„ Tak když ho estébáci odváděli pryč, tatínek se na mě podíval a řekl: ´Studium je pryč.´Já se na něj taky podívala a řekla: ´To ještě uvidíme!´A podařilo se mi to.
„Nový dům jsme měli, přišli a otevřeli si – paklíčem – a z vlastního domu nás vystěhovali. Přijeli s nákladním autem a začali nás stěhovat. Z vlastního domu – to je něco strašného.“ „Hned začali brát nábytek a hned nás stěhovali. Myslím, že jsme ani nebyli doma.“ „Má matka mi řekla, že mám jít do Drnholce, že když nebudu doma, tak nás stěhovat nebudou. Byla jsem v Drnholci na náměstí, přijelo auto, zastavilo, naložilo mě, a už mě vezli domů.“ „Sami si odemkli a už začali brát nábytek. My jsme nic neměli sbaleného, protože jsme dopředu nic nevěděli. Nechtěli jsme jít pryč.“ „A ve vlaku Marii začala téct z nosu krev.“ „Jak dlouho jste jeli?“ „To už teď nevím.“ „I v noci.“ „Přijeli jsme do Dětřichova u Moravského Berouna, pak nás zase naložili na nákladní auta a vezli do Huzové. Do Huzové nejezdí vlaky, je to v kopcích.“ „A před obecním domem tam stála žena našeho Ericha, tehdy ještě malá holčička. Přišla ke mně a tak mě objala!“ „Byla celá šťastná, že přijeli další Chorvati.“
„Pak jsem jezdila na kole do Drnholce do školy. Kousek dál od školy byl na náměstí nějaký státní podnik. A před ním vždycky stával nějaký chlapec, tak o deset let starší, a volal na mě: ´Pemin, Pemin!´ (´Češko!´). Jednou to zase bylo tak, tak jsem na kole přijela k němu a kopla ho. A už byl klid. Ubránila jsem se.“ „Ti Drnholečtí říkávali, že jsme hloupí Chorvati. Ale kdo byl vlastně hloupý? My jsme uměli tři jazyky, česky, německy, chorvatsky, oni jen německy. Tak kdo že byl hloupý?“
Emilie Šalamonová se narodila 21. května 1928 v chorvatské obci Frélichov (nyní Jevišovka) na jižní Moravě. Její otec byl četník, rodina se kvůli jeho profesi často stěhovala, avšak nejdelší část dětství prožila Emílie v Hrušovanech nad Jevišovkou a ve Frélichově. Navštěvovala Sokol a českou školu v Šanově, po okupaci pohraničí se se sestrou a matkou přestěhovala do Frélichova, pokračovala v německé škole ve Frélichově a v Drnholci. Po celou dobu války měla její rodina (československou) protektorátní příslušnost. Díky své bystrosti postoupila na znojemské gymnázium, které absolvovala v roce 1948. V tomto roce dochází k zatčení jejího otce Josefa Šalamona, který se stal režimu nepohodlným pro své aktivity ve prospěch moravských Chorvatů. Navzdory těžkým podmínkám se Emílii podařilo vystudovat medicínu na brněnské univerzitě, promovala v roce 1950. Poté byla umístěna jako lékařka na Slovensko. V roce 1960 poskytla první pomoc žákům čáslavksé základní školy, které zasáhla nepřízeň počasí v Nízkých Tatrách (tragédie známá jako Ďumbier 1960). Vrátit na Moravu se Emilii podařilo po 12 letech, kdy nastoupila do nemocnice ve Vsetíně, později Olomouci. Vědomí o chorvatských kořenech i jazyk hrálo v jejím životě důležitou roli až do konce jejího života. Zemřela 5. ledna 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
