Milan Podobský

* 1966  

  • „Stávky by nebylo, kdyby nebyla nedaleká restaurace U Techniků na Novotného lávce. Bez toho bychom stávku nepřežili, jinak nám patřil celý barák, byly tam místnosti pro stravování, redakce Fámyzdatu. Měli jsme tam noclehárny, taky takové soukromější noclehárny a roce 1989 přišli do školy několik našich spolužaček s bříškem. A potom jsme je nějakou dobu zase neviděli. Samozřejmě spousta lidí na fakultě doslova žila, řekněme do konce roku a pak se všichni rozprchli. Taky je třeba říct, že spousta lidí využila listopad a prosinec jako nečekané prázdniny a neviděli jsme je. To byla každého volba, mě se tohle období mého života moc líbilo.“

  • „Všichni tak jako říkali - Máme holé ruce. Zvedali je, já jsem je zvedl pozdě nebo blbě, hlavu jsem si nezakryl, tak mě pendrek švihnul přes ksicht. Brejle jsem ani nesbíral, trošku mně to poškodilo panenku, takže čtrnáct dní nepracovala. Byla furt otevřená, tak jsem blbě viděl. Z Národní mě nějaký student medicíny odvedl na Karlák, na třetí interně mě ošetřil doktor Štěpán, tímto mu děkuji, přijal jsem ošetření, který měl takové problematické jméno. Tam mi vydezinfikovali ránu, dali mi pytlík s ledem. V následujících dnech jsem dělal odstrašující příklad. Chodil jsem po kamarádech v různém to bolševickém tisku, byl jsem se ukázat ve Večerní Praze. Tam mě vyhodili. V Rudém právu mě přátelsky přijali, chovali se slušně i na panáka mě zvali do Axy, Byl jsem živá výkladní skříň Národní třidy.“

  • „Z Národní jsem si odnesl trochu rozbitou hlavičku, nicméně mi to nezabránilo tom, abychom se druhý den samozřejmě nesešli. Mám pocit, že jsme nešli rovnou do kavárny Slávie. Začali jsme kout pikle U Zpěváčků, Pažout, dnešní poslanec. Ježíš, jak on se jmenuje? Pavel Žáček. Ta přezdívka je už pro mě zažitá, Bartuška, Kalup, mám pocit, že i Pukalský tam námi byl. U Zpěváčků jsme kuli pikle, bylo to velmi naivní, začínali jsme samolepkami typu Nezapomeneme. Pak jsme se přesunuli do Slávie, to byl mimochodem v té době pěkně estébácký podnik, což nám dali hnedka najevo - Dobře vám tak, parchanti. Tak jsme řekli tak tohle teda ne. Pak byla schůzka na Vállaváku, kam jsme došli. Damu vykřikl - Jdeme do stávky. Pažout, protože už dlouho nic neřekl, zařval - My taky. A večer už to hlásili na svobodné Evropě a stávka byla světě.“

  • „Mám v plánu dopsat to, co mám rozepsané, takže to je plán na dalších sto padesát let. V podstatě mám rozepsané nějaké povídky, mám projekt – mapování historie Dejvic a Bubenče, což dělám jednak tak, že se zabývám historií, jednak dokumentuji současnost. Dělám to formou časopisu, který se jmenuje Tamtam, v elektronické verzi se to jmenuje Fefíčoviny, to je taková kronika tý naší partičky kolem Dejvickýho divadla, kolem [kavárny] Kabinetu, kolem vinárny U hrušky. Je to prostě určitá výseč lidí – sleduju už osmnáct let jejich osudy a zabývám se vlastně i hospodama a takovým životem okolo, i kulturním, nejenom hospodským, takže to je takový průběžný mapování, a zároveň se k tomu zabývám historií a architekturou Dejvic, Bubenče a Prahy 6. Takže to je práce na celej život a ještě, jak říkám, mám nějaké rozmyšlené, rozepsané povídky, nějaký příběh – takže na tom bych chtěl ještě taky zapracovat.“

  • „Šel jsem na gympl, na Arabskou, taky na Praze 6, ve Vokovicích. Tam už to nebylo tak zdárné studium. Na gymnáziu se začalo poměrně jasně rýsovat, ale nevěděl jsem přesně, jestli se budu dál chtít věnovat novinařině, nebo filmařině. Tak jsem se hlásil na FAMU i žurnalistiku, nakonec jsem šel na zkoušky na žurnalistiku, protože se na FAMU tenkrát muselo maturovat z matematiky. To pro mne byla neprůchodná maturita, takže jsem šel na žurnalistiku, nicméně mne nevzali. Tak jsem šel do redakce Večerní Prahy. Ani druhý pokus na žurnalistice nevyšel. Neměl jsem dobrou ruštinu. Takže jsem šel si vylepšit kádrový profil do ČKD do podnikového tisku a pak už mne nakonec na žurnalistiku přijali. Myslím, že toho trpce litovali po celou dobu, co jsem tam byl. Ani jsem to nedokončil, v roce devadesát jedna jsem zažádal o ukončení studia a tehdy jsem dělal ve Studentských listech. V roce devadesát dva jsme založili Sorry a zároveň jsem šel na civilní službu do fakultní nemocnice na Karlově náměstí na interní kliniku k docentu Bartůňkovi. Tam jsem byl dva a čtvrt roku. Nejdřív jsem tam byl jeden rok jako taková kuchyňka, to znamená, že jsem se staral o jídlo pro pacienty, pak jako saniťák. Tam jsem byl dva a čtvrt roku. Dlouhá vojna. A pak jsem už od té doby na volné noze a dělám Sorry. Já jsem víceméně inklinoval k humoristickýmu tisku už na tý žurnalistice, tam jsem vydával Bobkový listy, k velké radosti pedagogů i Státní bezpečnosti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Dejvické divadlo, 31.05.2017

    (audio)
    délka: 01:29:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Obušek mu málem vzal oko. Udělali z něj výkladní skříň masakru na Národní

Poznamenán policejním obuškem, foto 18.11.1989
Poznamenán policejním obuškem, foto 18.11.1989
zdroj: Archív pamětníka

Milan Podobský se narodil 31. prosince 1966 v Praze-Bubenči. Oba rodiče byli učitelé. Navštěvoval gymnázium Arabská. Tíhl k uplatnění v mediálním světě a rozhodoval se mezi filmařinou a novinařinou. Pokusil se o obojí a nakonec byl přijat na fakultu žurnalistiky. Studentského života si velmi užíval, a to jak účastí v bujných společenských událostech, tak přispíváním do fakultního časopisu, který nesl název PROTO. Byl aktivní i v mládežnické organizaci SSM, ovšem poněkud jinak, než funkcionáři očekávali. Myšlenky, které přicházely ze svobodného světa, jej silně oslovily. Jako člen SSM se zúčastnil studentského pochodu, který začínal na Albertově, ale byl proti očekávání zaveden do centra města. Na Národní třídě utrpěl vážné zranění oka po zásahu policejním pendrekem. Patřil mezi vůdčí postavy studentské stávky na fakultě žurnalistiky. Vysokou školu nedokončil, pracoval jako novinář ve Studentských listech. Patřil mezi zakladatele humoristického časopisu Sorry. Po roce 2000 se zabýval historií pražských čtvrtí Bubeneč a Dejvice. V roce 2018 žil v Praze.