Daniel Rusniok

* 1966

  • „Nejdřív nás samozřejmě ostříhali… i ty vlasy, tak vypadáte mladší. Zavřeli to, dali mi postel a ten chlap na cele na mě: ‚To už začali zavírat i děti? Jako co tady s tebou chtějí dělat?‘ A já říkám: ‚Já nevím. Je tady nějaký průšvih a snaží se nás zavřít za to, co jsme udělali.‘ A on říká: ‚Co jste udělali?‘ A já říkám: ‚Počmárali jsme zdi nějakými protikomunistickými symboly.‘ A on: ‚Ty vole, to dostaneš patnáct let za politiku.‘ To mi řekl ten chlap. Já koukal, ale samozřejmě jsem nebyl úplně neznalý, ty informace o tom... To není politika tohle, říkám si, že to jsou nějaké načmárané symboly, které nemůžou být tak nebezpečné pro tu společnost nebo pro ten systém. Ale oni: ‚Jen aby ses nedivil…‘ Tak jsem si říkal v duchu, no to je blbost, patnáct let. Nežil jsem v domnění, že bych měl dostat patnáct let kriminálu. Druhý den mě tam odtamtud vytáhli a samozřejmě, než mě dotáhli do jiné cely, tak jsme chodili na vycházky do těch trojúhelníků, jak je strop – pletivo a nad vámi je věž a tam jsou ozbrojené hlídky. Tak jsem si vzpomněl na válečné filmy, jako kluk, a říkám si, že je to to samé. Tak dobré, protože oni nám ti soudruzi furt cpali ty válečné filmy, protože to jsme museli chodit povinně i se školou, a já si říkal, že je to ono. Tak jsem tam chodil dokola a pak nás vyhnali a já si měl sbalit věci a odvedli mě do cely, kde bylo pět chlapců a všechno to byli mladiství lidé, ale třeba už tak osmnáct a víc. Nebo mladiství, no já jsem neznal informace o tom, kolik jim bylo, ale byli to starší kluci. Tak jsem si říkal, že ti už jsou minimálně plnoletí. A všechno to byli, jak jsem si říkal, abych se slušně vyjádřil, Romové. Všichni do jednoho. A oni na mě: ‚Co tady děláš?‘ A já jim to řekl a oni na mě: ‚Tak to dostaneš patnáct let za politiku.‘ To samé mi řekli a já si řekl, tak to je dobrý, tak tady už vědí, jak to chodí. A byli tam dozorci a hned mi dali přezdívku ‚Malíř‘. Hned věděli – čmáral na zdi, je to Malíř.“

  • „Sbalili nás, odvezli nás k výslechu. Pamatuji si, jak mě vezli, ještě jsem měl takové zvláštní sáčko, takové mezi kabátem a sáčkem, a ještě jsem ho měl od barvy. A oni to hned vzali jako důkaz. Odvezli nás někam do patra a tam jsem jenom zíral. Na to, kolik mi bylo a co se tam dělo. Snažil jsem se věci pochopit a říkal jsem si: ‚Aha, aha. To jsme neměli dělat.‘ A normálně tam na lavici před kancelářemi seděli sovětští vojáci, třeba tři nebo čtyři tam seděli v těch půllitrech, lodičky na hlavě, vysílačky na zemi před sebou, velké bedny a začali tam… komunikaci jeli. Říkal jsem si, že tam mají asi nějakou akci, že tam něco cvičí. A ten policajt, samozřejmě v civilu, takže to nebyl obyčejný policajt, mi říká: ‚Ti jsou tady kvůli vám, abys to věděl.‘ A já říkám: ‚Proč?‘ A on: ‚Kvůli vám dvěma je v akci stovka policistů a řešíme, co se tady začalo dít, že se tady rozjela protirežimní akce.‘ Koukal jsem na to a říkal jsem mu: ‚Tak jo, dobrý.‘ Kam odvezli Aleše, nevím, ale každého z nás potom odvezli do toho baráku a museli jsme ukazovat, stoupnout si vždy před ten symbol a rukama ukazovat, že jsme to byli my. Tam totiž řešili důkazní materiál, že jsme provedli tenhle zločin.“

  • „Samozřejmě ten největší humbuk začal, když jsme se přesunuli před budovu KSČ, tam se to trošičku rozjelo. My jsme… takoví ti hrdinové, co byli v euforii, se začali cpát do vstupních dveří. Na to vyběhli, jak se jim říkalo, to nebyli normální policajti, nějaká zásahová jednotka… nevím, jak se to jmenovalo, ale měli helmy s dlouhými štíty a obuchy. A tam to vyjelo takovým způsobem, že jsme se nestačili divit, ale udrželo se to tam. Tam jsem viděl pár lidí, jak dostalo přes záda, a myslím, že i Růžička dostal. Myslím, že to mám před očima, jak běží a přes záda se mu ohýbá ten dlouhý obušek. Tak jsme se stáhli k Prioru, ale zůstali jsme tam. Tak jsme tam začali hulákat, vykřikovat, ale všechno bylo jenom o tom, že je tady smog. A vylezl [Antonín] Váňa [okresní tajemník KSČ v Teplicích] – to je známé – a začal tam vytrubovat: ‚Co chcete? O co jde? Co se děje?‘ Někteří lidé začali křičet: ‚Co tu s námi děláte? Jak to, že...‘ A já si pamatuji, že jsem si tam stoupnul na takový květináč a něco jsem tam řekl, jako vůči němu, jako na něj konkrétně. A říkám mu: ‚Vždyť je to tady všude vidět, jak to tady dopadlo s tím smogem.‘ Jezdil jsem do Dubí, zničené lesy, všechno v těch kopcích suché, to bylo vymydlené. A on na mě: ‚A odkud vy jste? A kde jako pracujete a kde bydlíte? Řekněte.‘ A já říkám: ‚Jo, já vám to řeknu a vy mě zítra zavřete.‘ To byla moje odpověď. Tak jsme takhle na sebe hulákali a potom řvali jiní lidi. No a oni potom pochopili, že nejlepší bude nechat dav vyřvat, oni se unaví a potom někam půjdou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 08.02.2025

    (audio)
    délka: 02:34:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„To už zavírají i děti?“ První věta, co jsem slyšel ve vazbě

Daniel Rusniok, 80. léta
Daniel Rusniok, 80. léta
zdroj: Archiv pamětníka

Daniel Rusniok se narodil 31. srpna 1966 v Teplicích. Jeho otec působil jako vojenský důstojník, ale po srpnové okupaci byl z armády vyloučen. Rodina žila v teplické čtvrti Šanov, kde pamětník prožil celé své mládí. Zde se také seznámil se svým kamarádem Alešem Jindrou. Oba spojovalo trampování, hudba a negativní postoj ke komunistickému režimu. Na podzim roku 1981 se proto společně rozhodli vystoupit veřejně proti komunistické totalitě a na zeď v panelovém domě namalovali symboly komunistické a nacistické diktatury jako společné znaky obou totalit. Po udání byli oba zatčeni a převezeni k výslechu, kde se ke svému činu doznali. Daniel Rusniok jako patnáctiletý chlapec byl odvezen do vazební věznice v Litoměřicích, kde čekal na soudní přelíčení. Od soudu si odnesl podmíněný trest v délce čtyř let. V této době nastoupil jako truhlář do podniku Interiér Praha, kde pracoval na výrobě nábytku. Vojenskou službu si měl odsloužit v Chotusicích na vojenském letišti, ale po krátké době byl převelen do Teplic, kde nastoupil do podniku, kde se vyráběly filtry do vojenských bunkrů. Aktivně se účastnil ekologických demonstrací v Teplicích, které předcházely sametové revoluci a pádu komunistického režimu. V roce 1993 si Daniel Rusniok založil stavební firmu, kterou vlastnil a vedl i v době natáčení (2025), kdy žil v Teplicích.