Josef Sager

* 1932  

  • "Šestého dne nás svolali dohromady a museli jsme se vydat směrem k nádraží. Z našeho padesátikilogramového zavazadla zůstávalo asi dvacet kilo, ostatní si rozebrali strážní, co považovali za hodnotné. A člověk se proti tomu nesměl bránit. Pochodovali jsme k nádraží s našimi skrovnými zavazadly, po okraji ulice stáli cikáni a partyzáni a fanatici a tloukli do nás, házeli po nás kameny, plivali na nás. A když jsme pak dorazili na nádraží, stál tam přichystaný vlak s dobytčími vagóny, které po posledním transportu dobytka nikdo nevyčistil, ve vagónech ještě ležela kraví lejna. A museli jsme po čtyřiceti lidech do vagónu, včetně zavazadel, včetně tří kočárků a pojízdného vozíčku mého otce v našem vagónu. Dovedete si představit ty malé dobytčí vagóny a kolik místa tam zbývalo. Člověk mohl tak akorát ještě stát, k posazení nebylo skoro místo. V pozdním odpoledni se vlak dal do pohybu a to byl okamžik, na který nikdy v životě nezapomenu. Náhle zazněla ze všech hrdel (za lokomotivou tam bylo připojeno jedenáct vagónů), ze všech vagónů zazněla šumavská píseň, „Tief drin im Böhmerwald, wo meine Heimat war.“ (V českém překladu „Na krásné Šumavě“, pozn. překl.) Tekly slzy, staří lidé plakali, kdo ještě mohl, klel a proklínal nové mocipány. Poslední projížďka okolo města, koleje tam totiž vedou dokola kolem města, ještě jsme mávali a dívali se a potom jsme čtyři dny cestovali po českém území a nikdo nevěděl, kam nás vezou. Šířily se poplašné zprávy o Sibiři a Austrálii, ale všichni doufali, že to tak daleko nezajde, že to je jenom na krátkou dobu a že budeme zase brzo moci do své vlasti."

  • "Tihle partyzáni, které jsem už zmínil, loupili a kradli všechno, na co přišli. Vraždili bez zábran a Němci byli jako lovná zvěř. Tehdy nebyly pro Němce žádné školy, nesměli navštěvovat kulturní akce, potravinové lístky byly drasticky kráceny, maso, ryby, vajíčka či mléko pro Němce vůbec nebyly, člověk nesměl opustit byt mezi devatenáctou hodinou večer a sedmou hodinou ráno, Němci neměli vůbec žádná práva. Museli jsme se například dívat na film o německých koncentračních táborech, dokonce děti se musely dívat na ten film se stovkami tisíců mrtvých, ačkoli já osobně za sebe musím říct, že my, já a moje rodina, jsme do posledních dnů války o těchto koncentračních táborech nevěděli. Museli jsme se na ty filmy dívat, jinak bychom nedostali žádné potravinové lístky, které byly už beztak kráceny."

  • "Mnozí se tenkrát pokoušeli, protože už slyšeli, že Němci budou odsunuti, mnozí se tenkrát pokoušeli něco dostat přes zelenou hranici. A také já jako čtrnáctiletý jsem se připojil k jedné skupině s dvacetikilovým ruksakem, v noci a mlze jsme se proplížili přes česko-bavorskou hranici a deponovali jsme naše věci v Mauthu, v Bavorsku. (Ty věci jsme mimochodem nikdy zpátky nedostali, údajně je všechny zabavili Američané. Ale až později jsme se dozvěděli, že tamní hospodská, u které jsme věci uložili, schovávala v sejfu stovky hodinek, svatebních prstenů a podobných věcí, o které se přeli její dědicové.) Potom jsme v Mauthu přenocovali, respektive jsme ve večerních hodinách něco naspali a když padla tma, vydali jsme se nazpět přes hranici. Náhle, když jsme se pokoušeli přejít hranici, vystoupili z lesa pohraničníci, stříleli po nás a zatkli nás. Jeden z nás to odnesl, jednoho zabili a nás šestnáct zavřeli do sklepa v Bučině (Buchwald) a tam nás svázali po třech a předpokládaným způsobem s námi zacházeli. Bili nás, plivali na nás, vyslýchali nás a pořád dokola jsme se museli ospravedlňovat, proč jsme přecházeli hranici, ale nic nepomáhalo. Pět dní jsme byli zavřeni v tom sklepě. Následujícího dne jednoho z nás, staršího, poslali do Vimperku, a ten musel přinést peníze a vykoupit nás za cenu tři sta korun na osobu."

  • "Sklady zbraní a munice byly všude. Němečtí vojáci, kteří prošli Vimperkem a přicházeli z vnitrozemí, kapitulovali a jejich zbraně a vojenská vozidla byly odstaveny v Nádražní ulici ve Vimperku. A my mladí kluci, nám pořád klokotala v krvi válka a válčení a páchali jsme věci, které se dneska zdají jako nemožné. Nacházeli jsme například v muničních skladech a odkladištích vozidel patrony, které byly určeny pro tanky, byly to tak 40-60 cm dlouhé tankové patrony. Těm patronám jsme o kameny otloukli špičky a v nábojnicích jsme nacházeli fosforové tyčinky. Z těch jsme dělali zápalné šňůry a kladli je pod tanky a vozidla. Nahromadili jsme přes ně sáčky se střelným prachem a kameny, a ty tanky a vozidla jsme vyhazovali do vzduchu. Byly to nebezpečné věci, dnes si to nedokážeme představit. Našli jsme také dole u potoka ruční granáty, dvě bedny. A ty granáty měly nahoře takovou kapsuli, za tu musel člověk zatáhnout, odjistit, napočítat do pěti a odhodit granát. A ty kapsule, které nám zůstaly v ruce, jsme si zavěsili za pásek a byli jsme pyšní, kolik granátů se nám už podařilo vyhodit do vzduchu. Tragický zážitek jsem udělal se svým kamarádem, ten měl pancéřovou pěst, kterou odpálil. Nevěděl ale, že pancéřovou pěst nesmí přikládat k tělu, protože z ní vzadu vyjde proud ohně. Ten vedle mě celý uhořel."

  • "Můj otec sice několikrát zkoušel u vedení Bannu (to bylo tenkrát to nejvyšší místo v okrese Bavorské Východní marky, nejvyšší místo Hitlerjugend, Bann), několikrát tam zkoušel mě od Hitlerjugend osvobodit, ale nepovedlo se mu to. Nemohl proti tomu nic dělat. A ještě k tomu, já jsem byl pro! Pořád jsem se pokoušel se vyznamenat. Byla to hloupost."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Neukirchen, SRN, 03.09.2019

    (audio)
    délka: 01:38:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť Šumavy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odsun jsme připraveni Čechům odpustit, ale zapomínat na něj by bylo falšování dějin

Josef, Vimperk, 1937
Josef, Vimperk, 1937
zdroj: pamětník

Josef (Sepp) Sager se narodil 8. února 1932 ve Vimperku (německy Winterberg), vyrůstal u prarodičů na vimperském předměstí Josefův Důl (Josefsthal) v údolí řeky Volyňky, maminka zatím pracovala jako kuchařka u jedné židovské rodiny v Praze. V září 1938 nastoupil povinnou školní docházku, po připojení Sudet k Německé říši se účastnil vítání německé armády. Matka se poté vrátila do Vimperku a vdala se za Antona Sagera, jenž Seppa adoptoval. Otčím sloužil ve wehrmachtu, z tažení do SSSR se vrátil jako válečný invalida. Sepp v roce 1942 přes zřetelný odpor otce s nadšením vstoupil do Hitlerjugend, v dubnu 1945 byl jakožto třináctiletý zaučen u protiletadlové obrany, ostřeloval sovětskou stíhačku a účastnil se pouličních záškodnických akcí proti americké armádě. Zažil též příchod českých „partyzánů“ do Vimperku a po válce viděl zohavené mrtvoly v místní márnici. Po válce se účastnil neúspěšného pokusu Němců převážet majetek přes zelenou hranici do Bavorska, pět dní pak strávil ve sklepě vězněn českými vojáky, musel též ve Vimperku jako nezletilý vykonávat veřejné práce. Přes pobyt ve vimperském sběrném táboře byl v srpnu 1946 s rodinou odsunut do Bavorska, strastiplná cesta trvala devět dní. Nakonec byli umístěni ve sklepě statku v příhraničním Grafenau. Josef se v blízkém Schönbergu vyučil pekařem, posléze si doplnil vzdělání a získal místo na finančním úřadě, k integraci do německé společnosti mu dopomohly i četné sportovní úspěchy. O svých ideologických postojích během války dnes pan Sager smýšlí kriticky, a právě proto o nich otevřeně hovoří. Rodný Vimperk pravidelně navštěvuje a po roce 1989 si v něm udělal řadu přátel.