Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Podobský (* 1966  )

Obušek mu málem vzal oko. Udělali z něj výkladní skříň masakru na Národní

  • narozen 31. prosince 1966 v Praze-Bubenči

  • absolvoval základní školu na Břevnově, na Marjánce a gymnázium Arabská

  • pracoval jako elév v letech 1985–1986 v novinách Večerní Praha

  • poté psal pro časopis Kovák – podnikový tisk ČKD

  • v roce 1987 složil přijímací zkoušky na žurnalistiku

  • podílel se na vydávání studentského časopisu Bobkové listy

  • 17. listopadu 1989 se účastnil studentského pochodu z Albertova na Národní třídy, kde utrpěl vážné zranění oka

  • podílel se na studentské stávce na fakultě žurnalistiky

  • během sametové revoluce vydával s kolegy studenty legendární časopis Fámyzdat

  • v roce 1991 odešel před koncem studia z fakulty žurnalistiky

  • v první polovině devadesátých let pracoval jako novinář ve Studentských listech, patřil mezi zakladatele humoristického časopisu kreslených vtipů Sorry

  • po roce 2000 se věnoval historii pražských čtvrtí Bubeneč a Dejvice

  • v roce 2018 žil v Praze

Stal se jakýmsi putovním důkazem brutality, s jakou zasáhli 17. listopadu 1989 příslušníci Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti proti pokojnému studentskému průvodu. Milan Podobský dostal na Národní třídě policejním pendrekem do hlavy tak smolně, že utrpěl vážné zranění oka.

„Všichni na Národní tak jako říkali - Máme holé ruce. Zvedali je, ale já jsem je zvedl pozdě nebo blbě, hlavu jsem si nezakryl, a tak mě pendrek švihnul přes ksicht,“ vzpomíná Milan Podobský, jemuž bylo tehdy necelých 23 let. „Brejle jsem ani nesbíral, trošku mně to poškodilo panenku, takže čtrnáct dní nepracovala. Byla furt otevřená, tak jsem blbě viděl.“

Z Národní třídy odvedl pamětníka nějaký student medicíny do nemocnice na nedalekém Karlově náměstí, kde ho ošetřil doktor Štěpán – jmenovec městského tajemníka KSČ v Praze, smutně proslulého tvrdými postupy proti demokratické opozici totalitního režimu.

„Na Karláku mi vydezinfikovali ránu a dali mi na ni pytlík s ledem. Dostal jsem i tetanovku, asi kdyby byl pendrek infikovanej. V následujících dnech jsem dělal odstrašující příklad. Byl jsem živá výkladní skříň Národní třidy,“ říká pamětník. „Chodil jsem po kamarádech v různém bolševickém tisku, byl jsem se ukázat ve Večerní Praze. Tam mě vyhodili. V Rudém právu mě přátelsky přijali, chovali se slušně. Už asi věděli svoje. I na panáka mě zvali do hotelu AXA. Ale můj příběh z Národní asi v Rudém právu nezveřejnili.“

Na žurnalistice vydávali Bobkové listy

Milan Podobský se narodil 31. prosince 1966, oba rodiče byli učitelé. Dětství a mládí prožil v Praze 6 a zamiloval si hlavně čtvrtě Bubeneč a Dejvice. Vystudoval gymnázium Arabská a v roce 1987 složil přijímací zkoušky na Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Tam vydával především s Pavlem Žáčkem alias Pažoutem a dalšími studenty časopisy Bobkové listy a PROTO. Milan Podobský měl přezdívku Fefík.

„Existovala představa, že fakulta je bolševická a profízlovaná, ale nebylo tomu tak. V roce 1989 tam přijali Rebeku Křižanovou, přičemž její otec Jiří Křížan byl tehdy iniciátorem petice Několik vět (výzva k obnovení demokracie v totalitním Československu – poznámka autora),“ tvrdí Milan  Podobský. „Naopak s FAMU a s filozofickou fakultou jsme byli na čele odporu proti režimu, o čemž svědčí rychlost, s jakou jsme vstoupili do po sedmnáctém listopadu stávky. Jen jeden spolužák z vyššího ročníku byl donašeč Státní bezpečnosti (StB), ale velice nešikovný, takže se to o něm vědělo. Pak ještě jeden dálkař, ale do školy moc nechodil, a nemohl škodit.“

Nechtěl dělat s čerty časopis proti peklu

Kvůli Bobkovým listům a PROTO předvolala Státní bezpečnost Milana na výslech a vedla ho jako kandidáta tajné spolupráce. „Oslovili mě z StB s velkorysou nabídkou, že bych mohl psát do Lidových novin a že můžeme vydávat celopražský studentský časopis,“ prozrazuje pamětník. „Ale dělat s estébáky časopis je jako dělat s čerty časopis proti peklu. Takže u nás nepochodili. Nebyli jsme v dost zoufalé situaci, abychom jim něco podepsali.“

Fefík s Pažoutem patřili mezi pořadatele studentské demonstrace, jež stál na pokraji pádu totality v Československu. Sedmnáctého listopadu se vydali s pořadatelskou trikolorou na Albertov. Zastavili se však ještě v hospůdce Na Slupi. Když z ní vyšli, čekal je šok – Albertov přeplněný desítkami tisíc demonstrantů

Poté, co mohutný průvod zastavily na cestě k Václavskému náměstí policejní kordony, ocitl se také Milan Podobský v obklíčení příslušníků Veřejné bezpečnosti s obušky, helmami a plexisklovými štíty.

Hymnu zpívali na Národní takřka zbaveni dechu

V sepsaných vzpomínkách popsal pamětník masakr na Národní třídě se syrovou hodnověrností.

„Tlak houstne. Ztrácím Bartušku i Kalupa. Docela příjemně se mačkám na jednu slečnu. Poryv davu. Mačkám se na jinou, značně ošklivou. Poryv davu. Mačkám se na chlapa! Lidi u výkladních skříní vzpínají veškerou sílu a brání jejich proražení. Pukne-li sklo, krve se v nás dořeže. Jsem mezi auty, napadá mne vylézt na jedno nebo zalézt pod něj, ale není prostor k takovým věcem. Kdo upadne, bude ušlapán. Najednou to vím, najednou vím, že smrt je absolutně blízko. Zpíváme hymnu, téměř zbaveni dechu, jen ‚Kde domov můj, kde domov můj. Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú.‘ (Když se rozpadala republika, myslel jsem právě na tento okamžik!)

Pak už to slyšíme, ten zvuk, naprosto nenapodobitelný zvuk pendreků, zvučících o lidská těla, pak to slyšíme, rachot transportérů, vnímám záři jejich reflektorů, myslím na to neupadnout, nevěřím, oni to opravdu udělali, oni nás tu pobijí jak v Číně, na náměstí Nebeského klidu, ale není čas na to myslet, stisk povoluje, slastný pocit, lidi se rozprchávají a proti nám mužové v přilbách a baretech a ten zvuk, jak obušky rachotí o hlavy a ruce a nohy a záda lidí, a ty otřesy od pásů obrněného transportéru (podobný ráno stál na dvoře vojenské katedry), a lidi skandují ‚Máme holé ruce!‘ a dávají ruce nahoru, aby bylo vidět, že nelžou, vidím cestu, jak uniknout ze sevření, vedle Kaňkova domu dostávám takovou ránu přes držku, že ani nezastavuji sbírat brýle, aha, tak oni si lidi dávali ruce nad hlavu, aby je nepraštili přímo, jdu a nevím kam, tuhle ulici znám, tady je menza Arnošta z Pardubic, prvního arcibiskupa českého…zastavuje mě člověk, zda nepotřebuji pomoct, jmenuje se Tomáš a je medikem, říká, že mě odvede na ošetření, nechávám se vést, míjíme televizní štáb, ptá se mě, zda jim chci něco říct. Proč? Vrtím hlavou, ale vlasy mi nevlají, uvědomuji si teprve, že jsou plné krve, ale vidím, vládnu zrakem a to je dobré.“

Pikle začali kout u Zpěváčků

Policejní brutalita na Národní třídě zraněného Milana Podobského a jeho kamarády z fakulty žurnalistiky neodradila. „Začali jsme kout pikle ve vinárně U Zpěváčků. Pažout, dnešní poslanec, ježíš, jak on se jmenuje? Pavel Žáček. A taky Bartuška, Kalup, mám pocit, že i Pukalský tam námi byl,“ podotýká pamětník. „Začínali jsme samolepkami typu Nezapomeneme. Pak jsme se přesunuli do Slávie, to byl mimochodem v té době pěkně estébácký podnik, což nám dali hnedka najevo - Dobře vám tak, parchanti. Pak byla schůzka na Václaváku, kam jsme došli. Martin Mejstřík z DAMU  vykřikl - Jdeme do stávky! Pažout, protože už dlouho nic neřekl, zařval - My taky! A večer už to hlásili na Svobodné Evropě a stávka byla světě.“

Během stávky tiskli studenti Fámyzdat, legendární noviny s vtipy vylepované po Praze. „Fámyzdat jsem viděl vylepený kolem někdy kolem dvacátého sedmého listopadu. Vznikl tak, že přišel kolega Vilas do restaurace U Techniků a řekl - Budeme vydávat Fámyzdat,“ vzpomíná Fefík. „Řekl jsem mu, tos mě moc nepotěšil. Moc práce jsem tomu nedal. Fámyzdat vydávalo asi deset lidí. Měli jsme na fakultě nějaké kopírky, na kterých jsme ho rozmnožovali.“

Ve Fámyzdatu se nacházel například fiktivní program Československé televize zachycující tehdejší bouřlivé dění. Pořad Šest ran do hlavy měl předlohu v populární soutěži Šest ran do klobouku, dětské Studio Kamarád parodoval fámyzdatový pořad Studio StB kamarád, sportovní relace Branky, body, vteřiny se změnila na Boule, rány, pendreky. Seriál o KSČ se jmenoval Poslední vzdech a na milovníky estrády pamatovali tvůrci Fámyzdatu estrádou Smějeme se s KSČ.

Proč budujeme komunismus? Je to lehčí než pracovat

Fámyzdat představil na titulní straně vysmívaného a tenkrát již bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Strana ho zbavila členství 7. prosince 1989. Fámyzdat karikoval Jakeše jako žolíka se šaškovskými rolničkami pro prezidentské volby a kartu s ním doprovodil veršem – V čele státu nestraníka, požadavek jasný tu je, Fámyzdat jednotně říká, ať Miloš znovu kandiduje!“

Vedle se vyjímá připomínka zlých časů právě zhrouceného režimu – Proč budujeme komunismus? Protože je to lehčí než pracovat.

Vedle snímku Vinetoua se objevil nápis – Nemám s tím nic společného. Rudý gentleman.  

Milan Podobský ve vyprávění pro Paměť národa zdůraznil, že velkou roli ve stávce sehrála restaurace hospoda, jež stála jen kousek od fakulty žurnalistiky. „Stávky by nebylo, kdyby nebyla nedaleká restaurace U Techniků na Novotného lávce. Bez ní bychom stávku nepřežili,“ dodává pamětník.

Díky studentské stávce stoupla porodnost

Stávkující studenti obsadili celou fakultu žurnalistiky v Hollaru na Smetanově nábřeží. „Patřil nám celý barák, byly tam místnosti pro stravování, redakce Fámyzdatu,“ upozorňuje Milan Podobský. „Měli jsme tam noclehárny, taky takové soukromější noclehárny a v roce1990 přišlo do školy několik našich spolužaček s bříškem.“

Během sametové revoluce spousta lidí na fakultě doslova žila, podle pamětníka až do konce roku a pak se všichni rozprchli. „Taky je třeba říct, že spousta lidí využila listopad a prosinec jako nečekané prázdniny a neviděli jsme je,“ tvrdí.  „To byla každého volba, mě se ale tohle období života moc líbilo.“

Po sametové revoluci odešli z fakulty žurnalistiky někteří pedagogové, výuka se změnila a přestala být stranicky a ideologicky zaměřená. „Zrušily se některé předměty, jejichž význam jsme nechápali a ani jsme si nezapamatovali jejich název,“ připomíná pamětník. „Odejiti byli starší kantoři, zapomněli si ale vychovávat nástupce, což byl problém. Místo dějin mezinárodního dělnického hnutí jsme měli najednou nějakou filosofii. Místo slov Fučík a Lenin se říkalo Kristus. Na seznam doporučené literatury se dostali Havlové Kunderové, čímž mně je otrávili.“

Dobrý kreslený vtip řekne víc než celá novinová stránka

Fakultu Fefík nedokončil, dával prý přednost praxi a cestou do školy mu dělalo problém minout kavárnu Slávie, odkud na něj volali kamarádi. „Stala se mi v akademické dráze osudná,“ poznamenává. Na podzim 1990 přijal místo ve Studentských listech

„Psali jsme, co jsme chtěli. Pažout a jeho kamarádi se věnovali vojenské historii, říkali jsme tomu někdy Vlasovovy rozhledy,“ tvrdí.

Po odchodu z fakulty žurnalistiky směřovala Fefíkova cesta k humoristickému časopisu s kreslenými vtipy a karikaturami. Pod názvem Sorry ho vydával tiskový magnát a multimilionář Fidelis Schleé a prostor v něm našla řada vynikajících kreslířů na čele s Michalem Hrdým, s Markem Doušou, Petrem Urbanem nebo Vilasem.

Sorry vychází dodnes.  Milan Podobský tvrdí, že kreslený humor a karikatura jsou v Česku nedílnou součástí žurnalistiky, politiky i kultury, ale v novinách se už moc nedrží. „Přitom kreslený vtip je komentář v kostce. Když se povede, řekne víc než celá stránka dohromady,“ prohlašuje bývalý studentský vůdce, jehož životním mottem je Senecovo – Nic na světě nám nepatří, jenom čas.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV