Karel Pokorný

* 1941  

  • „Ten můj život až tak dramatický nebyl. Odešli jsme za bratrancem mé ženy, ten zas odešel za bratrancem své ženy nebo tak podobně. V té době se utíkalo masově. V podstatě to bylo bez problémů. Úřady s vámi spolupracovaly. Stačilo jen pozvání, třeba jen fingované. Hranice teda otevřené už nebyly jako začátkem invaze. Stačilo nám pozvání od bratrance mé ženy na to, abychom dostali výjezdní doložky, to byl tenkrát takový záznam v pase, že člověk smí republiku opustit. Dostali jsme ji všichni tři – já, manželka i ten náš ani ne roční syn. Odjeli jsme vlakem do Schwäbisch Gmündu, to je u Stuttgartu, Švábsko. Bylo tam usazených poměrně hodně sudetských Němců a k těm sudetským Němcům utíkali Němci, kteří nebyli odsunuti, a ti měli zase za známé Čechy. V těchto sudetoněmeckých oblastech se najednou objevilo poměrně hodně Čechů.“

  • „Moje životní krédo je, že člověk by se měl celý život snažit o maximální toleranci k čemukoliv kromě násilí. Žít a nechat žít – tuhle větu bych vzal jako svoje životní krédo. Já odsuzuji celým srdcem, pokud se dá takhle vznešeně mluvit, jakýkoliv radikalismus.“

  • „Emigrace byla taková. Jeden z mých sokolských bratrů nechtěl nést v Curychu prapor při slavnostním nástupu s tím, že se bojí, že v hledišti jsou estébáci z Prahy. Musel jsem ho nést já (smích), protože jsem se styděl říct, že se bojím také. Tím nechci říct, že v emigraci byli jenom srabi. Ale byl to jeden případ toho, kdy náčelník sokolské jednoty se neodvážil vzít prapor své jednoty ve svobodné zemi. Ten slet byl ve Švýcarsku. Měl strach, že ho vyfotografuje někdo z Prahy. To je také exil.“

  • „Zkraje to bylo spíš za odměnu, protože děti se nechají lehko (přesvědčit). Ty dostaneš bílou košili, dostaneš červenej šátek a musíš se dobře učit, protože Pavlík Morozov se dobře učil. Tak ty děti tomu propadnou, to jsem pozoroval. Vyrůstal jsem na Vinohradech kousek nad rozhlasem, to byla buržoazní čtvrť, že buržoaznější nebyla. To byla čtvrť živnostníků. Ale i děti z těchto rodin tomu (komunismu) ze začátku dost propadaly, než dostaly rozum. Docela bylo vidět, že když ten šátek dostaly, tak byly rády. To je možná ten největší zločin, co ty totalitní režimy dělají. Děti se lehce přitáhnou, dají se jim nějaké vzory, ty Pavlíkové Morozovové a Pavkové Korčaginové. … Pavlík prásknul svého dědu. … Pavlík Morozov byl pro ty malé pionýry taková postava non plus ultra. Pavka Korčagin to už byl bojovník. … Člověk tím režimem proplul v takovém poloodporu. Oni ti rodiče se (tak trochu báli). Tu antipatii k režimu mi dal táta vlastně nejvíc před osmačtyřicátým, pak už se bál. Lidi mizeli. U nás na Vinohradech to bylo hodně. Nepohodlné státní úředníky z těch domů vystěhovávali, nebo ty, co byli u policie či armády. Měl jsem kamaráda a jeho táta byl estébák. Ten se přistěhoval naproti k nám po nějakém policejním strážmistrovi. Samozřejmě jsme věděli houby, ten tatínek byl velice milý, nevěděli jsme, že jeho pracovní náplní je vytloukat z lidí přiznání. Taková to byla doba. Nenávist nebyla taková jako u těch rodičů a ti rodiče si dávali taky pozor.“

  • „Přijeli s těmi tanky holt… Jak říkám, ten režim tenkrát už tu sílu neměl. Nemělo to tu dramatičnost maďarských událostí. … Nikdo nemyslel na to vzít jim zbraně a střílet po nich. Radili jsme jim, aby šli domů. Což bylo ‚bezvadný‘. Říkali jsme jim: ‚Běž se nechat oběsit někam za Ural.‘ Někdo třeba zapálil tank. Upřímně řečeno, možná je to dost kacířské, já jsem se osobně divil, že to nebylo horší. Ten odpor proti Rusům, jak jsme se jim postavili, Rusové se vlastně chovali klidně a chovali se docela hezky. Kdybych si představil v roce 1939, když sem napochodovala německá armáda, kdyby se jí národ postavil tímhle způsobem, kdyby napadal přímo ty vojáky, šel mezi vojáky a nadával nebo fyzicky napadl, tak by z toho byl hrozný masakr. Za Rusů ten masakr nebyl. Nepřikládám to nějaké humanitě toho vedení, ale nedalo se přehlédnout, že ti vojáci jsou drezírovaní k tomu, aby se nenechali vyprovokovat. Když stříleli, tak se už nechali vyprovokovat. Nedokážu si představit, že by někdo nařídil, aby se střílelo po Národním muzeu. Vojáci měli nervy napnutý. … Ale jak říkám, když jsem stál u toho rozhlasu, tak jsem očekával masakr…“

  • „Pomoc těch lidí z okolí vůči nám byla úžasná. Dostal jsem se tam poprvé v životě vlastně do určitých diskusí s těma Sudeťákama, který mluvili česky. To byli také skoro jediní, s kterými člověk v začátcích mluvil. Líčili tu situaci, za které byli odsunuti, nebo ještě před tím odsunem za druhý světový války. Líčili to trochu jinak, než jsme se učili ve škole. Samozřejmě taky trochu přikrášleně. Sudetský Němec nemůže dopustit, že pracoval také na tom rozbití republiky. Naopak byly časté hlasy, že k republice byli loajální do té doby, než přišel Hitler, což taky nebyla tak úplně pravda. Ale povídání o odsunu, jak probíhal, že nebyly dodržované ani ty zákony pro ten odsun, že ten odsun byl krutý, to na mě udělalo dojem, o tom jsem nevěděl.“

  • „Bydleli jsme na Míráku. Celou noc nad námi hučela letadla. Tenkrát existovalo takové zařízení, říkalo se tomu rozhlas po drátě. To byl rozhlas jen na jednu stanici. Bylo to velmi pohodlné, nemohl jste poslouchat nic jiného. Šlo to po drátě, nešlo to přes anténu, takže ten příjem byl kvalitní. Něco takového jsme měli taky. Začalo to vysílat asi v pět hodin ráno. Když to začalo, tak opakovali furt: ‚Dnešního dne překročila spřátelená vojska československou hranici, stalo se to bez vědomí prezidenta republiky, předsedy vlády…‘ A že vyzývají všechny lidi ke klidu. To se opakovalo pořád. V tom prvním polospánku jsem se domníval, že je to nějaká rozhlasová hra. Když jsem začínal být při vědomí, tak jsem si uvědomil, že to není hra. Ty dny předtím už bylo vidět, že jsme v nějaké velké nemilosti, tak jsem se nějak probudil. Naši bydleli v Třebíčské, to je pod vinohradskou sokolovnou, tak si říkám, že musím k našim. Moje máma pracovala jako sekretářka v rozhlase. Hlavně aby máma nešla do práce. U rozhlasu bude jako tradičně nějakej frmol.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.09.2008

    (audio)
    délka: 01:49:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Jeden z mých sokolských bratrů nechtěl nést v Curychu prapor při slavnostním nástupu s tím, že v hledišti jsou estébáci z Prahy. Musel jsem ho nést já, protože jsem se styděl říct, že se bojím také.“

pasová fotografie
pasová fotografie
zdroj: archiv pamětnika

  Karel Pokorný může být považován za typického představitele tzv. generace emigrantů „osmašedesátníků“, kteří utíkali v letech 1968 až 1969. Narodil se v roce 1941 v Praze. Jeho otec, zaměstnaný v továrně na léčiva, byl po únoru 1948 propuštěn, protože se angažoval u národních socialistů. Karel Pokorný opouštěl Československo v době, kdy se před ním otvíral potenciálně slibný kariérní postup. Nabízeli mu vstup do strany. V obrodném procesu pražského jara se nijak hlasitě neangažoval, nebyl členem ani kandidátem komunistické strany. Postupný konec náhlé svobody pražského jara mohl sledovat na vlastní oči, 21. srpen 1968 prožil na pražských Vinohradech, byl očitým svědkem shromáždění u Československého rozhlasu. V létě roku 1969 se manželé Pokorní rozhodli emigrovat s několikaměsíčním synem do Německa. Jako jedni z posledních mohli ještě relativně jednoduše získat výjezdní doložku k vycestování do zahraničí. Karel Pokorný mluví o životě krajanské komunity v Mnichově, je členem jednoty Sokola Mnichov.