Emil Pupik

* 1928

  • „Němci se měli kvůli práci hlásit na pracovním úřadě na Bratislavské ulici. Sešla se nás tam skupina asi šesti lidí. Sebrali nám všechno to, co jsme měli u sebe. Pak nás přes dvůr vedli směrem na Cejl. Cestou jsme potkali větší skupinu Čechů. Jeden z nich na mě volal: ,Emile, co s tebou dělají? Nejdřív tě zavřeli Hitlerovci, teď naši lidé. Co jsi jim udělal?‘ Já jsem volal zpět: ,Vy mě znáte, já jsem jistě nic neudělal.‘ Hned mě někdo z těch lidí, co nás hlídali, kopl, abych nemeškal.“

  • „Abychom se my Němci báli, tak po nás stříleli. Každý den jsme měli vůz plný mrtvol, který se musel vyvézt.“

  • „Jednou někdo z dozorců přišel na nápad postavit v Kouničkách tři šibenice. Stavělo nás ji sedm Němců. Vyhledali jednoho, který měl viset. A pak někdo řekl, když mají tři šibenice, že by měli být tři oběšení. Jako druhého vybrali mě, pak určili ještě někoho třetího. Svázali nám ruce za záda, na krk nám natáhli provaz. Stál jsem na prázdné bečce od piva a strachy jsem se držel, abych se sám nepověsil. Už stáli u mě, byl jsem připravený. Tu někdo přiběhl na dvůr a křičel: Kontrola z Prahy je tady!“

  • „Když byli dozorci unavení, tak je vystřídali zbrojováci. Taky nás mlátili a museli jsme dělat kočku nebo psa.“

  • „Na dvoře bývaly kanály. V něm byl Němec, po kterém házeli kameny.“

  • „Němci museli ležet na zádech, jeden na druhém. Češi po nich stříleli. Ten, který ležel na někom tlustém, byl zasažen.“

  • „Bylo mi patnáct let a pár měsíců. Na Slovensku jsem viděl, že se Hitlerovci chovají jako lupiči. Proto jsem se rozhodl, že dál budu elektrikářem, ale ne ve zbrojovce. Vedení zbrojovky jsem oznámil, ať mi najdou novou práci. Během tří dní. Nejvyšší německý šéf zbrojovky mi odpověděl: ,Když se pracuje, je to všechno pro Hitlera.‘“ Za tři dny přišel k nám domů jeden pán a ptal se po mně. Hledal Pupika, který nechce pracovat. Říkal jsem mu, že chci pracovat, ale ne ve zbrojovce. Dal mi adresu a řekl mi, že si mám vzít věci na přenocování. Maminka mi sbalila kufr a jel jsem elektrikou (tramvají) na Královo Pole. Našel jsem tu adresu a dům s velkými železnými vraty. Na dveřích nebylo žádné jméno. Zazvonil jsem, chvilku jsem čekal. Jakmile otevřeli dveře, došlo mi, kde jsem. Zahlédl jsem, jak se tam kluci plazí po zemi. Na zemi bylo sklo a kameny. V tom se plazili a měli krvavé lokty. Už na mě čekali. Ukázali mi, kde budu spát. Měl jsem štěstí, že jsem byl elektrikářem, i když jsem ještě nebyl vyučený. Nutně elektrikáře potřebovali, měli motor na správu. Spravoval jsem ho pomalu, došlo mi, že se pak budu muset taky plazit. Po nějaké době jsem se jednoho dozorce, který byl lidský, zeptal, jak dlouho tam budu muset být. Odpověděl mi, že v papírech mám na unbestimmte (neurčitou) dobu. Ptal jsem se dozorce, jak se to dá změnit. Odpověděl mi, že bych musel jít za vedoucím a říct mu, že chci zase zpátky do zbrojovky. Pak se můžu tak za čtrnáct dní dostat domů. Celkem jsem tam strávil tři měsíce a čtrnáct dní.“

  • „Zpráv tehdy kolovalo mnoho. Říkalo se také, že nás pošlou na nádraží. To se také stalo. U nádraží probíhala kontrola. Bílé pásky s číslem jsme museli spálit. Dostal jsem malý kufřík, asi 20 cm na 30 cm, v něm byl jeden kapesník. Dál jsem obdržel tři tisíce marek. To vše mi později zase odebrali. Zařadili mě do prvního vagonu, umístili do něj asi čtyřicet osob. Byl úplně plný. Čekali jsme, až se vlak rozjede. Řekli nám: Chovejte se klidně, pojedeme přes hranice. Někdo prohlásil, že jedeme do ruské zóny, že tam potřebují lidi na práci. Za nějakou dobu jsme zastavili. Otevřeli dveře. Když jsme slyšeli Furth im Wald, věděli jsme, že jsme v Bavorsku. Vyšel jsem ven, protože jsem měl žízeň. Z vagonů jsem slyšel pláč. Lidé plakali radostí, že už nebudou biti, že je už nikdo nebude znásilňovat. Ptal jsem se po vodě. Dozvěděl jsem se, že musím jít až k poslednímu vagonu. V posledním vagoně jsem uviděl svou babičku. Po dlouhé době jsem viděl prvního člověka z naší rodiny. Zeptal jsem se, jestli si můžu babičku vzít s sebou do prvního vagonu. Dovolili mi to. Kdybych nevyšel, nikdy bych ji už vidět nemusel. Vagony postupně odpojovali. Poslední vagon by odpojili jako první.“

  • (Emil Pupik patřil k Hitlerově mládeži.) „Jednou, asi v roce 1943, jsme jeli na Slovensko. Naším úkolem bylo vydlabání příkopů. Měli jsme zpomalit vjezd sovětských tanků. Hitlerovci se tam chovali jako lupiči. Řekl jsem, že tyto lidi nebudu dále podporovat. Večer mě za to zmlátili. To, že jsem jel na Slovensko, byla výjimka, protože jsem pracoval ve zbrojovce a to bylo za války nejpřednější. Když jsem se vrátil, rozhodl jsem se, že tento systém podporovat nebudu a přestanu ve zbrojovce pracovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Neu Ulm, 29.11.2012

    (audio)
    délka: 02:13:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chovejte se klidně, pojedeme přes hranice

Emil Pupik
Emil Pupik
zdroj: archiv pamětníka

Emil Pupik se narodil 11. května roku 1928 v Brně. Vyrůstal s matkou a dvěma bratry. Za druhé světové války se v brněnské zbrojovce učil na elektrikáře. Jako německé dítě patřil k Hitlerově mládeži. V rámci této organizace připravoval terén pro armádu na Slovensku, kopal zákopy. Po návratu ze Slovenska se rozhodl, že ze zbrojovky odejde, kvůli tomu musel několik měsíců pobývat v německém „převychovném zařízení“ v Brně-Králově Poli. Na základě prožitých zkušeností se rozhodl k návratu do zbrojovky. Přidělili ho k vojákům obsluhujícím kulomety, jeho úkolem bylo ovládat světlomet mířící na letadla, která bombardovala Brno. Po osvobození Brna Rudou armádou na jaře roku 1945 se měl Emil Pupik, stejně jako ostatní Němci, přihlásit na pracovním úřadě v Bratislavské ulici v Brně. Odtud ho odvedli do Kounicových kolejí. Pamětník popisuje tamější podmínky a vzpomíná, jak musel sekat dříví nebo vyměňovat koleje. Emilovi se podařilo utéct do obce Jundrov, kde kontaktoval Češku, která ho měla převést do Rakouska. Útěk se ale nezdařil a opět ho internovali v Kounicových kolejích. Po čase byl Emil Pupik zařazen do pracovní skupiny, pracoval například v koželužně Lasseker v Křenové ulici. Z Brna do Německa (Garmisch-Partenkirchen) byl odsunut v roce 1946. Ve Furth im Wald, kde vlak zastavil, se náhodou setkal se svou babičkou, která přežila brněnský pochod smrti. Přes tetu v Lipsku kontaktoval další členy rodiny. Pracoval v lese u Oberammergau. Poté se přestěhovali s babičkou k matce do Wennendenu (asi pět kilometrů od města Blaubeuren, Wennenden je zhruba 25 od města Ulm). Pracoval na železnici. Dnes bydlí ve městě Neu Ulm.