Otakar Riegel

* 1925  †︎ 2013

  • „(Na frontě v Normandii) jsem byl krátkou dobu a u města Caen bylo naše palebné postavení ve vesnici Leopoldville. A byl nálet, který trval asi od čtyř hodin rána do jedenácti dopoledne, kdy přiletělo dvanáct set britských a amerických bombardovacích letadel. A celý úsek fronty po délce třiceti kilometrů bombardovali. V baterii nás bylo sto dvacet a celou tu hrůzu jsme přežili jenom čtyři. Z toho ještě jeden byl raněnej, fosfor ho zasáhl do svalu. V ruce měl díru, že by jí prošlo svalem novorozeně. A prosil mě kamarád: ,Erschiess mich!‘ Zastřel mě! Neměl jsem tu povahu. Nemohl jsem mu ani pomoci, protože pud sebezáchovy je hrozná věc. Když skončilo bombardování, chtěl jsem jenom zrcátko, abych se přesvědčil, jestli mám původní barvu vlasů, jestli nejsem šedivý.“

  • „Poslední útok, resp. protiútok jsem absolvoval od 10. do 15. dubna 1945. Němci prorazili na západním perimetru část fronty. A velitel roty, štábní kapitán Šik, určil tři tanky z jednotlivých čet, abychom šli na pomoc prvnímu tankovému praporu. Tak se stalo, že i můj tank byl vybrán pro tuto akci a jeli jsme. První tank jel s velitelem Podlesným. Druhý tank jsem jel já a třetí tank jel další kolega. Jeli jsme v noci a bohužel, když jsme se blížili k nepřátelským pozicím, tak Podlesný najel na nepřátelskou minu. Došlo k zapálení tanku, který jsme rychle uhasili našimi hasicími přístroji. Ovšem Podlesný byl těžce raněn. Střelmistr byl mrtev, radista to přežil, věžový střelec mrtvý a řidič taky mrtvý.“

  • „Chci Vám říct, že ti Poláci nebyli dobří. Oni třeba policajti vjeli do kostela Církve československé husitské s koňma, věřící vyhnali, farář se musel vystěhovat a kostel byl celou dobu zavřený. Oni neuznávali jiné církve. Jenom římskokatolickou církev. Český školy samozřejmě zavřeli. Hned tam nastěhovali výuku v polském jazyce. No a tak to dopadlo.“

  • „Asi po hodině nebo hodině a půl přijel džíp a odvezl mě do kempu, který byl na pobřeží, byl vymezen ostnatým drátem, tzv. španělskými dráty, kde bylo podle mého odhadu asi dvanáct set zajatců. Tam jsme byli celou noc a v noci přiletělo asi osm německých stuků a začaly okolí kempu bombardovat. Dopadlo to tak, že zajatci se prodírali přes ostnaté dráty. Dostali se i ven. Někteří v té normandské půdě škrábali díru do zeminy, aby aspoň nos schovali. Bylo vidět, že ti zajatci mají už nervy nadranc. Z těch předcházejících událostí, které při invazi probíhaly.“

  • „To byl výcvik. To si nedovedete představit, co to bylo za dril. Utahaní, všechno hned muselo být čisté. Od bláta. Sice mokré, ale čisté. Boty, všechno, v krátkém čase. Měl jsem smůlu, protože oni věděli, že jsem Čech. Protože jsem tenkrát nemluvil perfektně německy. Jsme se vrátili a oni mi vždycky z postele vyndali ty prkna a tím ztopili. Protože jsme dostávali jenom třicet briket a v těch dřevěných barácích byla zima a každý jsme měl jenom jednu deku. To jste se úplně třásli zimou. A jak jsem se vrátil ze cvičáku, tak vždycky ten oficír: ,Dienst!‘ Služba! Šel, viděl, že to nemám, a rozházel mi to. Každý den jsem to měl rozházené. A představte si, ten Munsterlager, to je poblíž Hannoveru, a tam když nebombardovali, ale jen přelétávali. ,Fliegeralarm!‘ Přilbu, deku, flintu a do zákopu! Tři noci jsem spal za těch pět měsíců. Za celej Ausbildung. Oni lítali každej den, ti Angláni a Američani.“

  • „Druhý útok už nebyl tak úspěšný a my jsme stáli u jednoho baráku a odstřeloval nás kulomet ze vzdálenosti asi osm set metrů...“

  • „Ten Rusáček Nikolaj měl minipostavu. Byl velký asi metr šedesát. Měl udělaný bunkřík jen pro sebe. Nahoře dveře zasypané hlínou a vchod z boku úzký pro něho. A já jsem v tom spěchu neutíkal do našeho bunkru, a schoval jsem se u toho Rusáčka. A teď pískala bomba, a rána. Přisypalo nám to vchod a my jsme se dusili. Kyslík nebyl. Jen oxid uhličitý. Mokří, už jsme se loučili pomalu se životem a ten Rus plakal. Mluvil špatně německy a říkal: ,Wir müssen sterben.‘ Musíme umřít. Ale podařilo se mu dostat ruku do kapsy, kde měl nůž. Vytáhl ho a zavřeným nožem škrábal, kde ucítil, protože tam nešlo nic vidět. Kde jsou dveře, kde byla možnost udělat otvor. Potom jsem já tu hlínu dvěma prstama odhraboval a jemu se podařilo jednou rukou ten nůž otevřít. Jak měl ostří, tak udělal otvor. Byl velký jako naše kovová desetikoruna. Světlo pronikalo úzkým otvorem. Ale pořád jste cítil kouř, jak ty bomby vybuchovaly. Pořád se bombardovalo. To bylo něco otřesnýho, čekání, co bude dál. A když to bombardování ustalo, po tolika hodinách, začal vykrajovat otvor. Já jsem mohl tou rukou už víc pohybovat, odebírat. A když udělal ten otvor, tak velký, že prolezl, ale já jsem prolézt nemohl. On se dostal ven a říkal, že jde k tomu raketometu pro lopatu a že mi udělá větší otvor. Tak se stalo. Já jsem mu říkal: ,Nikolaji, chceš jít se mnou?‘ On říkal, že jo. No tak jsme šli k těm Angličanům. Ale tu dobu, než ten nálet skončil, to bombardování... To jste furt nevěděl... Protože ty bomby vybuchovaly pořád vedle. To jste slyšel, jak pískala bomba. Jak padá jedna, druhá, třetí, pátá, desátá, stá. Já jsem si říkal, to je konec světa, to nebere konce. To ještě stříleli z moře, z osmadvacítek a dvaatřicítek. Angličani bombardovali z lodí. A to jsem si říkal: Jenom ať nejsem mrzák. Ať mě to zasáhne, a nejsem někomu na obtíž.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rychvald, 11.01.2011

    (audio)
    délka: 03:09:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V baterii nás bylo 120 a přežili jsme jen čtyři

Otakar Riegel v Československé obrněné brigádě ve Francii
Otakar Riegel v Československé obrněné brigádě ve Francii
zdroj: archiv pamětníka

Otakar Riegel se narodil v roce 1925 v Rychvaldě. Před Vánocemi roku 1943 byl nucen narukovat do wehrmachtu. Po pětiměsíčním výcviku u Hannoveru byl převelen do Normandie. Během vyloďování Spojenců byl uprostřed bombardování několik hodin zasypán v malém krytu. Z jeho baterie přežili jen čtyři vojáci ze sto dvaceti. Po zajetí se přihlásil do československé samostatné brigády a byl zařazen do 2. praporu 3. roty. Po krátkém výcviku ve Velké Británii se jako řidič tanku Cromwell zúčastnil obléhání přístavního města Dunkerque. Po válce nejprve pracoval jako úředník v československých hutích, ale po komunistických prověrkách byl jako západní voják v roce 1948 propuštěn. Později pracoval jako horník v dole Michal a po dálkových studiích na průmyslové škole se stal vedoucím úseku. Další studium mu již nebylo umožněno. Několik let byl ještě zaměstnán na báňském úřadu. Byl předsedou Svazu protifašistických bojovníků Slezská Ostrava. Otakar Riegel zemřel 6. září 2013.