Josef Salomonovič

* 1938

  • „Tu lžičku jsem dostal jako dítě v Praze. Možná už v Ostravě. Tou lžičkou mě matka jako tříletého krmila. V Praze jsem ji měl v Brožíkově ulici číslo 1. A když jsme balili ten můj ruksak s nočníkem, tak v bílém zimáku, v levé kapse, jsem měl tu lžičku. Měl jsem ji celou dobu v Lodži, ale při selekci v Osvětimi mi všechno vzali, můj kabát se lžičkou, moje boty. Hodili to na hromady věcí žen. Ale když zjistili, že mají v ženské sauně mužské pohlaví, tak mě dozorčí přivedla zpátky k hromadě kabátů a kalhot a mohl jsem si ten kabát, ve kterém ta lžička byla, vzít. Takže to přežila. Pak jsme šli k hromadě bot. Hned jsme našli ty moje, protože byly na té hromadě ženských bot nejmenší. Hned jsem si je obul.“

  • „Každý měl svoji deku, což bylo velmi důležité. Neměli jsme pryčny, leželi jsme na zemi jeden vedle druhého, čímž se získávalo teplo. Já jsem ležel vedle matky. Jediný, v uvozovkách luxusní pokoj v baráku, měla dozorkyně. U něj byl i záchod se splachovadlem, který jsme nesměli používat. Moje nesmírně odvážná matka mě o půlnoci zvedla, nesměl jsem mluvit, prošli jsme uličkou a šli jsme tam, kde byla dozorkyně. Vedle jejího pokojíku byla ta mušle. Matka táhla za šňůrku a tekla voda, čemuž jsem se strašně divil. Nabrala vodu do hrsti a dala mi pít. Byla to normální voda, takovou jsme nedostávali. A zase jsme si šli zpátky lehnout.“

  • „Když jsme přišli do Svatavy, nacpali nás do jednoho baráku. Měl jsem dvacet jedna vředů po celém těle. Bylo to z toho nedobrého jídla. Nejhorší byl na zádech. Nohy jsem měl dobré, protože jsem měl jako jediný dobré boty od Bati. Strašně jsem brečel. Lidé v baráku byli unavení a říkali mámě: ‚Dej ho ven, dej ho ven, my nemůžeme spát.‘ Tak matka zorganizovala takovou bednu, do které dali piliny a dřevitou vlnu. Dali to před barák a položili mě tam. Byl březen nebo duben, když vezmeme, že v únoru byl nálet a pak úklidové práce. Možná byl začátek dubna. V noci nebylo nic moc teplo. Ležel jsem venku, máma a brácha byli vevnitř v ženském baráku. Byl jsem úplně na konci sil. A tehdy jsem vedl poslední rozhovor s Pánem Bohem. Říkal jsem: ‚Milý Pane Bože, nech mě umřít.‘ On to neudělal. Buď neslyšel, nebo není. Nevím.“

  • „Každý den se mě matka samozřejmě ptala, co jsem dělal celý den. A já říkám: ‚Stál jsem u toho ostnatého drátu, kde jezdila německá tramvaj, německá auta a německé povozy, a vyplazoval jsem na ně jazyk.‘ Věděl jsem, že to jsou Němci, protože Němci přišli do ghetta jenom když byla ‚špere‘, když sbírali lidi na transport. Uprostřed se Němci pohybovali volně. A já na ně vyplazoval jazyk. A matka: ‚To nesmíš, oni tě potrestají!‘ A začala na mě hulákat. Řekl jsem, že nejsem hloupý, že jsem si dal vždycky ruku před pusu, aby to neviděli. To byl můj boj proti Němcům. Věděl jsem, kdo je dobrý a kdo špatný.“

  • „Oblékli mi bílý zimní kabát, to si pamatuji přesně. Přežil to se mnou. S tím jsem přijel zase po válce. Také bílé šněrovací boty. A matka si vzala sítko. S tím sítkem přijela Do Lodže a oni říkali: ‚Co to je?‘ Řekla: ‚To je sítko. To já nemám ráda, když se uvaří mléko a nahoře je škraloup. Tím se to dá odstranit.‘ Půl hodiny se tomu smáli. Během jednoho dne matka pochopila, že tam mléko neexistuje. Takže to vzala s sebou špatně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Ostravě, 19.08.2020

    (audio)
    délka: 03:56:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Ostrava, 20.08.2020

    (audio)
    délka: 03:39:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Milý Pane Bože, nech mě umřít, prosil jsem. Buď neslyšel, anebo není

Josef Salomonovič, Ostrava, 1945
Josef Salomonovič, Ostrava, 1945
zdroj: archiv Josefa Salomonoviče

Josef Salomonovič se narodil 1. července 1938 v židovské rodině v Ostravě. V listopadu 1941 byl s rodiči a starším bratrem deportován do ghetta v Lodži na nacisty obsazeném polském území. Roku 1944 byli převezeni do Osvětimi a poté do koncentračního tábora Stutthof, kde byl injekcí do srdce zavražděn jeho otec. Koncem roku 1944 následoval transport do Drážďan, kde matka a bratr pracovali v muniční továrně. V únoru 1945 přežili bombardování Drážďan. V dubnu utekli v západočeském pohraničí z pochodu smrti, několik dnů je ukrýval sedlák z obce Brnířov a poté se dočkali osvobození americkou armádou. Po válce se vrátili do Ostravy. Josef absolvoval gymnázium a strojní průmyslovku. Pracoval v ostravských hutích a dolech a ve Vědecko-výzkumném uhelném ústavu. Roku 1971 se oženil s dívkou z Vídně a legálně se vystěhoval do Rakouska. Ve Vídni pracoval jako obchodní zástupce strojírenské firmy. Při návštěvách Československa čelil nátlaku na spolupráci se Státní bezpečností. Asi osm let pak měl jako nežádoucí osoba zakázán vstup do Československa. V důchodu začal intenzivně mapovat historii věznění rodiny v nacistických lágrech. O zkušenostech dítěte, které přežilo holocaust, vyprávěl na přednáškách po celém světě.