Hugo Damián Prieto Blanco

„Abych to vysvětlil, vyrážíme do ulic, protože chápeme, protože si myslíme, stejně jako všichni ostatní, že uvnitř našich domovů není možné skoncovat s diktaturou. Pokud zůstaneme uvnitř domu, vše zůstane při starém, všechno. Místo toho raději pokojně protestujeme s plakáty, na kterých je uvedeno, co požadujeme a co chceme pro Kubu. Demonstrujeme v centru a na místech, kde nás může vidět hodně lidí. Lidé si tak uvědomí, že je omezováno právo svobodného vyjadřování, že také můžou bojovat za svá práva, že můžou požadovat dodržování svých svobod na Kubě, i když se to zatím mockrát nestalo. Je to zpráva, takové poselství pro obyvatele Kuby, je to politická výzva režimu. Říkáme: ´Jsme nenásilná organizace, ale nebojíme se vás!´ Demonstrujeme před státními úřady a v ulicích a věříme, že jednoho dne se náš lid probudí, zjistíme, zda se k nám přidají a na Kubě bude konečně existovat svoboda pro všechny.“

„Život politického vězně je mnohem obtížnější než život běžných vězňů. Proč tomu tak je? Protože politická policie je hierarchicky výše postavená než státní a ta spravuje všechny věznice. No, a to je příčinou toho, že všechny příkazy, ať už je má vykonat vedoucí věznice nebo nejníže postavený ´podrž klíče´, se musejí plnit. Všechno, co nařídí stát, se musí provést – na nás politické vězně posílají běžné vězně, aby nás mlátili, aby nám kradli věci nebo nás třeba i pobodali. Nutí nás opustit naše zásady a ideje. Přijdou k tobě a řeknou: ´Heleď, poslali mě za tebou.´ Také vím, že uvnitř věznic mají skupinky vězňů s noži. Politická policie to ví, ale nic s tím nedělá, protože to vyhovuje jejím zájmům a zájmům režimu.“

„Na Kubě nás zbylo osm sourozenců. Účastnili jsme se na uprchlické krizi na Velvyslanectví Peruánské republiky v roce 1980. Dva z mých bratrů, kteří v té době byli nezletilí a zrovna vykonávali povinnou vojenskou službu – první z nich, Alberto Prieto Blanco, který ještě ani přísahal na kubánskou vlajku, a druhý Oswaldo Prieto Blanco – oba se stali vojenskými zajatci, když se účastnili akce, kdy na sto sedmdesát členů armády vpadlo na peruánské velvyslanectví. Všichni byli odsouzeni k pěti letům odnětí svobody. Ale je tu ještě jedna událost, kterou chci zmínit při mém svědectví, moji matku, které se také podařilo z diktatury uniknout. V té době už byl v USA můj strýc, který tam emigroval na začátku revoluce [Kubánské revoluce v roce 1959] a přijal mé bratry, švagry i malé synovce. Do USA proudily davy Kubánských uprchlíků, dlouhý seznam jmen. Ale tito moji bratři, Alberto a Oswaldo, se nikdy do Spojených států nedostali.“