Erwin Rupprecht

* 1934  

  • „V té době byli v obci dva komisaři, starostové, jak se jim tehdy říkalo. Já jsem tehdy už rozuměl celkem dobře česky. Dcera našeho správce říkala, že já ji budu učit německy a ona mě česky. Ta mě česky naučila. Tak jsem slyšel, jak ten jeden Čech řekl druhému, že půjdeme do Tábora, odkud je jeho žena, a ona že půjde sem. Když se otec vrátil z Libé, řekli jsme si, že musíme hned pryč. Bohužel, koně zrovna odstavil do stáje. Tak jsme odcházeli jenom s prázdnou taškou. Otec měl batoh, v něm byl jen zbytek cukru. Já jsem se vrátil, ale vzal jsem jenom tašku, byla prázdná. Matka řekla, že holt uvidíme, co bude dál. A tak jsme si řekli, že mizíme. Ohře byla zamrzlá, ale tála, tak nad ledem bylo už asi deset centimetrů vody. Tak jsme se dostali na druhou stranu. Seděli jsme v lese, dokud nebylo úplně temno, protože v poledne tam stříleli Američani. Přišli jsme na Hammermühle, kde matka domluvila se známým, který tehdy sehnal ty cigarety, že nám ještě přenese šicí stroj a koberec, který byl schovaný ve stodole. Jenže to viděla ta dcera našeho správce, a proto za to musel dědeček zaplatit dva tisíce korun. Šicí stroj ještě pořád máme a budeme ho mít, dokud budu žít.“

  • „Na podzim 1945 jsme mlátili obilí na poli. Přišla česká policie a otce zatkli. Na dům dali velký plakát ‚Národní správce‘. My jsme pak už nesměli do mlýna. Otec byl pryč, toho zavřeli, a četníci řekli matce, že jestli jim přinese americké cigarety, pustí ho. Nebylo to jednoduché. Ale co tehdy musely ženy všechno zvládnout, tomu se ani nechce věřit. Matka se v noci vydala na Hammermühle, kde byl jeden známý, a on cigarety sehnal. Všechno se tehdy směňovalo za mouku. Potom jsme měli tři nebo čtyři pakle, které si policisté vzali. Jenže my jsme nevěděli, jestli otce pustí, nebo ne. Jako děti jsme měly často strach, hodně jsme se bály.“

  • „Život ve mlýně byl zajímavý. Přicházelo k nám hodně lidí, už jako malý kluk jsem s nimi byl v kontaktu. V tehdejší době byl mlýn vlastně taková druhá hospoda. Vím ještě, že jsme za války poslouchali švýcarský rozhlas Beromünster. Musel jsem hlídat, protože to bylo zakázané. Tak jsme se dozvídali nejnovější informace. Přicházeli k nám lidé a poslouchali taky. Ale já jsem musel hlídat, když někdo přišel, musel jsem ho pustit a také dát znamení, aby rozhlas vypnuli.“

  • „Schůzky Hitlerjugend byly každý týden, v sobotu nebo v neděli nebo když byl nějaký svátek. Například Svátek matek. To jsem tehdy musel z Fischernu do Pomezí nad Ohří, což bylo šest kilometrů, tam jsme se shromáždili a pokračovali do Chebu, dalších šest kilometrů. V Chebu nás shromáždili na náměstí a pak jsme museli mašírovat ulicemi. Byly jsme tam děti z celého okresu. Když se v nějakém domě narodilo dítě, dívky před okny pověsily věnec. A kde byl věnec, tam se muselo zastavit a zazpívalo se tam. Potom jsem musel pěšky znovu do Pomezí, už byla tma, a pak ještě dalších šest kilometrů pěšky sám do Fischernu. Po tomto otec nechtěl, abych do Hitlerjugend dále docházel. Ale nemohli jsme to říct otevřeně, to bychom hned byli podezřelí. Tak jsem musel říct, že jsem se bál. Potom jsem tam už nechodil. Odebrali mi mou HJ průkazku a taky potravinové lístky. Ty pro nás nebyly až tak důležité, měli jsme přece mlýn, ale ztratili jsme tak i nárok na cukr. A ten byl pro celou rodinu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rehau, 14.09.2019

    (audio)
    délka: 01:48:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutí němečtí rodáci z Karlovarska vyprávějí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejvíc mě bolí, že Fischern už je na mapě jenom jako zaniklá obec

Erwin Rupprecht
Erwin Rupprecht
zdroj: Post Bellum

Erwin Rupprecht se narodil v roce 1934 v osadě Fischern, v okrese Cheb. Jeho otec provozoval na břehu řeky Ohře mlýn, který měl povolení fungovat i za války. Malý Erwin se s láskou zapojoval do veškerého dění kolem mlýna. Na podzim 1945 byl majetek zabaven a v lednu 1946 rodina uprchla do Bavorska. Podnětem k rychlému útěku byla informace, že mají být posláni na práci do vnitrozemí. Novým domovem se měl stát sousední Bayerisch Fischern. Pamětník vychodil školu v Hohenbergu, vyučil se v tkalcovně a tam také třiadvacet let pracoval. Poté pracoval u dráhy v Schirndingu. Protože bývalý domov Rupprechtových byl na druhém břehu řeky na dohled, viděli, jak jejich dům, mlýn a osada jsou na počátku padesátých let postupně vyhazovány do vzduchu. Pamětník se oženil a se svou ženou má dceru a syna. Stál u vzniku slavností Egerer Birnsunnta v Schirndingu a dlouhá léta je také organizoval.