Milan Podobský

* 1966  

  • „Šel jsem na gympl, na Arabskou, taky na Praze 6, ve Vokovicích. Tam už to nebylo tak zdárné studium. Na gymnáziu se začalo poměrně jasně rýsovat, ale nevěděl jsem přesně, jestli se budu dál chtít věnovat novinařině, nebo filmařině. Tak jsem se hlásil na FAMU i žurnalistiku, nakonec jsem šel na zkoušky na žurnalistiku, protože se na FAMU tenkrát muselo maturovat z matematiky. To pro mne byla neprůchodná maturita, takže jsem šel na žurnalistiku, nicméně mne nevzali. Tak jsem šel do redakce Večerní Prahy. Ani druhý pokus na žurnalistice nevyšel. Neměl jsem dobrou ruštinu. Takže jsem šel si vylepšit kádrový profil do ČKD do podnikového tisku a pak už mne nakonec na žurnalistiku přijali. Myslím, že toho trpce litovali po celou dobu, co jsem tam byl. Ani jsem to nedokončil, v roce devadesát jedna jsem zažádal o ukončení studia a tehdy jsem dělal ve Studentských listech. V roce devadesát dva jsme založili Sorry a zároveň jsem šel na civilní službu do fakultní nemocnice na Karlově náměstí na interní kliniku k docentu Bartůňkovi. Tam jsem byl dva a čtvrt roku. Nejdřív jsem tam byl jeden rok jako taková kuchyňka, to znamená, že jsem se staral o jídlo pro pacienty, pak jako saniťák. Tam jsem byl dva a čtvrt roku. Dlouhá vojna. A pak jsem už od té doby na volné noze a dělám Sorry. Já jsem víceméně inklinoval k humoristickýmu tisku už na tý žurnalistice, tam jsem vydával Bobkový listy, k velké radosti pedagogů i Státní bezpečnosti.“

  • „Mám v plánu dopsat to, co mám rozepsané, takže to je plán na dalších sto padesát let. V podstatě mám rozepsané nějaké povídky, mám projekt – mapování historie Dejvic a Bubenče, což dělám jednak tak, že se zabývám historií, jednak dokumentuji současnost. Dělám to formou časopisu, který se jmenuje Tamtam, v elektronické verzi se to jmenuje Fefíčoviny, to je taková kronika tý naší partičky kolem Dejvickýho divadla, kolem [kavárny] Kabinetu, kolem vinárny U hrušky. Je to prostě určitá výseč lidí – sleduju už osmnáct let jejich osudy a zabývám se vlastně i hospodama a takovým životem okolo, i kulturním, nejenom hospodským, takže to je takový průběžný mapování, a zároveň se k tomu zabývám historií a architekturou Dejvic, Bubenče a Prahy 6. Takže to je práce na celej život a ještě, jak říkám, mám nějaké rozmyšlené, rozepsané povídky, nějaký příběh – takže na tom bych chtěl ještě taky zapracovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Dejvické divadlo, 31.05.2017

    (audio)
    délka: 01:29:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nic na světě nám nepatří, jenom čas

Poznamenán policejním obuškem, foto 18.11.1989
Poznamenán policejním obuškem, foto 18.11.1989
zdroj: Archív pamětníka

Milan Podobský se narodil 31. prosince 1966 v Praze-Bubenči. Oba rodiče byli učitelé. Navštěvoval gymnázium Arabská. Tíhl k uplatnění v mediálním světě a rozhodoval se mezi filmařinou a novinařinou. Pokusil se o obojí a nakonec byl přijat na fakultu žurnalistiky. Studentského života si velmi užíval, a to jak účastí v bujných společenských událostech, tak přispíváním do fakultního časopisu, který nesl název PROTO. Jeho neklidná povaha způsobila, že byl aktivní i v mládežnické organizaci SSM, ovšem poněkud jinak, než se od členů očekávalo. Myšlenky, které k nám přicházely ze svobodného světa, jej silně oslovily. Jako funkcionář se zúčastnil studentského pochodu, který začínal na Albertově, ale byl proti očekávání zaveden do centra města.