„Takže on při práci jel někam, do auta si vzal sváteční oděv, zastavil před fakultou, šel si udělat zkoušku a pak si skočil zpátky. Akorát na začátek udělal jedno: na index musel mít fotografii, a protože žádnou fotografii neměl, jenom tu pétépáckou, tak si tam nalepil tu pétépáckou. A říkal, že jeden pan profesor, u kterého měl výborný prospěch a hrozně si ho chválil a bylo to výborný, tak říká: 'Prosím vás,pétépáckou můžete mi říct, jestli jste tak pitomej anebo tak drzej, že si sem dáte pétépáckou fotografii?' Takže, bylo to strašně náročný. Ještě to bylo tak, že to byla zemědělská škola v Brně, ale on mohl dělat zkoušky na zemědělské v Praze. Normální zkoušky. Ale jak jsou ty stáže týdenní dvakrát do roka, kdy museli být ve škole i dálkaři, tak on musel jezdit ten týden do Brna. Dvakrát za rok, to si vzal dovolenou. Takže si vybral dovolenou. Dovolená většinou padla na tohleto, jak by si to mohl jinak dát.“
„Odcházely, vyhodili řádové sestry v pohraničí. Teď já nevím, v kterým to bylo roce. Někdy po tom 55. to bylo. Vyhodili ty řádové sestry a teď to potřebovali všechno obsadit. Takže každá nemocnice dostala určitou kvótu zdravotníků, který musela dát na tyhlety akce. Kolínská nemocnice dostala kraj Ústí nad Labem, takže dva dny před 1. májem to se mnou dojednávali, jestli bych chtěla nastoupit do školy, a že mi zajistí kurz. A to už bylo období, kdy byly aspoň kurzy pro ty učitelky. Že mi zajistí kurz a budu moct nastoupit do školy, jestli chci. Tak jsem řekla, že ano. Tak se potom stalo dva dny před 1. májem, že za mnou přišla vedoucí sestra kolínské nemocnice a řekla mi: ‚Vy nemáte pro nás žádnou cenu, protože nastupujete do školy, tak 2. května se budete hlásit na Krajském úřadu v Ústí nad Labem.‘ Neřekla jsem ani slovo, protože jsem věděla, že jiné cesty není.“
„My jsme měli ještě pronajmutý nějaký pole tady od jednoho pána, byli starší, tak tatínek jestli tam šel. Bylo to večer a maminka byla nemocná a ležela. Byla připravená pšenice, já jsem to viděla, že je připravená. A maminka říkala: ‚Až bude někdo bouchat, tak mi řekni. On si přijde pan Kasal pro pšenici.‘ Asi byl večer. Šla jsem otevřít a říkám: ‚Vy si jdete pro tu pšeničku.‘ Maminka měla dveře otevřené. ‚Pšenička je někde ve špejcharu, můžete si ji vzít. Maminka je nemocná.‘ ‚A kde je tatínek? To nevím, tatínek je někde pryč.‘ Maminka ležela a najednou to uslyšela, posadila se a viděla, že tam jsou naši čeští policajti z vedlejší vesnice. Byl tam pan Moravec a ještě nějaký pán. Hned vstala a ‚No prosím vás, to ona si holka vymyslela.‘ ‚Nebyli jsme tady, nebyli jsme tady a nic jsme neviděli.‘ Bouchli dveřmi a odešli. Maminka s tatínkem z toho byli ve velkým šoku, měli z toho strašnou starost. Protože kdyby tam byl někdo, kdo to udal, tak by to bylo špatný.“
Jiřina Řepová se narodila jako Jiřina Krejčíková 28. ledna 1934 v Klipci v okresu Kolín v domě, který od 19. století patřil jejím předkům. Rodiče vlastnili šest hektarů půdy, hospodařili pomocí moderních zemědělských strojů až do roku 1951, kdy celá vesnice byla donucena vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Krejčíkovým tehdy zabrali nejen stroje, ale i zvířata. Jiřina se svým rodinným zázemím a po generace neskrývanou evangelickou vírou byla ráda, když ji přijali na Střední sociálně zdravotnickou školu v Kolíně. Po maturitě si sice přála studovat na lékařské fakultě, ale poslali ji do měsíčního kurzu pro výuku ošetřovatelství v nemocnici v Mostě. V 50. letech byl citelný nedostatek zdravotních sester a bylo třeba, aby se zintenzívněla výuka ošetřovatelství. Po absolvování kurzu začala okamžitě učit. Až za dva roky byla vyslána na další, roční kurs, kde získala více znalostí. Po celý profesní život učila na Střední zdravotnické škole v Kolíně jako vyučující zdravotnické praxe. Její muž, Blahoslav Zdeněk Řepa, také z tradiční evangelické rodiny hospodařící na statku, byl pro svou víru a rodinné zázemí perzekvován. Byl odveden k PTP, celý život směl vykonávat pouze manuální práce, nemohl dokončil studium na Vysoké škole zemědělské, nesměl pracovat v místě bydliště, ale musel dojíždět do Prahy. V roce 1990 byl rehabilitován. Po roce 1989 manželům Řepovým vrátili rodinný majetek, který se po následujících 12 let snažili zvelebit.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
