Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hugo Damián Prieto Blanco (* 1966)

• narodil se 27. září 1966 v Havaně, Kubánské republice

• aktivista za lidská práva a politický vězeň komunistického režimu na Kubě

• v roce 1980 část jeho rodiny emigrovala do Spojených států amerických přes přístav Mariel

• na začátku 90. let se stal členem opoziční skupiny „Výbor pro lidská práva na Kubě“ [Comité Cubano Pro Derechos Humanos]

• v roce 1993 byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody, protože představoval „potenciální nebezpečí pro společnost“

• v roce 2004 byl opět obviněn z nebezpečí pro společnost a poslán do „Kombinované věznice“ [El Combinado] v Guantánamu

• v roce 2008 byl propuštěn z vězení, ale následně byl několikrát odsouzen k odnětí svobody za účast na protivládních demonstracích

• je zakladatelem hnutí „Fronta občanské akce Orlando Zapata Tamayo“ [Frente de Acción Cívica Orlando Zapata Tamayo]

• Hugo se v současnosti věnuje sociálním projektům v okrajových částech měst na Kubě

• je podruhé ženatý a bydlí v Havaně, většina jeho rodiny žije v USA

„Mám plné zuby toho, že mě můžou kdykoliv zavřít. Proto vždy, když jsem na svobodě, pokračuji v nenásilném boji dál,“ popisuje Hugo Damián Prieto Blanco svou vytrvalost a odhodlanost navzdory rokům stráveným ve vězení, které jeho revolta přináší.

Velvyslanectví Peruánské republiky

Hugo Damián Prieto Blanco se narodil 27. září 1966 v Havaně v rodině se 14 dětmi. Hugův otec se účastnil bojů proti Batistovi jako spřízněnec Kubánské revoluce v roce 1959 a podporoval ji až do okamžiku, než se Fidel Castro plně přiklonil ke komunismu a Sovětskému svazu. Zemřel na infarkt, když Hugovi bylo pět let a jeho matka se musela o početnou rodinu postarat sama. Rodina žila v první dělnické čtvrti v Havaně, v části, kde byly na denním pořádku násilná přepadení či potyčky mezi ozbrojenými gangy. Hugo si vybavuje nedostatek jídla a základního zboží během svého dětství a dospívání. Kromě složité finanční situace se rodina potýkala s problémy politického charakteru – za svůj postoj a názory byla označena za protirevoluční. Když v roce 1980 vypukla krize na Velvyslanectví Peruánské republiky, kam se dostavilo přes 10000 Kubánců s žádostmi o azyl a pomoc s vycestováním ze země[1], Hugova rodina byla mezi nimi. „Moje matka a šest sester byly uvnitř ambasády. Jednalo se o humanitární krizi, lidé by se pro trochu jídla zabili, nazval bych to jedním velkým zločinem, to, co se dělo,“ vzpomíná Hugo. Ve stejném roce, 1980, Castrova vláda otevřela přístav Mariel poblíž Havany, aby usnadnila hromadný odchod Kubánců do USA. „Mým šesti sestrám se podařilo uprchnout z Kuby s pomocí Velvyslanectví Peruánské republiky, čtyři z nich vycestovaly z přístavu Mariel do USA, odkud sdílejí a podporují náš boj proti režimu Fidela Castra,“ dodává Hugo.

Potenciálně nebezpečný pro společnost

Na Kubě zůstalo osm sourozenců rodiny Prieto Blanco, z nichž dva byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na pět let za pokus opustit zemi přes přístav Mariel během výkonu vojenské služby. Hugovi starší bratři se přidali k opozici a stali se členy „Výboru pro lidská práva na Kubě“ [Comité Cubano Pro Derechos Humanos][2], do kterého Hugo vstoupil během roku 1989. V 90. letech postihla Kubu socioekonomická krize[3]. „Všichni měli strach, protože vláda se zase vrátila k popravám. V ulicích zavládlo násilí, lidé zapalovali flašky a auta. Probíhala řada protivládních protestů, ale hlavně všichni měli neskutečný hlad,“ dodává Hugo, který si stejně jako další stovky Kubánců přál z Kuby odejít, ale jedinou zemí, která poskytovala azyl, byla Argentina. „Odsoudili mě ke čtyřem letům odnětí svobody za to, že jsem přeskočil plot Velvyslanectví Argentinské republiky,“ popisuje Hugo důvod svého prvního pobytu ve vězení. Huga často mezi jednotlivými věznicemi přemisťovali, nejprve byl umístěn ve vězení blízko Havany ve „Valle Grande“: „Pamatuji si ji na ohromný hlad, který jsme měli. V budově číslo jedna dokonce zemřelo hlady sedm vězňů. Později vyčlenili celé patro pro podvyživené, aby jim dali trochu víc jídla a nezemřeli tak hlady,“ popisuje Hugo. Z vězení byl propuštěn v roce 1997 a okamžitě se po boku svých bratrů přidal k protivládním skupinám. O několik let později, v roce 2004, Huga opět odsoudili za „potenciální nebezpečí pro společnost“, protože porušil zákonem stanovenou povinnost mít oficiální zaměstnání: „Říkají, že když jsi oponent nebo nezávislý novinář, tak nepracuješ a nemít zaměstnání je trestný čin. Prakticky tě zavřou jen kvůli tvým názorům,“ vzpomíná Hugo na své druhé odnětí svobody.

Plakát pro prezidenta Díaze Canela

Hugo si trest odpykával ve věznici nazvané „1580“ v San Miguel del Padrén v Havaně, kde spolu s Josém Díazem Silvou[4] založil hnutí na ochranu a dodržování lidských práv vězňů. Reakcí systému bylo rychlé přemístění Huga do vězení na druhé straně Kuby, do „Kombinované věznice“ [El Combinado] v Guantánamu, kde se ale Hugo rychle sblížil s politickými vězni zadrženými během „Kubánského černého jara“ [Primavera Negra de Cuba][5] z roku 2003. Z vězení si Hugo odnesl nepěkné vzpomínky na mučení, bití a jiné útoky ze strany vězeňských stráží. Když byl v roce 2008 Hugo propuštěn, vrátil se ke svým protivládním demonstracím a pochodům za lidská práva, svobodu a demokracii. Během jednoho takového protestu ho obestoupila politická policie a Hugo byl znovu dosouzen k odnětí svobody. Strávil další rok v „Kombinované věznici“ v Guantánamu, na který vzpomíná s rozhořčením: „Byl to dlouhý rok bez návštěv, ve tmě, bez možnosti vyjít na okamžik na slunce nebo bez lékařské péče a vše jen proto, že jsem si nechtěl obléknout vězeňskou uniformu.“ Po propuštění na svobodu se Hugo naplno věnoval veřejným protestům proti kubánským úřadům: „Vystupuji proti orgánům soudní moci a politické policie na Kubě, proti jejich praktikám: převracejí domy vzhůru nohama nebo je bourají, mají na svědomí nespočet lidských životů a nikdy neslouží ku prospěchu lidu, zajímají se jen o potřeby nastoleného režimu. Proto veřejně vystupuji proti těmto úřadům,“ zdůrazňuje Hugo. V roce 2009 pokojně demonstroval před Kapitolem v Havaně s hnutím „Fronta občanské akce Orlando Zapata Tamayo“ [Frente de Acción Cívica Orlando Zapata Tamayo][6], které založil. Byl ale okamžitě zadržen a přišel o veškeré protivládní plakáty s hesly, protože kubánský prezident Miguel Díaz Canel zrovna projížděl Havanou. Kvůli vážným zdravotním problémům bylo ale Hugovi z jeho ročního trestu odnětí svobody odpuštěno více než pět měsíců.

Kubánský lid mě brání

Navzdory nepříjemnostem a věčnému zadržování Hugo Damián pokračuje ve svých protirežimních aktivitách jako zpravodaj a aktivista za lidská práva. Mimo to, založil několik projektů na podporu kubánské společnosti: „Opravili jsme více než 24 domů v naší čtvrti a také realizujeme projekty pro děti – například vozím z USA dětské invalidní vozíky, pro ty, kdo nemají a potřebují,“ vypráví Hugo. Za jeho nepolitické dobročinné aktivity je uznáván a obdivován kubánskou společností, která ho brání před nástrahami režimu: „Když sousedé vidí, že ke mně domů míří policie, začnou na ně házet kameny,“ dodává. Hugo měl možnost pětkrát navštívit své příbuzné v USA. Poprvé v roce 2016, když byl pozván jako řečník na seminář na univerzitě v Miami. Hugo porovnává život Kubánců na Kubě a v USA: „Kubánci, kteří odešli z Kuby do Ameriky, musejí tvrdě pracovat, ale jsou svobodní! Na Kubě lidé sbírají plechovky z hliníku a vykupují je, aby nezemřeli hlady, nebo hledají v odpadkových koších, ale jakmile je spatří policie, zavřou je do vězení. Je to odporná země!“ Kromě výhružek a útoků ze strany státu se Hugo potýká se zdravotními problémy: „Před několika lety jsem podstoupil hladovku za ukončení nelidského zacházení s kubánskými vězni, kteří umírají v žalářích. Skončil jsem na dva a půl měsíce v nemocnici s poškozenou slinivkou a játry. Navíc, na Kubě nejsou k dispozici léky. Také nemohu dýchat, musím chodit velmi pomalu, fyzicky se necítím vůbec dobře,“ popisuje Hugo svůj chabý zdravotní stav. Měl by brzy opět nastoupit do nemocnice, ale obává se o svůj život – v minulosti se ho během hospitalizace pokusil komunistický režim zlikvidovat.

Sdělení kubánskému lidu

Hugo je přesvědčen, že režim Fidela Castra zavraždil při automobilové nehodě jeho syna, za účelem zastrašit ho a donutit ho, aby přestal se svými protirežimními aktivitami. Vše, co mu osud přinesl do cesty, Hugo statečně překonal a nevzdává se. „Lež má krátké nohy. Ano, i v rámci opozice existují rozepře, ale nakonec se všichni spojíme proti Castrově diktatuře,“ vysvětluje Hugo své rozhodnutí pokračovat v boji, ale je zklamán, že kubánský lid doposud neprozřel a nepřebral iniciativu v zemi. Podle Huga by občané měli více bojovat za svobodu svých dětí a vnoučat a přeje si předat mladým Kubáncům své sdělení: „Nenechte se ovládat, stůjte si za svými právy a prokažte to svržením diktatury na Kubě.“ Hugo by byl rád, kdyby se jeho sen o svobodě stal realitou, aby mohl vidět svá vnoučata svobodná, ale obává se, že se toho již nedočká. „Miluji svobodu, proto ji na Kubě bráním,“ uzavírá Hugo svůj příběh o 26 let dlouhém boji za demokracii na Kubě.

 

[1] Více informací o událostech na Velvyslanectví Peruánské republiky v roce 1980 zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1345389-exodus-z-mariel-desetitisice-kubancu-prchaji-z-ostrova-svobody

[2] „Výbor pro lidská práva na Kubě“ se zakládá na Všeobecné deklaraci lidských práv organizace Spojených národů. Více informací zde: https://www.efe.com/efe/america/ame-hispanos/muere-ricardo-bofill-fundador-del-comite-cubano-pro-derechos-humanos/20000034-4021812

[3] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[4] Rozhovor s disidentem Josém Díazem Silvou můžete nalézt v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/diaz-silva-jose-1960

[5] „Kubánským černým jarem“ se označují události v březnu 2003 na Kubě, kdy bylo odsouzeno k odnětí svobody 75 politických oponentů, novinářů, umělců atp. Více informací zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1184485295-kubanske-jaro/205542155040002/

[6] Oficiální stanovy hnutí „Fronta občanské akce Orlando Zapata Tamayo“ ve španělském jazyce zde: http://ec2-54-235-115-28.compute-1.amazonaws.com/web/Article/Index/564302353a682e15c8570526#.XgpJKEdKhdg