Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Stanislava Řepová (* 1934)

• 28. ledna 1934 se narodila jako Jiřina Krejčíková v Klipci okres Kolín

• v letech 1949 až 1953 studovala na Střední sociálně zdravotní škole v Kolíně

• v roce 1951 bylo v Klipci založeno JZD, rodině Krejčíkových byly zabrány stroje a zvířata

• v roce 1954 prošla měsíčním kurzem pro učitelky zdravotnických škol v nemocnici v Mostě

• v letech 1954 až 1989 učila na Střední zdravotnické škole v Kolíně

• v letech 1956 až 1957 se v Praze se vzdělávala v prezenčním kurzu pro učitelky středních zdravotnických škol

• v roce 1960 byl manžel pamětnice vyloučen ze studia na VŠ z politických důvodů

• v letech 1989 až 2001 pracovala na obnově restituovaného rodinného majetku

• v roce 1990 byl Blahoslav Řepa, manžel pamětnice, rehabilitován

Dům s kalichem ve štítě ve středočeské vesnici Klipec patří už 150 let evangelickým předkům rodiny Krejčíkovy. Po únorovém převratu roku 1948 byli jeho hospodáři donuceni vstoupit do družstva, dcera Jiřina nedostala příležitost studovat na vysoké škole a stejný osud čekal na jejího muže. Jak se generace dětí z rodin postižených komunistickým režimem vyrovnávala se svými omezenými možnostmi?

Vesnice v Polabí

V tomto domě se Jiřina Stanislava Řepová 28. ledna roku 1934 narodila. Její tatínek Josef Krejčík zde jako osmnáctiletý po smrti svých rodičů hospodařil. V době těsně po vzniku Československé republiky tvořili osazenstvo Klipce zhruba z poloviny katolíci a z poloviny evangelíci, Židé ani Němci tu nežili. Mezi obyvateli nebyly výraznější rozpory, naopak, pomáhali si, především o žních, po večerech se sedělo před domy na lavičkách a povídalo se. V Klipci, stejně jako v jiných vesnicích, byla zřízena tzv. obecní pastouška pro místní chudé. Nosilo se jim jídlo a ošacení, oni za to pomáhali v obci, kde všude bylo třeba. Byli součástí komunity, nebyli nijak vyřazení. Jiřina Řepová dodává: „Muselo se jim pomoct. Soudržnost mezi lidmi byla dost dobrá.“ Ale přece jen: „Na pana velebníčka se nesmělo ani špatně podívat, ale evangelický kněz se mohl pomlouvat,“ upřesňuje Jiřina Řepová.

Ve vedlejší vesnici žila žena, která fungovala jako tzv.dohazovačka, její úlohou bylo nacházet vhodné partnery do manželství, ale také spolehlivé pomocníky do domácnosti: u rodiny Krejčíkových sloužila dívka z Podkarpatského Mukačeva a dohazovačce se podařilo provdat i tři starší Josefovy sestry za vhodné ženichy – evangelíky. Ta nejmladší, na kterou po vyplacení starších sester už nezbyly peníze, hledala bohatého ženicha, třeba i katolíka. „I tak to šlo“, komentuje Jiřina Řepová pragmaticky. Jejím rodičům, otci Josefovi, bylo 32 let, mamince Marii, rozené Salavové, 27, když se vzali. A bylo to šťastné manželství třebaže se jim narodilo pouze jedno dítě, Jiřina.

Za druhé světové války se do Klipce jezdilo z okolí pro obilí a jídlo, přijížděli i dělníci z čokoládovny ve vedlejší Velimi. „Jednou někdo přivezl velkou čokoládu, to byl poklad. Měli jsme ji strašně dlouho,“ vzpomíná Jiřina Řepová na svoje protektorátní dětství a pokračuje: „O zabíjení prasete se muselo požádat a potom odevzdat pár pruhů sádla.“ Pro obilí se jezdilo v noci, tajně. Jednou malá Jiřina nechtěně vyzradila, že se k nim z měst taky jezdí. Dva čeští četníci z vedlejší vesnice na to reagovali slovy: „Nebyli jsme tady, nic jsme neviděli, nic jsme neslyšeli. Během války se ve vesnici skrýval mladý muž, který pracoval pro republiku. Občas ho někdo uviděl, vědělo se, že se tu skrývá, ale nikdo to neprozradil. Byli tu i dva lidi, co spolupracovali s Němci, možná proto se vesnici nic nestalo,“ uvažuje Jiřina Řepová.

Do školy v zimě v létě na kole 

Do 1.třídy začala Jiřina chodit v Pňově, od 2. třídy ve vedlejším Předhradí, po čtyřech letech byla úspěšně přijata do měšťanky ve Velimi, kam jezdila sama na kole. Škola měla podle jejích slov vynikající úroveň. Učili zde výborní učitelé, žáci museli poslouchat, disciplina byla tvrdá, ale obešla se bez tělesných  trestů. Za války byla němčina povinná už od 2. třídy, ale dnes si z ní nic nepamatuje, říká pamětnice. Po dokončení 8. třídy měšťanky pokračovala Jiřina ve studiu ještě jeden rok: učila se psát na stroji, cvičila se v těsnopise, součástí výuky byla i čeština a přírodověda, děvčata se učila šít a vařit. Škola disponovala pouze třemi psacími stroji, takže se žáci v psaní museli střídat. Na gymnázium po 8. třídě odešli pouze tři z jejích spolužáků, Jiřina s akademickým typem studia nepočítala, rodiče byli přesvědčeni, že zůstane s nimi hospodařit v Klipci.

V únoru 1948 se v československých školách konala generální stávka na podporu komunistické strany. „My jsme zrovna měli fyziku, radovali jsme se, že budeme mít volno, chtěli jsme stávkovat, ale náš profesor prohlásil, že nový národ potřebuje chytré děti a že budeme mít fyziku. Takže jsme nestávkovali,“ vzpomíná Jiřina Řepová na zásadní chvíle zlomu režimu a pokračuje: „Po Únoru tři čtvrtiny vyučujících z měšťanky vyhodili, jednoho zavřeli kvůli vysílačce. Ta škola už nikdy neměla tu úroveň.“

V Klipci se chystalo založení jednotného zemědělského družstva (JZD) a Krejčíkům bylo jasné, že se dcera na zemědělskou školu nedostane, oprávněně měli obavy, co bude dál? Jiřina sama si myslela na studium chemie. Nakonec se rodině podařilo vybojovat pro ni místo na Střední sociálně zdravotní škole v Kolíně, aniž by Jiřina tušila, co ji tam čeká. Zpočátku, jako na mnoha školách v zemi, nebylo zajištěno pro výuku dost učitelů, museli být narychlo doplněni z jiných škol v místě. V prvních dvou letech byla výuka zaměřena na dietní vaření a vaření obecně. Až od třetího ročníku se profil školy vyhranil a převážil důraz na zdravotnickou péči. Z původních 64 studentů zbylo 18 studentek, které se zaměřily na ošetřovatelství. Hlavní poslání školy – ošetřovatelská péče – narážela na akutní problém: kde získat sestry s dostatečnou praxí, které by byly schopny péči o nemocné vyučovat. 

V 50. letech se atmosféra ve vesnici výrazně proměnila: „Tam, kde za Němců byla výborná spolupráce, teď bylo nepřátelství. Bylo to dost špatné, vztahy se změnily. Naši měli nejlepší vybavení v obci, mlátičku na obilí jako jediní v obci, pohrabáč, vidlice na obracení sena, zrnomet, půjčovali ty stroje ostatním. Do družstva vstoupit museli, celá vesnice tam vstoupila, bylo to povinné. Po třech letech na rok vystoupili, ale byly to hrozné komplikace a za rok do toho zase spadli. JZD jim zabralo veškeré stroje. Otec cítil velkou lítost nad tou dřinou, kterou si prošli, podlomilo mu to zdraví. Byl zádumčivý, nemohl to, co se děje pochopit, od mládí strašně dřel. Maminka byla ráznější, dokázala lépe tomu čelit,“ shrnuje události roku 1951 a jejich následky Jiřina Řepová.

Zavřeli nás do internátu

Jiřina zpočátku na střední školu do Kolína dojížděla vlakem. Poslední dva ročníky musely studentky povinně bydlet na internátě, zřejmě proto, aby režim mohl důrazněji působit na jejich převýchovu. Domů směly jezdit pouze jednou za čtrnáct dní. V Kolíně i během 50. let překvapivě existovalo Sdružení evangelické mládeže, které se scházelo každou sobotu na faře, v místě fungoval i evangelický sbor. „Všichni věděli, že jsem v církvi“. Jiřina byla také členkou Československého svazu mládeže (ČSM): „Nic jsme tam nedělali a byla za to čárka,“ říká racionálně. Ředitelé školy, kteří se každý rok střídali, se o církevní příslušnost svých studentek nezajímali, a tak dívky ve svém volnu mohly chodit, kam chtěly. Ve třetím ročníku bydlelo půl třídy v učebně, v provizorních podmínkách: měly tam postele, stolek a jeden velký stůl a umyvadlo. Jediná sprcha byla v suterénu. Poté, co škola zabrala klášter kapucínů a mniši se nuceně vystěhovali, umístili do kláštera  kuchyň a tam se vařilo. V pokojích byly kovové postele, dívky si topily v kamnech a uhlí bylo složené ve sklepě, v podsklepených katakombách: „Hrozně jsme se tam bály,“ vzpomíná Jiřina Řepová.

Jiřina maturovala na výbornou, tehdy fungující umístěnkový systém jí určil nemocnici v Kolíně, ačkoli si sama přála dostat se na Karlovarsko. Nikdo se neptal, na které oddělení by chtěla jít, byla přidělena na neurologii. Primář byl podle jejích vzpomínek vstřícný, hodný člověk, Jiřina byla jediná, kdo nastoupil rovnou ze školy, sloužila 12hodinové služby, o nedělích a svátcích 24hodinové. Volno prospala. V kolínské nemocnici zůstala rok, zdravotnictví v 50. letech nutně potřebovalo učitelky, které by vychovaly další generace zdravotníků, ovšem v té době ještě neexistovaly specializované kurzy, nebylo stanoveno penzum vzdělání nutné pro ošetřovatelskou funkci. Ve školách učili lidé z praxe, bez potřebného teoretického zázemí. Jiřina měla pověst solidní studentky a bylo jí nabídnuto, aby se připravovala a v budoucnu stala jednou z vyučující oboru péče o nemocné.

Jak se stát ze zdravotní sestry učitelkou ošetřovatelství

V poválečných letech byl v Československu obecně zoufalý nedostatek vyškolených sester, především pro nemocnice v Sudetech, ze kterých režim vyhnal řadové sestry, většinou Němky, které po léta v nemocničních zařízeních oddaně sloužily. Každý okres uvnitř republiky dostal přidělenou oblast v pohraničí a příkaz zajistit obsazenost tamních nemocnic personálem. Jiřina se dostala do Mostu na oddělení interny: „Nikdo tam nešel dobrovolně“, dodává. Chtěla studovat neurologii nebo psychiatrii, ale v 55. roce se svým kádrovým profilem neměla šanci. „Polovina pacientů byli Němci, mluvili mezi sebou německy, když nechtěli, abychom jim rozuměli. Zlobili se na nás, mysleli, že jeptišky odešli kvůli nám.“

V Mostě zůstala jen několik málo měsíců. „Byla to dobrá, tvrdá škola“, prohlašuje. Potom prošla intenzivním měsíčním kurzem ošetřovatelství a vrátila se zpátky do Kolína, teď už v roli učitelky na Střední zdravotnické škole. Nakoupila si spoustu knih, cítila zodpovědnost za to, jak učí, poctivě se připravovala na psychologii, pedagogiku a odborné předměty. Začala učit v 1. ročníku, za rok nato jela se svou třídou na chmelovou brigádu. Vedle jejích děvčat se tu sešli na práci i studenti ze střední průmyslové školy. Jiřina Řepová vzpomíná na své kantorské začátky: „Měla jsem obavy, jak udržet kázeň, studentům bylo 16, 17 let, bylo to těžké být kantorkou. Jen abych něco nepřehlídla. Byly jsme dvě třídy se dvěma kantorkami, ta kolegyně byla silně věřící katolička, asi jeptiška, dělala dřív kuchařku u faráře, a když o něm mluvila, říkala – můj Tonda.“ 

Byla i třídní ve skupině, kam chodilo pět chlapců, většina z nich překvapivě u zdravotnictví zůstala. Cítila, že potřebuje lepší vzdělání, naštěstí byla poslaná na jednoroční prezenční kurz do Prahy. Bydlelo se v internátě, obsah kurzu už byl serioznější, šel více do hloubky a zahrnoval kromě odborných předmětů ošetřovatelství i latinu, anatomii, psychologii, pedagogiku. Uzavíraly ho závěrečné zkoušky. Dodnes si myslí, že tenkrát měla v Praze zůstat. Ale psal se rok 1956 a 29. prosince se Jiřina Krejčíková provdala za Blahoslava Zdeňka Řepu z tradiční evangelické rodiny, jehož strýc, Jaroslav Řepa, Jiřinu po narození křtil.

Voják PTP

Bája, jak se Blahoslavovi říkalo, měl sestru Dáďu, která studovala na stejné zdravotnické škole jako Jiřina. Jednoho dne ji přišel bratr Bája navštívit, právě když Jiřina přinesla z domova čerstvé jitrnice. Bájovi zachutnaly a tak se seznámili.

 „Bája měl špatné politické pozadí,“ říká Jiřina Řepová. „Byli vystěhovaní ze svých dvou statků v Miskovicích u Kutné Hory, hospodařili tam na 60 hektarech. Přišli o všechno. Bája musel sloužit na vojně tři a čtvrt roku u PTP (Pomocné technické prapory). „Když je vyhazovali z domu, jeho rodiče si směli vzít jen několik málo věcí na oblečení. Bája s bratrem Miličem byli posláni do vápenky na práci a Bája pak na vojnu. Po dvou letech u PTP byl na Báju vyvíjen nátlak, aby podepsal, že půjde pracovat do dolů. Nepodepsal a za trest mu byla vojna u PTP prodloužena o další rok a čtvrt.“ Jiřina Řepová si vzpomíná, že muž, pokud vyprávěl o letech u PTP, vytěsnil všechno špatné, nezmínil chleba ožraný od krys, ale vyprávěl samé veselé historky. Vážil 50kg, když se vrátil. „Člověk tam musel mít pevnou víru,“ shrnuje.

Na vojně podepsal, že bude pracovat 10 let ve stavebnictví, díky čemuž ho v roce 1954 z vojny propustili. Ve stavebnictví nechtěl nikdo pracovat manuálně: byla to těžká fyzická práce, stroje neměly kabiny, prášilo se. Blahoslav začal pracovat ve stavebním podniku Konstruktiva, naučil se jezdit s těžkými stavebními stroji, do dalšího místa, do Průmstavu, se dostal díky stroji, který podnik koupil, ale neměl k němu řidiče. V té době podniky disponovaly byty a mohly je přidělovat svým pracovníkům. Řepovi měli štěstí, dostali byt v Kolíně. Z politických důvodů měl Blahoslav Řepa, syn kulaka, zákaz pracovat v místě bydliště a denně musel dojíždět do Prahy. Trest a šikana pokračovaly. Jak vypadal jeho pracovní den? Vstával v 4.30, odjel vlakem do Prahy a denně přijížděl v 9 hodin večer. Tenkrát se pracovalo i o sobotách, navíc v neděli míval tzv. vlakovou službu: pokud přišel náklad stavebního materiálu, musel nastoupit do práce a náklad odvézt. Stále směl pracovat pouze manuálně, ačkoli byl absolventem střední zemědělské školy s maturitou.

Na začátku 60. let přišlo vládní nařízení, že každý podnik musí splnit předepsané kvóty náboru na vysoké školy. Zájem pracovníků nebyl velký, studium bylo dálkové, za plného pracovního nasazení, nebylo tedy divu, že z celého Průmstavu se přihlásil jediný člověk, Blahoslav Řepa. Pro rodinu Řepových nastalo několik let velkých obětí: zkoušky sice mohl skládat v Praze (Vysoká škola zemědělská sídlila v Brně), na zkoušky si vždycky odskočil z práce v Průmstavu a na stáže, které se konaly dvakrát v roce v Brně, si bral dovolenou. Mezitím Jiřina vychovávala dceru Evu, která se narodila v roce 1957. „Celá rodina tím trpěla, muž nebyl vůbec doma“ říká dnes. Blahoslav, který nijak neskrýval, že sloužil u PTP a na studijní index použil fotografii s černými výložkami, byl výborný student a s úspěchem došel až do posledního ročníku v roce 1960. Napsal diplomovou práci, ale pak vedení školy přišlo na to, že zatajil třídní původ a jako syn kulaka nesmí pracovat v zemědělství. Z oficiálních míst přišlo rozhodnutí nepovolit mu ani složení poslední zkoušky, odevzdal diplomovou práci a šel ke státnicím. „Celá ta dřina byla nanic,“ uzavírá své vyprávění Jiřina Řepová. Stejně dopadl i jeho starší bratr Milíč, ani jemu nebylo povoleno řádně vysokoškolská studia ukončit. Po revoluci 1989 zemědělská fakulta oběma bratrům udělila čestný titul Ing.

Politické poměry na zdravotnické škole v Kolíně

„V 60. letech jsem žádné uvolnění na škole nepocítila, nová ředitelka nařídila, že při třídnických hodinách se musí číst politické aktuality, tak to se provádělo. Na 1. máj holky přinesly potvrzení, že jdou s hasičema nebo s pionýry někde v obci, aby nemusely v Kolíně do průvodu. Ale na jiné škole byl režim tužší,“ vzpomíná Jiřina Řepová. Ke studiu VUMLu (Večerní univerzita marxismu-leninismu) ji nenutili, ve straně nebyla. Jednou se jí zeptali, jestli by měla zájem vstoupit do KSČ. „Ani nečekali na odpověď.“ Jednou za 14 dní se pro vyučující konalo politické školení, tam chodit musela. Vedení školy ji zaměstnávalo i mimo vyučování: dostala na starost sklad učebnic pro 400 studentek, vybavení učeben, zdravotnické uniformy: vše vykonávala poctivě, ale nikdy se nesnížila k osobní angažovanosti. Dvakrát jela s žákyněmi na praxi do východního Berlína. O to neměl nikdo zájem, tak vybralo vedení školy ji.

Závěr života rodičů Krejčíkových

Otec Josef pracoval jako pomocná síla v JZD. Byl to nemocný, zlomený člověk, za celoživotní dřinu mu byl v 65 letech přidělen důchod ve výši 375,- Kč měsíčně. Maminka Marie musela vstávat ve 3. 30 hodin ráno a jet do vedlejší vesnice krmit prasata. Odpoledne v 15.30 musela jet znovu na večerní krmení. Nadřela se. Její důchod činil 607,- Kč, dva roky před sametovou revolucí jí byl navýšen o 27,- Kč měsíčně. Dožila se sice roku 1989, ale listopadovou změnu už nezažila.

Jiřina Řepová musela nastoupit do školy tři měsíce po narození dítěte, jak to tenkrát bylo nařízeno. Při první dceři muž současně studoval a pracoval, nebyl vůbec doma. Oba manželé se navíc snažili pomoci Jiřininým rodičům na poli. I později to byly těžké roky se dvěma dětmi: “Holky byly od rána do večera ve školce, jinak to nešlo.“

Hospodaření na restituovaném statku

Ještě za první republiky přinesla Blahoslavova maminka do manželství statek Miskovice 19 zatížený dluhem. Statek po její smrti zdědil Blahoslav, ale po roce mu stát majetek sebral. Dluh, 100 000,- Kč, ovšem musel socialistickému státu splatit. Nakonec pomohli sourozenci a dluh společně uhradili. Po roce 1989 se statky v Miskovicích rodině vrátily. Ale v jakém stavu! JZD vrátilo rozbitý traktor a stroje, které byly k nepoužití. „Vrácený majetek čtyř sourozenců, domy, pole se dal na jednu hromadu a rozporcoval na čtyři díly,“ líčí složitou situaci s majetkovými vztahy Jiřina Řepová. Vytvořili Sdružení a Blahoslav Řepa se ujal vedoucí role. To už měl potíže se srdcem, brzy mu byl voperován kardiostimulátor.

Jiřina a Blahoslav se dvanáct let snažili vrátit statek do původního stavu, dvanáct let tam oba manželé dřeli. Vnuci, vnučky a jejich přátelé jim rádi pomáhali o víkendech a o prázdninách. V roce 2001 se Řepovi rozhodli skončit: museli rozpustit Sdružení a vyplatit sourozence. Statek převzala dcera Eva s manželem Jakubem, agronomem. Na pozemcích jim patřícím dnes pracuje vnuk Matěj Medek, polní práce řídí vedle svého zaměstnání. Ostatní majitelé buď pole prodali, nebo pronajali někomu jinému. „V mladších generacích už chyběl vztah k půdě, nevyrostli v tom. Byla to pro ně zátěž. Dnes je z poloviny statku obrovský hotel. Areál s jezerem. Všechno je předělané, úplně všechno. Nejezdím tam,“ říká Jiřina Řepová.