„Moje babička pocházela ze tří sester. Ta nejstarší a babička přišly sem do Jablonce za prací. Ta nejstarší potom byla odsunuta do východního Německa a ta nejmladší, byla ze Šumavy, byla odsunuta do západního. Takže každá byla v jiném státě a třeba ta nejstarší a nemladší se už nikdy nepotkaly. Jediná babička mohla jet jak do východního, samozřejmě, tak potom, protože už byla v důchodu, tak mohla i do západního. A teta mohla k nám. To bylo takové, co jsem vnímala nejhůř, že byla rodina roztržená.“
„To, že jsme mluvili německy, že jsem německé národnosti, protože to se určovalo po otci, tak ne že by mi to vyloženě někdo dával okatě najevo, ale mluvit německy nebylo žádoucí, to jsem věděla. V době, kdy jsem byla malá, tak tady ještě několik rodin bylo, dost rodin bylo, které se potom odsunuly samy nebo odstěhovaly samy. Takže jsme navštěvovali spíše ty rodiny, s těmi jsme se kamarádili. Ale jinak ten původ tam vždycky byl. Naši se snažili nás, já mám sestru, se snažili z toho uchránit. Nejhorší byly asi vždy květnové dny. Což mi říkala potom maminka. Já jsem to až tolik nevnímala, protože jsem byla dítě, ale některé věci vnímali spíš rodiče, jakým způsobem se někteří, co se všechno slavilo v těch květnových dnech a tak. To vím, že naši vždycky říkali, ale my jsme vás z toho chtěli uchránit, takže jsme se o tom vůbec nebavili.“
„Do odsunu se dostala sestra mé babičky, která přišla s mojí babičkou ze Šumavy. Babička se provdala za mého dědu a sestra si vzala Němce. Bydleli na Smržovce a tím, že byli oba dva Němci, byli zahrnuti do odsunu i se svojí dcerou. To jsem se dozvěděla od své matky, od svých rodičů. Jinak se do odsunu nikdo z příbuzenstva nedostal, protože se toho nedožil. Spíš byl můj otec odsunut poté do vnitrozemí, musel pracovat ve vnitrozemí.“
Heidemarie Polívková, rozená Endlerová, se narodila 20. ledna 1956 v Jablonci nad Nisou, kde s rodiči a sestrou prožila dětství. Její rodina měla německý původ, část z příbuzných byla součástí odsunu a po rozdělení se s některými z nich již nikdy neviděli. S českým jazykem se poprvé setkala až ve čtyřech letech, do té doby doma slýchávala, a tedy ovládala pouze němčinu. Při srpnové invazi 1968 hostila její rodina návštěvu ze západního Německa, ta se pak nemohla vrátit zpátky. Vystudovala pedagogiku v Ústí nad Labem a učení se věnovala celý svůj profesní život. Dodnes (2024) se aktivně podílí na prohlubování česko-německých vztahů. V roce 2024 žila v Jablonci nad Nisou.
Filip Risto Kohout, Miroslav Musil, Klára Cicvárková, Magdalena Poláková a Marie Petrová z Gymnázia Dr. Antona Randy pod pedagogickým vedením Jana Žitného
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
