Magdalena Reichmannová

* 1940

  • "Na Velikonoce maminka, všechny maminky říkávaly, musíš se jít podívat na zahradu, co ti ten zajíček donesl. A to bylo vždycky v trávě schovaný košík a v něm bylo to mejdlíčko. To bylo radosti, když se to našlo. A tady to mýdlo, oni chodívali na pouti. Ke Třem dubům, do Mariazell… Chodívali pěšky, a když se vraceli, přicházeli na ty lučice. Dokud jsme bývaly malé, tak jsme chodily jen tak, ale ty starší chodily jako družičky. Z kostela se brávaly sulice, ty prapory, a potom se brávala na lučice ještě Panna Maria. Vědělo se, kdy přijdou, a třeba jsi tam měla kmotřenku nebo tetu, a když přišli z té pouti, tak všichni byli obdarovaní. Ti větší dostali růženec nebo svaté obrázky, ti menší kačení mýdlo. To bylo radosti. Pak se v řece vykoupali, převlékli, a šlo se do kostela. Ale chodívalo hodně lidí, opravdu hodně. Jé, to bylo. A potom, co byl ještě pěkný zvyk, tak na Velikonoce, na Velký pátek, ještě než vyšlo slunko, tak se chodívali k řece umývat, aby se smyla všechna nečistota. Nevím, jestli to bylo do Dyje nebo do Jevišovky. To bych jako lhala. A kdo měl někoho nemocného doma, tak se mu voda v konvičce nosívala domů, aby se mohl omýt. A pak se chodil líbat kříž. Ony byly takové oltáře na Vzkříšení, kdo měl oltář, tak byl někdo. Ty oltáře byly z obrazu a z chvojí a stály před barákem. Jak to bylo, co to bylo, to nevím, ale většinou to měli ti pauri v hlavní ulici. Na Vzkříšení. Běžně ženské chodily v tibetkách, kašmírové sukni, ale na vzkříšení byly všechny v bílém. Celá bílá byla každá ta žena. Děvčata měla rukávce a kuolarini, to byla paráda. Ženy měly bílé šátky a sukně naškrobené, to byla celá dědina paráda. To si taky pamatuju. Po válce to nějakou dobu ještě bylo, ale potom už ne. V tom osmačtyřicátém se už museli někteří Chorvati stěhovat, tak to už potom ne."

  • "No, víte co, ale ten náš tatínek, když jsme se sem stěhovali, tak po té válce on si nechal udělat nový vůz. Tam byl Tischlar, taky nějaký Slunský, z rodiny, a on si u něj ten nový vůz na krávy nechal udělat. A pak jsme museli pryč. No a on říká, já ten vůz tam nenechám, já si ho vezmu s sebou. Tak on z těch Chorvatů, všichni říkají, jak se on ocitl tady v těch Mackovicích. Ale on mi to vyprávěl. On se jmenoval ten ředitel Kutchan a on měl vinohrady v Miroslavi. On dělal ředitele na hrušovanském zbytkovém statku. Oni ti Chorvati byli v Jevišovce a nevím, jak za taťkou došel, ale taťka pár chlapů sehnal a šli mu ty vinohrady ostříhat. No a potom začal ten odsun a tatínek říkal, já tam nepůjdu. Protože naši lidi se museli vystěhovat až nahoru, to ale byly baráky Němců, a taťka si řekl, ne, já nepůjdu. Mě tady vyhání ze svého a já tady půjdu zabírat něčí majetek? To radši ten statek. No ale na ten statek nikdo nechtěl jít, protože ti nedostali žádnou výměnu. My jsme odešli, ale nedostali jsme žádnou výměnu, nic. Ten barák musel taťka koupit. No a ten Kuthan mu říká, Tomšu, nešel bys dělat na ten statek? No a on říká: ´Já bych šel, já se práce nebojím. Já jsem sloužil v Rakousku.´ ´No, v Mackovicích je takový domek, ale to je zbor, no ale jednu místnost bychom snad opravili, ale jinak se tam taky nedá moc bydlet.´ Protože ty domy byly taky už všechny obsazené, od toho pětačtyřicátého. Tady to bylo taky německé. No a tak taťka říkal, když je tam ta jedna místnost, tak bych tam jel. Tak se sem šel podívat, on tady nastoupil v květnu, my jsme se sem s maminkou stěhovaly v srpnu a v září jsem já šla do školy. To bylo v padesátém roce. Měli jsme jednu místnost a nic víc. Ale taťka prosil ředitele, jestli by ho nepřestěhoval, tak on vůz, pluh, brány, to všechno si vzal. Jinak jsme ale nedostali nic za ten dům, krávy, nábytek, nic. To tam všechno zůstalo. Akorát jsme měli stůl takový starý, ten nám dovolili vzít, a dvě židle, a mamka taky vzala nějaké svaté obrazy tři, četník se díval, ale nic neřekl. My jsme měli jít do Huzové. No a ten ředitel to tomu tatínkovi vymohl, že může do těch Mackovic. No a tak jsme byli tady v Mackovicích, a postupně, co odešli, třeba strýc Matěj musel do Skřipova, strýc Ferbar taky do skřipova, teta jako Honimonova, maminčina sestra, ta musela do Huzove, tatínkova sestra, ti byli v Jivove. No a postupně, jak odcházeli ti, co tady měli baráky, tak tatínek se snažil sem někoho z té rodiny dotáhnout. No, tak to bylo. No takže pak jsme tady měli stryca Ferbarového, teta Šalamunová tady byla, teta Sičová tu byla, strýc Antonín tu byl, všichni tady v Mackovicích, to byla ale všechno tatínkova rodina. Teta Růža tady byla…"

  • "No ale nebyla to pěkná doba, ani trochu. To bylo hrozný, nikdo si to nedovede představit. Ti lidi, to bylo zoufalé, když tam všechno museli nechat. Oni, když odjížděli do té Huzové, tak ani nevěděli, kam je naloží, kam pojedou. Většinou na ten podzim je stěhovali, tam už byl sníh, hrozné, fakt hrozné, nerada na to vzpomínám. To bylo vždycky pláče a nářků, ti lidi tam tak dlouho žili. Ti, co byli nahoře, tak jsou teď kolem Břeclavi, hodně se stahovali dolů. Dneska už tam jsou jejich děti. No a s našima teda bysme bývali měli problémy. Naše maminka měla papíry všechno poskládané a ta by šla zpátky i bez baráku. Chtěla pořád zpátky, věřila tomu, že k tomu dojde. Nakonec ona v tom osmdesátém pátém zemřela, děda zůstal sám. Ale kdyby ještě žila, to bychom s tím měli fakt problémy, oni by tady nebyli, oni by fakt odešli. Naše mamka se nikdy tady necítila doma. I když potom byla tady ta rodina, no ale taky jsme to neměli lehké. Oni nám říkali Germáni. Ale my jsme nebyli Germáni, my jsme byli Chorvati."

  • "Akorát vím, maminka, když byly v květnu třešně, tak ona nikdy ty třešně nejedla, nikdy, ty první. Já jsem se jí někdy na to ptala. Všichni Chorvati byli nábožensky založení. Maminka říkala: ´Víš co, oni když ty děti zemřou, a teď v nebi rozdávají třešně, tak k dítěti maminky, která třešně sní na zemi, přijde svatý Petr a řekne: ´Ty nedostaneš, tvoje maminka je už snědla za Tebe.´´ Moje mamka, nejenom moje mamka, ale tam se to tak dodržovalo. Že třešně jo, ale až jich bylo hodně, ty první ne."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mackovice, 13.12.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy a jazyk Moravských Chorvatů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Moje maminka chtěla pořád zpátky. Věřila, že k tomu dojde.

Magdalena Reichmannová
Magdalena Reichmannová
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Magdalena Reichmannová, roz. Slunská, se narodila v roce 1940 ve Frélichově. Její otec Tomáš Slunský byl synem obecního pastýře (měl přezdívku Tuome Pastir), matka Magdalena se za svobodna jmenovala Ferbarová. V roce 1950 měla být rodina vystěhována do Huzové, otec však dal přednost práci na statku v Mackovicích na Znojemsku. Rodina tak mohla zůstat na jižní Moravě a v průběhu let se za nimi do Mackovic přistěhovali i další Chorvaté, většinou příbuzní. Ačkoliv byla Magdalena malé dítě, když musela rodnou obec opustit, v její paměti utkvělo mnoho zvyků a drobných epizod ze života moravských Chorvatů. Se svými rodiči mluvila až do jejich smrti chorvatsky, nyní bohužel nemá příliš možností chorvatsky si popovídat.