Jan Rybář

* 1931  †︎ 2021

  • „Roku padesát náš barák přepadli. Byl to jeden z největších kláštěrů, kde bylo dva a sedmdesát řeholníků a sto chlapců. Chlapci museli být při té likvidaci potichu a nás odvezli pryč do centralizačních klášterů, jak se tomu říkalo. Kde to začali zase dělit, staří, nemocní šli někam jinam. Kdo byl schopný práce, šel do armády do takzvaných pomocných technických praporů. To byla ta doba, kdy se to probíralo, toho roku padesát. Ty pod osmnáct museli na nátlak Červeného kříže propustit. Nicméně až v listopadu, aby se nemohli ihned přihlásit na další školu. Nás dali potom na stavbu přehrady Klíčava v Lánské oboře. Tam se stavěla přehrada pro pitnou vodu. Tak to bylo dílo klášterníků. Byla to velká stavba, byly tam dřevěné baráky. Naštěstí nás hlídala stále veřejná bezpečnost - to znamená bývalí policisté, namnoze ještě z první republiky. Fandili nám a ulehčovali tu situaci, jak mohli. Samozřejmě, že tam byl vedoucí, to byl člen tajné policie, nějaký pan Brodský. Tak to byl nebezpečný člověk. Jenomže ten tam pořád nebyl, chtěl jít také k rodině. Takže jsme tam byli někdy zbaveni jeho dohledu a s těmi policisty jsme už s některými byli i kamarádi. Bylo to tak do roku, podle věku, já jsem šel na amnestii devátého května padesát jedna."

  • „No tak já už jsem jako malé dítě, za první republiky byly kalendáře. A v těch kalendářích byly třeba fotografie kulaků, jak visí za špagáty, vedle sebe jich deset. Byly tam fotografie popů, které přibili na dveře kostelů. Takže my jsme to už znali před válkou. Potom tam vedle v naší ulici bydlel pravoslavný emigrant z Ruska, se svou chotí, se svou manželkou. Jak ona se jmenovala, on se jmenoval Alexej a ona se jmenovala Ariadna a měli služku Marinu a ti nám prostě referovali. Ti utekli odtud. Pak nás učil na základní škole profesor Velihorský, to byl taky emigrant. A musel se spokojit s chlebíčkem, jaký byl. To byl univerzitní profesor vlastně. A učil nás na základní škole. Nebo na měšťance vlastně. Tak ti nám také říkali, jak to bude. Náš lékař místní. To byl Nikolsky, jeho žena byla zubařka. Emigranti ruští. Tak ti nám všichni říkali, že to bude daleko horší, než okupace nacistická. Totiž, že to bude rafinovanější.“

  • „No to je taková hloupá historka. Tady jsem měl úraz. To nebyl vlastně ani úraz. Já jsem tam byl dost zoufalý, protože jste vyfáral a teďka vám ukradli šaty. Když jste měl slušné hadry, tak vám je ukradli. Jsem tam stál nahý a říkal si, co mám dělat. Druhý mukl říká blbě: ‘ Tak utrhni támhle, ty jsou pěkný. Tak je utrhni. ‘ Tak je utrhl a dal mi šaty. To tam bylo hrozné. To byl divoký západ. Šest set mladých kluků, jeden lepší než druhý, výlupci takoví. Tak byl tam nějaký Tonda Balatka, ale to tam nedávejte, byl zkrachovalý medik a on rozuměl medicíně a tak dále. A tak mi říká: ‚Dobře, já ti udělám úraz, dáš mě 50 bonů, ty vězeňské peníze, jako zálohu. Pak až se to podaří, až tě odsunou, tak mi dáš další zbytek.‘ Tak mi tady natrhl tu šlachu. To není vidět, dyť to je padesát let nebo kolik.“

  • „Když jsem byl v těch železárnách, tak tam jsem měl krizi, protože se tak stupňovalo. Ty jejich návštěvy, každý druhý den. Byli stále protivnější a protivnější. No a já jsem si už jenom říkal sakra, kdybych si tady dal hlavu na kolej. Jak jsem dělal, tak nade mnou jezdily pánve s tím kovem. Jezdily tam s tím rozžhaveným z pece. Z té vysoké pece ty veliké pánve jezdily mi nad hlavou. Říkal jsem si, kdybych tady vylezl na žebřík a dal krk na kolej, tak mám pokoj od všech estébáků. Tak to byla taková, myslím, největší krize. Neudělal jsem to, ale říkal jsem si, že by to bylo asi nejrozumnější.“

  • „To bylo roku padesát devět. Byly výslechy, jeden za druhým a potom mne zavřeli. Dostal jsem tehdy dva roky. Takže jsem ty dva roky prožil většinou ve Valdicích u Jičína ve vězení, kde jsem měl spoustu, asi osmdesát, kněží a několik biskupů. Sedm, osm biskupů tam bylo. No a tam se teda parádně študovalo, tam jsem musel něco dělat kromě práce, tak i při té práci, my jsme brousili křišťálové sklo, tak tam jsem poslouchal přednášky pánů, kteří tam byli a také jsem tam dosáhl toho kněžského svěcení. "

  • „No a pak už jsem se po návratu z Rakouska hlásil do hradecké diecéze, poněvadž mě světil biskup Otčenášek a já mu slíbil, že budu v jeho diecézi. A to už je další historie, kdy tedy, myslím, že už jsme se mohli vrátit do jistého normálu, že jsme byli připuštěni do duchovní správy. Za různých okolností, moje přijetí do duchovní správy stálo flašku Metaxy. To byl takový klíč k tomu, aby krajský tajemník byl obměkčen a taky mým stylem takového nevážného kněze, protože ve mně neviděl žádného kněze, já jsem také dělal dojem světského člověka. To jsem se snažil vždycky, aby na mně neulpělo nějaké zbytečné znamení duchovního poslání, které mám. Člověk musel na ty lidi taky trošku vyzrát, to jsme se snažili dělat stále, že."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Trutnov, 01.09.2009

    (audio)
    délka: 02:26:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Trutnov, 01.12.2018

    (audio)
    délka: 56:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky jsem švejkoval, a tak si se mnou estébáci nevěděli rady

Jan Rybář jako voják u Pomocných technických praporů
Jan Rybář jako voják u Pomocných technických praporů
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Rybář se narodil 16. července 1931 v Brně. Ve čtrnácti letech, hned po válce, začal studovat na jezuitském gymnáziu na Velehradě. V roce 1949 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Po uzavření klášterů v roce 1950 byl nejprve spolu s ostatními řeholníky internován v Bohosudově, jako neplnoletý novic byl poté převezen do Hájku u Prahy. Protože odmítl vystoupit z řádu, přesunuli jej na stavbu přehrady Klíčava. V roce 1951 byl propuštěn a tajně v Brně složil první řeholní sliby. Následující rok strávil u svých rodičů a do narukování na vojnu pracoval u známého polesného. Na vojnu nastoupil v roce 1952 k Pomocných technickým praporům nejprve do Mimoně, poté do Zdechlovic u Přelouče. Po dvou a půl letech mu vojenská služba skončila a on začal pracovat v Brně ve skladu oceli Drukov. Od roku 1959 pracoval v Třineckých železárnách. V květnu 1960 byl zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení. Krátkou dobu strávil v uhelném dole v Heřmanicích, pak je přesunuli do věznice ve Valdicích u Jičína. Tam pracoval a tajně studoval u vězněných spolubratrů. V únoru 1962 mu ještě ve vězení udělil biskup Karel Otčenášek kněžské svěcení. Primici mohl Jan Rybář sloužit až sedm let po svém svěcení v roce 1969. Po propuštění na amnestii v roce 1962 pracoval jako jeřábník v brněnské panelárně. V uvolněnějších poměrech roku 1968 se mu podařilo vycestovat do Rakouska a dostudovat v Innsbrucku, kde mu také oficiálně potvrdili jeho kněžské svěcení. Po návratu zpět do vlasti působil v Hradci Králové a poté na Trutnovsku. Od roku 1990 byl děkanem v Rychnově nad Kněžnou. V roce 2004 odešel do penze a přestěhoval se do Trutnova. Během svého života se aktivně podílel na jezuitských exerciciích, psal články a knihy, vedl besedy a přednášel. Byl držitelem několika ocenění. Páter Jan Rybář zemřel 14. ledna 2021 v Trutnově.