Jan Prüher

* 1933  

  • „Ještě si vzpomínám, jak jsem se tam stravoval. Na tom lágru byla taková předsíň, kde byl velkej padesátilitrovej hrnec s meltou, vedle byl menší hrnec desetilitrovej se sádlem a na lavici byly bochníky chleba. Takže ráno, když jsme šli na šichtu, tak jsme si uřízli chleba, namazali sádlem, nalili si do flašky litrový od mlíka meltu a šli jsme fárat… No a když jsme přijeli potom z práce, tak už jsme měli večeři v závodní jídelně, což bylo jedno teplé jídlo denně, ale jinak jsme žili na sádlu, na chlebu a na meltě. Ale ještě jsme si kupovali cibuli, takže jsme si dávali na chleba se sádlem cibuli, což mám dodneška rád.“

  • „Ale pak se to začalo obracet, jak komunisti chtěli získat moc, tak se to začalo obracet k horšímu a začalo to 25. února 1948, kdy jsem šel ze školy a slyšel jsem místní rozhlas, jak hlásí: ‚Dělnická třída skoncovala s reakčními živly, dneska byl zbaven funkce a internován ředitel valdické věznice Václav Prüher.‘ No a tím to začalo. Naštěstí internován nebyl, ale prostě komunisti se zmocnili moci a začali drtit všechno kolem sebe.“

  • „Samotné osvobození ve čtyřicátém pátém roce na ústav jako věznici neměl celkem žádný vliv, protože vnitřní chod šel pořád stejně. To nebyla nacistická věznice, to byla ‚věznice pro český lumpy‘, tam šel život pořád dále, ale změny byly okolo. Třeba revoluční gardy, to byli nevybíraví gauneři, kteří třeba… jsem byl svědkem toho, jak když Německo to prohrálo, tam bylo spousty německých zajatců. Tam byl na hospodářském dvoře věznice, kde byly záhony se zeleninou, brambory a tak. Tak tam byli umístění němečtí zajatci a revoluční gardy jednou zajali takové nějaké nákladní auto, kde byli v takových uniformách – ale jiných než německých – asi osm příslušníků Švédského červeného kříže a ti gauneři je vyvedli z toho auta a před tou věznicí je postříleli.“

  • „…tam bydlel člověk, který udal to předchozí vedení věznice a taky dozorce a nestačil utéct, tak ještě v půlce dubna ho zavřeli do samovazby, ale naneštěstí ho přijel navštívit syn, který ho tam nenašel, vzburcoval gestapo, gestapo přijelo a nejdřív šlo do věznice sebrat zatknout otce, ale otec to viděl z okna, jak přijížděli, tak na nic nečekal, přes hospodářský dvůr utekl do vesnice k jednomu dozorci, kde u něj vydržel do konce války ve stodole.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 13.12.2019

    (audio)
    délka: 01:23:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Táta nás postavil dobře do života

Jan Prüher, 2019
Jan Prüher, 2019
zdroj: Post Bellum

Jan Prüher se narodil 23. června 1933 v Leopoldově na Slovensku. Otec Václav Prüher pracoval ve vězeňské správní službě a stal se ředitelem kartouzsko-valdické věznice ve Valdicích u Jičína. 25. února 1948 otce zbavili funkce, odebrali mu takzvanou státní spolehlivost a internovali spolu s rodinou do Českých Budějovic. Jan v Českých Budějovicích dokončil septimu gymnázia a v rámci akce 77 byl poslán fárat do hnědouhelných dolů na Sokolovsko. Po návratu se dal na stavební obor, stal se pokrývačem, později mistrem. Dodělal si dálkově maturitu a stal se učitelem na Stavební průmyslové škole v Českých Budějovicích. Po roce 1989 si založil stavební firmu. V době natáčení v roce 2019 bydlel stále v Českých Budějovicích.