Jaroslav Režný

* 1935  

  • „No, tak my chlapečci jsme začali sbírat všechny ty vojenské vystřelené i nevystřelené patrony. Já jsem dokonce v lese za nemocnicí našel poškozený německý samopal, aspoň já jsem věřil, že je německý, možná byl nějaký jinačí. Ale tím pádem jsem se asi na týden stal velitelem partyzánů. Měl jsem pásku, na ní neumělým písmem napsané: československý partyzán. No, prostě ta hra mě bavila, ale jen asi čtrnáct dní, protože po Podvesné začali pochodovat skauti. Zpívali, bratr Garlík troubil na trubku, polnici. No, mně se to tak strašně líbilo, že jsem pásku zahodil. S tím samopalem: jeden chlapec na šesté ulici, my jsme byli na jedenácté, si nějakou třaskavinou poškodil ruku. Nemohu říct, jestli přišel o prsty, nebo je měl jen těžce poraněné. Zkrátka rodiče a sousedi udělali u nás kluků šťáru a všecko, všecičko nám vysbírali. Všecko nám sebrali, čili tato krásná hra skončila.“

  • „A jak vás to napadlo, že přejdete k horolezcům? Někdo z vás tam měl nějaké kamarády?“ – „Popud k tomu v podstatě dali svým způsobem tady tito darebáci z StB. Cítili jsme se ohroženi. A Jan Slováčků přišel s tím, coby kdyby. Prakticky aktivní jsme pak zůstali my čtyři: Josef Švéda, já, Milan Mendřec a Peťa Nečasů. Z toho veškerého martyria jsme se dostali pomocí, pravděpodobně, prosím vás, toto je domněnka, pomocí Milanových rodičů, protože on dokončoval průmyslovku a oni se báli, že kvůli jeho a našim pro ně těžko srozumitelným zálibám… Byli totiž oba dva, nebo jen on, z koncentráku velcí komunisti. Vlastně nás z toho dostali oni. Pepek Švédů a všichni jsme se dostali na vysoké školy.“

  • „Přišel ke mně k té rýsovací plotně mistr a povídá: ‚Máš tam návštěvu.‘ Ta návštěva byl naprosto cizí chlap. Povídá: ‚Až ti skončí směna, mistr tě tady pustí. A půjdeš dvacet kroků za mnou. Nikde se nebudeš zastavovat.‘ Takovým rozkazovačným způsobem to bylo. Tak jsem si říkal, proboha, co je? Ale už jsem maličko tušil, když ten Milan… My jsme si to řekli. Zavřel mě do takového ajnclíku. Nic než stůl, psací stůl, zatemněná okna, jedna slabší žárovka.“ „A kde to bylo? Co to bylo za dům? Kam jste to šli?“ – „Vím. Kde je divadlo ve Zlíně, samozřejmě víte. Divadlo v klubu nebo tak nějak se to jmenuje. Dole byly nějaké garáže a nahoře byli estébáci. Tak mě tam zavedli, zavřeli, zamkli. Slyšel jsem zarachotit klíč a seděl jsem tam dlouhatánsky dlouho. To neubíhalo. Pak přišel nějaký chlap a čuměl mi do očí. Já si říkal, blbečku, já to vydržím. Bylo to nepříjemné. Když se na mě počuměl, tak odešel. Přišel ten, co mne tam přivedl. Jedna ženská si sedla k psacímu stroji a byl výslech se zápisem.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Malenovice, 16.07.2018

    (audio)
    délka: 02:20:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dostal se mezi nás jeden provokatér, říkalo se mu Šakal

Jar. Režný
Jar. Režný
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Režný se narodil 16. března 1935 ve městečku Borovo v tehdejší Jugoslávii. Jeho otec se tam coby delegát Baťova závodu seznámil s Jaroslavovou matkou Milicou Borić. Brzy po Jaroslavově narození se přestěhovali do Zlína, kde se narodila sestra Danuše. Kolem roku 1983 žili krátce v Holandsku a po zabrání Sudet se vrátili zpět do vlasti. Po únoru 1948 byl otec pracovně degradován. Jaroslav se roku 1947 stal skautem a byl činný i po jeho zákazu roku 1950. S přáteli Josefem Švédou, Josefem Nečasem, Ladislavem Neckářem a Milanem Slováčkem utvořili vlastní skupinu a pod vedením Milana Mendřece se scházeli dál. Provokací o několik let staršího poválečného skauta Františka Dymáka se zkraje 50. let stali objekty zájmu zlínské StB. Rok nato vstoupili do horolezeckého oddílu. Po vyučení strojním soustružníkem a zámečníkem a vojenské službě v letech 1955 až 1957 pracoval Jaroslav v podniku Konstrukce obuvnických strojů. Večerně si dodělal maturitu na průmyslové škole a roku 1960 nastoupil studium na VUT v Brně. Kvůli zdravotním problémům studium nedokončil. Dlouhou část produktivního věku až do důchodu pak pracoval jako vedoucí konstruktér v Barumu Otrokovice.