Anna Rajmová

* 1936

  • "Jednou když jsme chtěli bouračku vedle, tak sousedka seshora nám řekla – protože manžel šel potom na úřady, aby se domohl, když děti byly dvě, tak abychom měli kde bydlet a že nemůžeme bydlet v jednom. Já jsem se tenkrát rozstonala, přechodila jsem zápal plic, léčila jsem se s plícemi, dcera byla druhá po čtyřech letech a řekli, že dokud nebudeme mít větší byt, že dceru nám nedají z kojeneckého ústavu. Přijela jsem ubrečená a říkala: ´Co budeme dělat?´ Manžel šel na takové úřady, kde měli moc. Přišli a rozhodli, že nám tu bouračku tedy dají. Probourali jsme zeď, vymalovali. Dali nová okna. Pak jsme za pár let zvedli střechy, udělali stejná okna. Dneska je to největší barák v ulici. Manžel se nadřel strašně. On byl od dřeva, jeho otec byl od dřeva, takže podlahy dělal hodně ze dřeva a obklady dával ze dřeva. Hodně jsme si pomohli. A ta sousedka se tehdy dívala z okna a říkala nám: ´Vy Volyňáci, vy jste zvyklí přijít a zabrat!´"

  • "Ano a tam jsme byli. Pak přišli za námi. Já vám řeknu, já si dodneška pamatuju, když kousnu do sýra a džemu, jak mně strašně chutnal ten mazací sýr a džem na chlebu a rohlíku. Strašně mi to chutnalo... A pak se museli rodiny, rodiče sejít. Čekali na rozhodnutí, kde bude potřeba, aby se dosídlily vesnice. Pak řekli kde, čísla a které vesnice. A tak se tátové sebrali, nebo mámy, když byly bez manželů, kteří zahynuli ve válce, a jeli tedy s dětmi sami. Sem na Tachovsko jich přijelo hodně, Studánka, Dlouhý Újezd, Velký Rapotín, Malý Rapotín, Stříbro. To byli všechno Volyňáci."

  • "V roce 1945 končila válka. Ona přišla asi za půl roku potom. Měli jsme psa na řetězu a ten běhal z jednoho konce do druhého. Měli jsme také velký dvůr a strašně slunečnic nasázených, právě dozrávaly, krásné byly a ten pes tak strašně štěkal. My jsme se ptali: ´Mami, co se tam děje?´ Z jiného konce přicházela ta sestra. Šla přes naši velkou zahradu a mezi těmi slunečnicemi nebyla ani vidět. Pes strašně řádil, že tam někdo je. Maminka se šla podívat. A tam jsme našli Broňu, černou, špinavou, hladovou. Potom nám vyprávěla, jaká to byla cesta. Kolik jich po cestě z těch lágrů zemřelo. Němci se mstili strašně, že válku prohráli."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Studánka, 11.07.2025

    (audio)
    délka: 02:51:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Tachov, 14.03.2026

    (audio)
    délka: 33:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všechno má svoje místo

Anna Rajmová pravděpodobně ve svých 16 letech, 1951
Anna Rajmová pravděpodobně ve svých 16 letech, 1951
zdroj: Archiv pamětníka

Anna Rajmová se narodila 9. února 1936 ve východní Volyni ve vsi Rajhorodok v Žytomyrské oblasti na Ukrajině. Toto území patřilo tehdy Sovětskému svazu. Maminka Anna pocházela z Polska, otec František Mužík měl české rodiče. V domku, který v Rajhorodku rodiče svépomocí postavili, spolu vyrůstalo šest sourozenců. V době druhé světové války si rodina zažila různá příkoří – odvedení dcery Bronislavy na nucené práce do Německa, zřízení lazaretu pro nacistické vojáky ve vlastním domě, nálety na okolí vesnice. O českém původu otce pamětnice nevěděla až do svých deseti let. Dětem ho prozradil, až když bylo jasné, že se rodina přestěhuje zpět do Čech. Do Dlouhého Újezdu na Tachovsko přijeli ve druhém reemigračním turnusu na jaře v roce 1947, pamětnici bylo tehdy 11 let. Rodina zde do užívání získala dům po vyhnaných Němcích. Podobně jako mnoho dalších volyňských Čechů také Mužíkovi měli zabydlet opuštěné pohraničí. Pamětnice na Tachovsku dochodila školní docházku a vyučila se kadeřnicí. Městu Tachov zůstala věrná i ve svém budoucím osobním životě. Seznámila se zde se svým manželem Jaroslavem Rajmem, také volyňským Čechem, s nímž zde vychovala dceru Květu a syna Vladimíra. Dcera na Tachovsku uspořádala už několik společných setkání volyňských Čechů.