Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Prüher (* 1933  )

Táta nás postavil dobře do života

  • narozen 23. června v roce 1933 v Leopoldově

  • po rozbití Československa se rodina vrátila do Čech

  • otec Václav Prüher se stal ředitelem trestního ústavu ve Valdicích

  • v únoru 1948 byl otec zproštěn funkce

  • rodina se přestěhovala do Českých Budějovic k prarodičům

  • v roce 1951 byl nasazen na rok na práci do sokolovského dolu v rámci tzv. akce 77

  • pracoval 22 let jako pokrývačský mistr ve Stavomontážích

  • 17 let učil na Střední stavební průmyslové škole v Českých Budějovicích

  • po sametové revoluci v roce 1989 založil stavební firmu, kterou vede nyní jeho syn

Čehúni von

Jan Prüher se narodil 23. června 1933 v Leopoldově na Slovensku. Jeho otec Václav i matka pocházeli z Českých Budějovic. Otec však pracoval ve vězeňské správní službě a za první republiky byl jako „elév“ služebně převeden do Leopoldova, kde působil v administrativě trestního ústavu. Později ho přeřadili do Trenčína, kde na rodinu dolehla nevraživost „luďáků“ vůči Čechům, jejichž projevy pokřiků „Čehúni von!“ přispěly k rozhodnutí rodiny odejít na rok do Prahy. V roce 1940 Václava Prühera pověřili po „gestapácké čistce předchozího velení“ vedením kartouzsko-valdické věznice ve Valdicích u Jičína, kam se přestěhoval s manželkou a dvěma Janovými sourozenci. 

Dobrodružné dětství ve Valdicích  

Stěhování do valdického bytu, tzv. úředňáku, což byl činžák před věznicí, kde bydleli úředníci věznice, má tehdy šestiletý Jan spojený s atmosférou zimy a chladu. Dlouho předtím nevyužívaný byt byl řádně vymrzlý, takže když v něm rodiče zatopili, tekla voda ze stěn. Ve Valdicích prožil Jan dětství – do roku 1948. Navštěvoval zde obecní školu, která měla tehdy dvě třídy a pamětník o ní říká, že to byla škola starého ražení: „Prostě 3 x 5 je 15, jak to člověk neřekl, tak dostal hned rákoskou přes ruku. Takže všichni uměli násobilku, jako když bičem mrská.“ Do gymnázia v Jičíně chodil každý den společně s ostatními dětmi čtyři kilometry pěšky. Vzpomíná, že na gymnáziu se vyučovala matematika v němčině, kterou neměl rád. „Vždycky když přišel kantor, tak jsme museli zahajlovat, a to byla potupa. Takže jsme třeba roztáhli prsty – takové dětské výrazy protestu…“ Tam také zažil konec války, který byl pro žáky docela příjemný, protože ze školy se stal lazaret.

Otcova partyzánská akce na konci války

Květnové události roku 1945 si vybavuje ve spojení s „partyzánskou akcí“ svého otce, kdy Němci vyklidili část věznice, kterou používali. Do samovazby zavřeli člověka spojeného s udavačstvím předchozího vedení věznice. Syn, který jej přijel navštívit a nenašel ho, zmobilizoval gestapo, které přijelo do věznice zatknout ředitele Václava Prühera. Ten však na nic nečekal a přes hospodářský dvůr utekl do vesnice, kde se ukrýval až do konce války u jednoho z dozorců. V noci poslali rodině zprávu, že je v bezpečí. Gestapo prohledalo ještě úřednický byt, kde zůstala matka sama s pěti dětmi – nejmenšímu sourozenci byl rok. Dne 5. května utekla zbylá část Němců z Valdic a z Jičína. Jan Prüher vzpomíná, že utíkali na západ, protože se chtěli dostat do amerického zajetí. Viděl také průvody lidí, když se fronta blížila. „Tisícihlavé davy zubožených ruských zajatců – otrhanejch, hladovejch, hubenejch, kteří dostávali od lidí ve vesnicích polévku...,“ vzpomíná pamětník. 

Stejně nepříjemné pocity v něm vyvolává vzpomínka takzvané revoluční gardy, když zajali na konci války auto s osmi příslušníky Švédského červeného kříže, které před věznicí postříleli. S úsměvem pak vzpomíná na sovětské vojáky, z nichž jeden daroval jeho mladšímu bratrovi koně a ten jej přivedl do prvního patra činžáku domů.

Skoncování s reakčním živlem

Ovládnutí Ministerstva vnitra, vyexpedování místních četníků a jejich výměna – všechny tyto náznaky vnímal Jan jako začátek obratu. Začalo to 25. února 1948, kdy se vracel ze školy a slyšel místní rozhlas, jak hlásil: „Dělnická třída skoncovala s reakčními živly, dneska byl zbaven funkce a internován ředitel valdické věznice Václav Prüher.“ Následoval písemný doklad, že je zproštěn služby a výkonu služby, má zákaz vstupu do věznice a byla mu odebrána takzvaná státní spolehlivost. Už po dvou měsících byla rodina poslána „dobytčím vagonem“ do Českých Budějovic, kde se Prüherovi nastěhovali k rodičům matky. Než se jim podařilo najít vlastní byt v Chelčického ulici, bydlelo tehdy ve třech místnostech sedm osob. Janovi Prüherovi se vybavuje ještě peněžitá výpomoc od zaměstnanců věznice, kteří se na otce skládali, když přestal brát gáži. Dokonce ji posílali do Budějovic více než dva následné roky.

Jan pokračoval v Budějovicích v kvintě a sextě Českého reálného gymnázia, kdy byly prováděny tzv. likvidace kantorů, kteří se projevovali nepřátelsky vůči socialistickému zřízení. Navíc probíhalo slučování škol v rámci tzv. školské reformy a bylo rozpuštěno dívčí lyceum.  

Těžké životní zkoušky zanechaly nezanedbatelné psychické problémy u matky, která zanedlouho po příjezdu do Českých Budějovicích těžce onemocněla a zemřela. Václav zůstal s pěti dětmi sám a byl poslán do výroby – nejprve stříhal v budějovické šroubárně železo, později byl přeřazen do kalírny. Bohužel mu pravidelné kádrové prověrky nedovolily další pracovní postup, až ve svých 60 letech odešel z manuální práce do administrativy Kovopodniku. Potkal také svoji druhou ženu, se kterou měli společně ještě jedno dítě.

Chleba se sádlem a cibulí mám dodnes rád 

Po úmrtí matky odešel Jan ze školy pracovat a nebránil se ani další životní výzvě v podobě manuální práce. Ta jej zastihla v podobě tzv. akce 77 tisíc do výroby, kdy mu pracovní úřad nabídl práci v dolech Sokolov, Jáchymov nebo Ostrava. Vybral si práci v sokolovských dolech, protože byla vymezena na jeden rok. Bydlel spolu s pestrou paletou bývalých vězňů, opilců, zlodějů nebo i tzv. vyakčněných osob v bývalém lágru po německé armádě. Na šichtu vstával v pět hodin ráno, v předsíni byl připraven padesátilitrový  hrnec s meltou, vedle menší desetilitrový se sádlem a na lavici byly bochníky chleba. „Takže ráno jsme si uřízli chleba, namazali sádlem, nalili si do litrový flašky od mlíka meltu a šli jsme fárat… No a když jsme přijeli potom z práce, tak už jsme měli večeři v závodní jídelně, což bylo jedno teplé jídlo denně, ale jinak jsme žili na sádlu, na chlebu a na meltě. Ale ještě jsme si kupovali cibuli, takže jsme si dávali na chleba se sádlem cibuli, což mám dodneška rád…“ Po druhé hodině odpoledne vyfárali z Dolu M. Majerové, osprchovali se, převlékli a odjeli zpět do lágru. Na dopravování uhlí vláčkem na hlavní spojnici k těžní kleci nevzpomíná Jan Prüher jako na nádeničinu, spíš ji vnímá jako další životní zkušenost. Pracovní soboty a dlouhá dojezdová vzdálenost mu nedovolovaly vracet se často do Budějovic, takže chodili na tancovačky do vesnic, kde „s českými kluky německé holky“ nechtěly tancovat.

Po návratu do Českých Budějovic si Jan Prüher dodělal dálkově maturitu, abiturientský kurz na stavební průmyslovce a nastoupil do podniku Stavomontáže, kde později dostal nabídku pokrývačského mistra. Za neustálých menších či větších bojů se stranickými kádrovými pracovníky zde působil 22 let. Díky této pracovní příležitosti poznal nejen jižní, ale i severní a střední Čechy. V roce 1972 nastoupil za katedru na stavební průmyslovku a na příštích 17 let učitelování má jen ty nejlepší vzpomínky. 

Přišel rok 1989 a já byl šťastnej za tátu

17. listopad 1989 vnímá Jan Prüher jako nejšťastnější den svého života. „Tak jsem tam stál, vzpomněl jsem si na našeho tátu, který říkal: ‚Tenhle svinskej režim musí jednou prasknout.‘ Jenže on vydržel 40 let. On se toho nedožil, ale já jsem byl šťastnej za něj.“

O dva roky později založil Jan Prüher stavební firmu, kterou dnes vede jeho syn. Jeho druhý syn má velkoobchod se stavebninami a dcera je učitelkou na gymnáziu. Jako hlavní motor překonávání životních překážek vidí sport, který provozoval po celý život, a především pak životní optimismus, který zcela určitě zdědil po otci: „Život se s ním vůbec nemazlil, protože vlastně tu nejproduktivnější část života, to se musel bát Němců, pak se musel bát komunistů, a musel tím provést rodinu. Táty si moc a moc cením, protože to byl člověk s velkým Č: moudrej, spravedlivej, optimista, prostě nemůžu na něj zapomenout… Ten nás postavil dobře do života.“

Cestovatelem, manželem a tátou 

V osobním životě došlo k významné změně. V lednu 1964 se na kleťské sjezdovce seznámil s mladou dětskou lékařkou Janou Klaschkovou, kterou si v roce 1966 vzal a jsou spolu v harmonickém manželství už 55 let. Mají tři děti a osm vnoučat, které je naplňují radostí. Pro rodinu postavil dům a z ruiny vybudoval chalupu. Celou rodinu vedl Jan Prüher ke sportu, např. k lyžování, vodáctví, turistice. Po pádu železné opony procestoval s manželkou a kamarády Evropu, ale k nejhezčím cestám patřily vzdálenější USA (1997), Jižní Amerika (2000) a Island (2008). Jan Prüher také zdolal spoustu vysokých hor, např. Mont Blanc, Pico de Teide, Elbrus nebo Gross Glockner.

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Vladimíra Michálková)