Marie Pucharová

* 1934  

  • „Policie z Německa mi tenkrát poslala, že když chvílema blouzní, že mluví pořád jen o mně, že by mě chtěl ještě vidět. Tak sem poslali takový protokol a já jsem šla za Maršíkem a prosila jsem ho, aby mi dal razítko, abych mohla jet. Klekla jsem před ním na obci, aby mi to dal, a on říká: ‚Jo. A vy se nám potom taky nevrátíte.‘ Já povídám: ‚Proboha, vždyť jsem v jiném stavu a mám tady děcko. Přeci se vrátím domů, věřte mně!‘ Ne, neudělal to. Tak s ním už jsem se… no bylo to těžký! Bylo to pro mě těžký.“

  • „Prosil, že tam nechal postavit nové varhany, že by si rád zahrál. A tak šel k bráně a jeden člověk z Nedvězího mu zahradil cestu. Dal mu pár facek a žádný varhany a rozdupal mu brýle – málo viděl. A to už tam stálo víc lidí, seřadili se a museli tady dolů do Hedvy na nádvoří a tam měl každý podepsat, že odsud dobrovolně odchází. A pan farář, který uměl perfektně česky a sloužil nejdřív v Bystrém, tam tomu pánovi, když byl jako malý na náboženství, tak on asi hodně zlobil, tak mu dal pár facek a on se mu mstil. A měl podepsat, že jdou odsud dobrovolně a pan farář řekl, že to jako kněz nemůže podepsat, že by lhal. A tak Jedlováci museli udělat kolem něj kruh a tam ho ten pán zbičoval. Pořádně, až mu košilí mu prosakovala krev. A potom se museli všichni sebrat a jít pěšky na dolní konec, Baldu, Pomezí až do Svitav a pan farář musel jít celou cestu příkopem.“

  • „Naši kluci byli vždycky sem a tam – jak bylo pár lidí pohromadě, tak museli vědět, co se děje. Tak přišli, to už jsme ale viděli, že shání lidi dohromady. A přišli, že strýček Josef, že je asi budou někam odvádět. Mysleli si, že půjdou na Sibiř, že je odvedou. A že neměli doma ani kousek chleba, jen takovou patičku malinkou, tak maminka s tetou udělaly bochník na dvakrát, zavázaly do plátna a odnesly ho dolů. Byl odsunutý do Kropstädtu. První transport šel do Východního Německa, ty další už šly do Západního a ti už se měli úplně jinak. Byli podporovaní, mohli stavět, ale ve Východním Německu nedostal nikdo nic. To byla holt ruská zóna.“

  • „Hrozně tady znásilňovali ženský. Anna Krejčová ležela šest hodin v potoce a její švagrovou šest Rusáků za sebou znásilňovalo. Vypadala hrozně – byla k nepoznání zřízená. Byli to sousedi, bydleli jsme přes silnici. Ten pan Krejčí pocházel z Oldříše a uměl perfektně česky. Říkal jim to, ale nebrali ohled vůbec na nikoho, na nic. U nás jsme je měli také ubytované. Pili i kolínskou, jim to bylo jedno. Hlavně že měli furt tu hlavu zamotanou. Nahoře, ten barák je už zbouraný, před Cackovými, byl to takový dlouhý barák, a tam se ta jedlovská děvčata všechna schovala a chtěla, aby tomu ušla. Ale jestli je někdo prozradil, nebo jestli to vyšpehovali, tak ten barák vzali útokem. Holky utíkaly do lesa k Bořinám, ale ty… taky vypadaly. Hrozné, jak zvířata, opravdu jak zvířata. Víte, co jsme všechno museli vidět... Byli ubytovaní a vyhlídli si, ke komu v noci zas přijdou. Už u dveří do kuchyně nebo ložnice stáhli kalhoty a teď jste to viděli v plné kráse – celé přirození a to všecko. Byly jsme ještě děti, měly jsme jedenáct let a žádný stud. Byli u nás ubytovaní i s jednou ženskou. Do kouta chodili za skříň na velkou na záchod a do záclon si utírali zadky. Víte, opravdu, na to já si vzpomínám, že to byly takové smutné dny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jedlová u Poličky, 15.10.2020

    (audio)
    délka: 02:13:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Jedlová u Poličky, 20.11.2020

    (audio)
    délka: 01:07:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Manžel byl úžasný člověk. Nikdy mi nevyčetl, že jsem Němka

Marie Pucharová, roz. Freislebenová kolem roku 1950
Marie Pucharová, roz. Freislebenová kolem roku 1950
zdroj: archiv pamětníka

Narodila se jako Marie Freislebenová 2. července 1934 v Bystrém u Poličky. Maminka byla z německé rodiny Mangoldů z nedalekého Schönbrunnu (Jedlové u Poličky). Když byl Marii asi rok a půl dali ji rodiče na výchovu do bezdětné rodiny strýce (maminčina bratra) Ludvíka Mangolda. Mariin skutečný otec byl Čech, který se po hádce se svými bratry dal k Němcům, byl povolán do Wehrmachtu, ale před odjezdem spáchal sebevraždu. Narukovat musel i její pěstoun strýc Ludvík, a přestože válku přežil, do Jedlové se už nikdy nevrátil. Většina obyvatel Schönbrunnu byla vysídlena, první transport odešel už měsíc po osvobození 13. června 1945. Marie byla považována za dítě ze smíšeného manželství a do odsunu proto nemusela. Odešla ale většina jejího příbuzenstva a jejích dětských přátel. Vdala se za Čecha Puchara z Korouhve a spolu vychovali dvě děti. Pracovala v textilním závodě Hedva až do důchodu. S vysídlenými Němci ze Schönbrunnu udržovala písemný kontakt po celý život.