dialektu legraci: ‚Mají sýr? Chtějí ryby. Mají ryby? Chtějí sýr. Nemají nic? Chtějí klobásu. Mají klobásu? Nechtějí nic.‘ To zmiňovala vždycky, když jsme jeli kolem domu, kde bydlel. Poprvé jsme byli s matkou a sourozenci v Československu v roce 1972. Chtěl jsem vzít i babičku, ale to vzrušení ji tak sebralo, že nebyla schopna jet. Ráno jsem ji chtěl vyzvednout, ale nezvládla to. Nedlouho nato taky zemřela. Otec tam nikdy nebyl, zemřel v roce 1966. Matka potom se mnou do Československa jezdila pravidelně. Naposledy to bylo o Vánocích 1992. Byla už hodně slabá, ale zeptal jsem se jí, jestli chce jet se mnou. Chtěla, rozhodně. Sourozenci byli proti tomu, ale jeli jsme nakonec jen my dva. Bezpodmínečně se chtěla podívat na svůj rodný dům ve Skapci. Vystoupili jsme, byla tam jedna Češka, kterou jsme dobře znali, a matka chtěla za každou cenu dovnitř, podívat se do příbytku a do stáje, teď tam bylo družstvo. Tak nás ta žena provedla. Matku to emočně úplně dostalo. Pozoroval jsem ji, bylo vidět, jak ji to bere, ale nepustila to ze sebe.“

  • „Na konci války u nás byli nejprve Američané. Když přijeli, byly všude podél hlavní ulice tanky. Vojáci si vyzvedávali u sedláků jídlo a jeli zase dál. Nedaleko našeho domu zastavil také jeden tank. Najednou výstřel, voják spadl na zem mrtvý. Dovedete si představit, co to vyvolalo. Obehnali celou vesnici a začali vyšetřovat, kdo střílel. Teprve po několika hodinách pátrání, protože to někteří sousedé viděli na vlastní oči, vyšetřování uzavřeli s tím, že se jednalo o nešťastnou náhodu. Chudák voják chtěl seskočit z tanku, ale zavadil o svou zbraň, ta vystřelila a zabila ho. To se u nás doma často říkalo, že kdyby se to stalo u Rusů, zamordovali by celou vesnici. Babička musela dát prostěradlo, do kterého mrtvého vojáka zabalili. Tři dny ležel před naším domem. Potom ho vyzvedli a odvezli.“

  • „Jak už jsem zmínil, vyhnání bylo pro většinu vyhnaných veliké trauma. Můj otec se s ním nikdy nesmířil. Četl jsem, že takové trauma se přenáší až tři generace, než konečně skončí. Staří lidé, moji prarodiče, o tom mluvili dennodenně. Musím ale taky říct, že nikdy nenadávali na Čechy nebo na někoho. Před námi dětmi o tom vlastně moc nemluvili, ale já jsem byl tehdy hrozně zvědavý a poslouchal jsem za dveřmi a za skříní jejich rozhovory. Samozřejmě že mě to ovlivnilo. V sedmdesátých letech, po otcově smrti, se mě matka zeptala, jestli bych nechtěl vstoupit do landsmanšaftu a tam pomáhat. Od roku 1972 jsem členem landsmanšaftu, angažuji se a dělal jsem tam snad už úplně všechno. Obmann [vedoucí], jeho zástupce, teď jsem okresním obmannem v Hofu. Organizujeme spoustu akcí a moje vlast pro mě hodně znamená, to jsem podědil po rodičích. Každý rok jezdím několikrát do staré vlasti, nejen do naší vesnice, ale i do jiných měst. Zajímám se o historii, hodně jsem o tom už četl.“

  • „V roce 1956 jsem nastoupil do učení na automechanika. Už tehdy jsem přemýšlel, co s námi bude dál. Měl jsem učební smlouvu na tři a půl roku. Můj otec pořád věřil tomu, že půjdeme domů, často o tom mluvil. A tak jsem si já, čtrnáctiletý, lámal hlavu s tím, jak to udělám, když on chce zpátky a já se tady musím učit. Tak ale přemýšlí děti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rehau, 11.09.2019

    (audio)
    délka: 01:29:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutí němečtí rodáci z Karlovarska vyprávějí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na našem hospodářství jsme žili od roku 1469

Adalbert Schiller,  2019
Adalbert Schiller, 2019
zdroj: Adalbert Schiller

Adalbert Schiller se narodil 11. dubna 1942 ve vesničce Lšelín nedaleko Stříbra. Jeho rodina zde hospodařila na rodinném statku již od 15. století. V září 1946 byli Schillerovi odsunuti do Bavorska. Nový domov našli nejprve v městečku Bad Steben, později ve městě Naila. Sehnat obživu pro početnou rodinu (13 dětí) nebylo jednoduché. Adalbert Schiller se vyučil automechanikem a takřka celý svůj profesní život se živil prodejem aut. Kromě toho však byl také velmi společensky aktivní – působil ve vedení Katolického dělnického hnutí a také fotbalového klubu, kde po dlouhá léta úspěšně hrál fotbal. V roce 1972 vstoupil do Sudetoněmeckého landsmanšaftu, kde zastával nejrůznější funkce. Ke své staré vlasti má velmi silný vztah a do Česka také často jezdí. Se svou ženou vychoval čtyři děti.