Adam Rucki

* 1951  †︎ 2020

  • „Nikdo se s námi celý týden nesetkával. Jenom jsme tam seděli, železné židličky, postele uložené na jednom místě v rohu. Malá místnůstka, ani sedět, ani chodit, okénkem jídlo. Záchodová mísa, umyvadlo. To jsem si říkal, že radši ani nebudu jíst, protože tam se mnou bylo šest chlapů. Nejhorší bylo, že kouřili, já na to nebyl zvyklý. A samozřejmě nervy pracovaly. Říkal jsem si, jak se asi děcka drží při vyšetřování. A dostal jsem z toho všeho migrénu. V tu chvíli jsem se začal hádat s Pánem: ‚Pěkně jsi mě odměnil! A já se tak snažil!‘ A pak jsem slyšel hlas: ‚Dobře se to říká z kazatelny, v každé situaci chvalte Pána, i v těžkých situacích. No, tak začni! Tady v té věznici? Za to zlo? Ne za zlo, ale ve zlu chval Pána.‘ A já jsem se vzpamatoval: ‚Pane, nejsem nadšený, ale vyvyšuji tě tady v té base, ty víš, co je pro mě nejlepší.‘ Najednou mi vstoupil do srdce pokoj. Ani hlava už mě nebolela, a začal jsem si potichu zpívat mládežnické písničky. Chlapi se divili, jak to, že mám takovou náladu. A bylo mi dobře, cítil jsem se osvobozený. To byla úžasná zkušenost. Říkal jsem si, teď tady vydržím klidně i rok.“

  • „Když soudce vydal rozsudek, bylo tam šedesát mladých lidí, stejné množství starších lidí. Přečetl rozsudek a pak se podíval po těch krásných, svěžích a nezkažených mladých lidech, které jsem měl několik let pod křídly. A najednou řekl: ‚A vy mladí, vás vybízím, abyste šli do ulic a působili na ty naše mladé, kteří nám tady rozbíjejí lampy, dělají nepořádek a vandalství. Musíte jim pomoct.‘ A všichni zadrželi dech, co se to děje. Odsoudil věc a najednou velké rozeslání. Svobodná Evropa o tom informovala asi dva týdny několikrát denně, protože jeden z těch studentů nahlásil podrobně, co se u soudu dělo. A měli tam z toho legraci, jaké je soudnictví v Československu, že na jedné straně odsoudí a zároveň vybídnou k pokračování. Tak to aspoň vyznělo. Takže, bohudíky, skončilo to dobře, tři měsíce podmínka na jeden rok. A nikdy jsem nedostal tolik květin jako tenkrát v té soudní síni, ani při vysvěcení a při primici.“

  • „Nejvíce přesvědčovali ty velké sedláky, protože předpokládali, že když ty zlomí, ti menší se přidají. Ale když to nešlo, tak v roce 1959 přijely traktory a chtěli násilím rozorat meze. V pravé poledne se to stalo. Mamka byla se sousedkou na kopci, ještě tam něco dělaly, no, a když začali orat, tak ta sousedka udělala znamení kříže a práskla sebou pod ten traktor. Traktorista přidával plyn. Mamka volala: ‚Uteč, on tě přejede.‘ A sousedka: ‚Lehni si vedle mě.‘ Najednou se na ten kopec seběhlo asi sto žen. A byly vyzbrojeny. Nevím, co všechny měly, vidle, hole. Policajti tam samozřejmě byli taky. No, bylo to drama. Vzpomínám si, jak ty traktory jely a ředitel nám říkal, děti, budou tady lány, to bude nádherné. A druhý den plakal: ‚Moje žákyně soudruha předsedu holemi bily.‘ Naštěstí to neudal, kdyby to udal, tak mohly jít ty holky, které měly nad osmnáct let, do vězení. Ale byl to místní chlap, takový rozumný, takže neudal. Ale bylo drama veliké.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Ostravě, 21.02.2019

    (audio)
    délka: 02:12:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když je dobře na svědomí, vyspíš se i na kameni

Adam Rucki / 1974
Adam Rucki / 1974
zdroj: Archiv Adama Ruckého

Adam Rucki se narodil 8. ledna 1951 ve vesnici Bukovec ve Slezských Beskydech. Otec byl sedlák. Spolu s dalšími zemědělci z vesnice dlouho odolával tlaku na založení družstva. Jednotné zemědělské družstvo v Bukovci vzniklo až po roce 1970. Roku 1969 byl Adam Rucki přijat na dočasně obnovenou Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci. Po vysvěcení v roce 1974 musel narukovat na vojnu. Jako politicky nespolehlivý byl zařazen k pracovnímu útvaru, stavěl ochranné kryty na letištích. Po vojně působil jako kaplan v Havířově, Frýdku, pak sedm let v Třinci. Roku 1984 byl zatčen za organizování biblických hodin pro mládež v soukromých bytech. Dostal podmínku za maření výkonu státního dozoru nad církvemi. Rok a půl nesměl vykonávat duchovenskou činnost a živil se jako dělník. Do pádu totality působil ve Valašských Kloboukách, poté byl farářem na Zlínsku. Deset let učil na Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci. Od roku 2005 je vikářem pro péči o duchovní povolání v Diecézi ostravsko-opavské. Zemřel 12. prosince 2020.