„Když vozili Židy do koncentráků, to bylo hrozné. My bydleli nad tratí a oni skákali. Bylo to nízké, oni mohli skákat. To tam tenkrát přišli a prý nepouštějte nikoho ven. Tak tatínek, jestli šel jednou z práce, nebo jestli už byl doma, to už si nepamatuji, ale přišel pro mě. Čekal tam na mě. Ale potom ten blbej Adam, který byl vrchní pro nás Čechy, nás vzal podívat se do hasičský kolny. Abychom se šli na něco podívat. A oni tam ti postřílení leželi. Bosi… To nebyly nohy, to byly takové tvrdé kůže, nebo co to bylo. Bylo jich tam asi patnáct, šestnáct, který tam postříleli, jak vyskakovali u té tratě.“
„V těch Senohrabech byly ve vilách německé rodiny. Bylo to obsazené. Ti Němci šli bosi v řadách a rukovali do Benešova. Takže to zase hnali všechno do Benešova. To bylo ještě když jsme byli v těch Senohrabech. A když se to potom uvolnilo a dali povel, že se můžeme odstěhovat na vlastní riziko, tak jsme se stěhovali z těch Senohrab. Ale všichni, ne jen my. Tedy ty rodiny odtamtud odešly zpátky do Neveklova. V květnu bylo po válce a koncem července jsme tady byli nastěhovaní. Ale to tu nebyly okna, dveře, nebylo vůbec nic. Ale bylo to hezké. Lidi si uměli pomáhat. Tady byly navezené haldy materiálů, co bylo potřeba, sporáků a nevím čeho všeho. Nábytek tam byl navezený na náměstí a kdo co potřeboval, si vzal. Ta UNRRA tam byla a dávali konzervy na příděl. To bylo hezké. Ale pak to zase bylo ošklivé, když to vzali do rukou komunisti. Ti byli horší než Němci. Udávali jeden druhého, kdo měl víc, kdo měl míň a znovu se zavíralo. Němci nezavírali tolik, jako komunisti.“
„Přesídlovačka byla v Čerčanech, tam jezdili rodiče. Kam se budeme stěhovat, kam nás dají, to jsme nikdo nevěděli. Byl vystěhovaný celý Sedlčanský kraj, celé Neveklovsko. To bylo spousta lidu. Nevědělo se co s nimi. Ale nám se šlo lehčeji, protože jsme neměli žádnou nemovitost. Tatínek byl zaměstnanec. Ale kdo byl sedlák, nebo chalupník, ti co něco měli, ti tady museli všechno nechat. Do mrtě tady museli všechno nechat. Prostě určili, co si vezmete a ostatní jste tady museli nechat. Když se jim líbil lepší kus nábytku, tak ho odstavili. Mohli jste si vzít jen to, co určili. Dovolili vám vzít jedno auto na topení, nebo třeba drůbež, nebo něco drobného. Na takovéto krámy bylo jedno auto a jedno bylo na nábytek. A to bylo všechno. A pak jsme museli na tu přesídlovačku a ta řekla, vy půjdete tam. A když vás tam vzali, tak vás vzali a když ne, tak jste museli o číslo dál. Tak jsme dostali vystěhování do Senohrab. Byla to krutá doba.“
Jaroslava Řeháková, b. Škarvanová, was born on February 18, 1929 in Neveklov into the family of Marie and Václav Škarvanová. They lived in an apartment in the Neveklov agricultural cooperative, where their father worked, and their mother helped the farmers. Jaroslava had an older sister Maria. In 1944, the family was one of the last to be expelled from Neveklov, which the Nazis occupied due to the establishment of a training area for SS soldiers. For the last year before the liberation, they lived in a designated cottage in Senohraby. Jaroslava was learning to be a seamstress at that time. Having no right to a salary, she worked for the Germans in Hrušovany in the occupied Hotel Valencia in the administration room of military uniforms. She witnessed the escape of transported Jewish prisoners from trains on a railway line not far from their residence in Senohraby and saw them shot. In May 1945, she experienced the expulsion of German civilians from Senohrab. The family returned to Neveklov in June 1945. In 1949, Jaroslav married Jiří Řehák and two daughters were born to them. Although Jaroslava was a trained seamstress, she worked as a worker in the Java company for 35 years. At retirement age, she worked for another seven years as kitchen staff at the social care home in Tloskov.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
