Jan Rosa

„Pak šel poslední transport z Vrchlabí, potom lágr zrušili a my s maminkou jsme byli zase v lágru sami. Tatínek zas někde byl na výboru, opravoval tam nějaká auta. Všechny věci jsme už měli narovnané v dobytčáku, a tatínek pořád nešel. Maminka křičela, že bez táty neodjede sama, tak ji vysadili ven, zabouchli vrata a my tam ještě s pár lidmi zůstali. Kam ti lidi odjeli, to nikdo neví.“

„Po čtyřicátém osmém přišel k moci Gottwald a ten rozhodl, že dvacet kilometrů od hranic nesmí být žádný Němec. A tak zase přistavili na nádraží tady v Hostinném dobytčák, tam jsme nanosili věci, co jsme měli. Moc toho nebylo. A ještě to nebylo naše, ale po nějakých jiných Němcích. Ale už jsme měli výhodu, nemuseli jsme cestovat v dobytčáku, ale normálně osobním vagónem a odjeli jsme směrem na Novou Paku. Kam jsme měli jet, nikdo nevěděl. Pamatuju si, že jsme jeli a táta povídá, ať se podívám naposledy ke splavu. A skončili jsme v Hradci na Pražském předměstí, tam se otevřely ty dobytčáky. A sedláci si nás rozebrali. Maminka jako děvečka k jednomu sedlákovi a táta jako pacholek k druhému sedlákovi. Dali nám jednu místnost s hliněnou podlahou bez sociálního zařízení. Pro vodu jsme museli chodit do druhého baráku.“