Jan Prüher

„Ale pak se to začalo obracet, jak komunisti chtěli získat moc, tak se to začalo obracet k horšímu a začalo to 25. února 1948, kdy jsem šel ze školy a slyšel jsem místní rozhlas, jak hlásí: ‚Dělnická třída skoncovala s reakčními živly, dneska byl zbaven funkce a internován ředitel valdické věznice Václav Prüher.‘ No a tím to začalo. Naštěstí internován nebyl, ale prostě komunisti se zmocnili moci a začali drtit všechno kolem sebe.“

„Samotné osvobození ve čtyřicátém pátém roce na ústav jako věznici neměl celkem žádný vliv, protože vnitřní chod šel pořád stejně. To nebyla nacistická věznice, to byla ‚věznice pro český lumpy‘, tam šel život pořád dále, ale změny byly okolo. Třeba revoluční gardy, to byli nevybíraví gauneři, kteří třeba… jsem byl svědkem toho, jak když Německo to prohrálo, tam bylo spousty německých zajatců. Tam byl na hospodářském dvoře věznice, kde byly záhony se zeleninou, brambory a tak. Tak tam byli umístění němečtí zajatci a revoluční gardy jednou zajali takové nějaké nákladní auto, kde byli v takových uniformách – ale jiných než německých – asi osm příslušníků Švédského červeného kříže a ti gauneři je vyvedli z toho auta a před tou věznicí je postříleli.“

„…tam bydlel člověk, který udal to předchozí vedení věznice a taky dozorce a nestačil utéct, tak ještě v půlce dubna ho zavřeli do samovazby, ale naneštěstí ho přijel navštívit syn, který ho tam nenašel, vzburcoval gestapo, gestapo přijelo a nejdřív šlo do věznice sebrat zatknout otce, ale otec to viděl z okna, jak přijížděli, tak na nic nečekal, přes hospodářský dvůr utekl do vesnice k jednomu dozorci, kde u něj vydržel do konce války ve stodole.“