Zdeněk Rychlý

* 1933  

  • „Byla smutná věc v době války, že nás v Klínci dvakrát navštívilo gestapo. Stalo se to tak, že matka pracovala u sedláka, abysme si vylepšili potravinovej tedy přísun, a otec byl v zaměstnání. Byli jsme se sestrou, která byla o tři roky mladší než já, sami doma, najednou se otevřely dveře, ve dveřích stál jeden člověk, tedy brejličky měl, klobouk, koženej těžkej kabát pomalu až ke kotníkům. A za ním stáli další čtyři takto oblečení lidi. A začali lámanou češtinou na mě: ‚Kde je otec?‘ Takovýhle otázky: Kde je máma? Spí u vás někdo? Dáváte někomu jídlo? A takovýhle vyptávání. A my jsme se ségrou už byli prostě cvičený v tom, abysme nikomu nic neříkali, protože se u nás poslouchal zahraniční rozhlas z Londýna. Tak vždycky maminka říkala: ‚Nesmíte nikomu nic říkat, to by nás zavřeli a neměli byste rodiče.‘ Tak nás prostě s tím strašila. Tak jsme prostě byli tak vycepovaní, že jsme neřekli ani slovo. No oni ty gestapáci, když viděli, že s náma moc pořízení nebude, tak nám slibovali, že dostaneme čokoládu, to za války byla ohromná lahůdka, že jo, nedostatečná. Ale nepomohlo to, prostě vpadli do baráku a začali. Začali od postelí, všechno vyhazovali, peřiny doprostředka místnosti.“

  • „No a taky jsme zažili asi dvakrát takovou špatnou chvíli, když otec, který chodil do Všenor pěšky z Klínce na vlak, protože tady spojení jako od Dobříše nebylo vhodný tedy, protože nastupoval v šest hodin na Wilsonovým nádraží do služby, která trvala tedy celou noc. A ráno se vracel tedy kolem tři čtvrtě na devět vlakem. No a stalo se, jak jsem řek, dvakrát, že nepřijel domů. Teď starost, co se s ním stalo. Maminka, samozřejmě, protože otec rád taky pivo někdy, tak si myslela, že někde seděli v hospodě nebo že něco oslavovali. A on přijel až odpoledne domů a měl tadyhle jako ret rozseklej a tady měl nějakou bouli, tak maminka v dopalu, že nepřišel domů, tak si myslela, že se opil nebo něco. A on jí říká: ‚Kdeže jsem se opil! Já jsem byl v Pečkárně v Praze na výslechu od gestapa!‘“

  • „My jsme, jak jsem říkal, hráli divadlo. Já jsem měl za úkol, protože komunisti museli, než se hrála nějaká hra, tak se musela podat žádost, musela se nahlásit hra, titulek tedy, autor té hry, protože zkoumali, jestli to nebude nějaká závadná hra proti komunistickýmu režimu. A v Klínci byl toho času starostou obce, tedy starostou ne, starostou ne, to už byli předsedové národních výborů, ňáký pan Humhal, který prostě nám měl povolit, dát razítko, že s tím národní výbor souhlasí, že můžeme provozovat to divadelní představení. A my jsme tu žádost tam měli, já nevím asi tři neděle, tři týdny, a nevyřizovala se a nevyřizovala. A já jsem to urgoval asi třikrát, byl jsem tam na tom, v tý úřadovně toho národního výboru několikrát a on mě vždycky odbyl a říkal: ‚Dej pokoj s divadlem!‘ A mě to namíchlo, to mně bylo těsně před vojnou, po odvodu už to bylo. A já jsem říkal: ‚Pane Humhal, dokavaď tady budete dělat předsedu národního výboru, tak do smrti nic v Klínci solidního nebude!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bojov, 20.03.2019

    (audio)
    délka: 01:13:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bližnímu na pomoc

Zdeněk Rychlý
Zdeněk Rychlý
zdroj: archiv pamětníka

Zdeněk Rychlý se narodil 11. února 1933 v Klínci, nedaleko Prahy. Za války, když byl doma sám se sestrou, zažil domovní prohlídku od gestapa, jeho otec prošel výslechy v tzv. Pečkárně. Vyučil se elektrotechnikem a v tomto oboru také celý život pracoval. Kromě toho je od roku 1951 až dodnes dobrovolným hasičem a získal nejvyšší celorepublikové ocenění. Jeho velkým koníčkem bylo ochotnické divadlo, kvůli kterému se také na vojně málem dostal k oddílům PTP. Srpnovou okupaci roku 1968 zažil jako zaměstnanec čokoládoven v Modřanech. Listopad 1989 nijak intenzivně neprožíval, ale účastnil se různých setkání v rámci obce. Dodnes lituje rozpadu Československa.