Anna Plesníková, roz. Koubová

* 1937  

  • „Já jsem byla tady v obchodě skoro devět let v textilu, dole, už je to zrušené. A takhle v létě se stalo, že jezdila auta a byli v tom Rusové, ale ti papaláši, důstojníci a ty jejich manželky, ono bylo léto, a ona třeba měla kožich, takový kožešinový. A teď přišli do obchodu a chtěli na mně něco. Já jsem se k nim točila zády, já jsem jim vůbec, na všechno, co řekli, tak jsem řekla, že nemám nebo že nerozumím, ale rozuměla jsem dobře, protože jsem se učila ruštinu.“

  • „Ale ještě jednu vzpomínku mám a ta je tedy dost ošklivá. Když my jsme přijeli do Velemína, měli jsme na autě naložený nějaký nábytek a prostě my jsme byli, tak odcházeli z domu, kam my jsme měli, který my jsme měli přidělený vlastně, tak jsme tam měli jako jít, a oni vycházeli, ti Němci, co tu bydleli a byli odsunutí, akorát takovou babičku starou tam nechali. A pamatuji si, že ta Němka, ta mladá, ta hospodyně, se otočila. My jsme tam stáli a čekali jsme, až odejdou. My jako děti jsme to tedy moc nechápaly, mně jich bylo dokonce líto, protože oni každý měli jen raneček a prostě měli taky malé děti… No… A ona nás proklela. My jsme nevěděli, co říká, ona to říkala německy. Když pak odešli, tak jsme se ptali sousedky, ta to všechno slyšela, ta paní Kučerová, uměla německy, a tak nám řekla, že nás proklela, nevím do kolikátého kolena. A já s touhletou myšlenkou toho prokletí prostě žiju už osmdesát dva let, no to ne osmdesát dva let, to se stalo v pětačtyřicátým, ale když se něco stane v rodině, nějaké neštěstí, tak si myslím, že to je tím, že nás proklela.“

  • „Právě že byl donucen. Jednoho dne pro něho přijeli takoví, nevím, asi to byli tajní, měli takové kabáty dlouhé, a naložili ho a my jsme o něm tři dny nevěděli, vůbec jsme nevěděli, co s ním je a kam ho odvezli. No a když ho přivezli, tak to vůbec nebyl náš táta už, to byl takový zničený člověk, a prostě přišel dovnitř do bytu, do kuchyně, a říkal: ‚Mámo, musíme jim to dát.‘ Prostě… ho donutili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velemín, 12.02.2020

    (audio)
    délka: 26:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To prokletí ve mně je celý život

Anna Plesníková
Anna Plesníková
zdroj: archiv pamětnice

Anna Plesníková, rozená Koubová, přišla na svět 8. září 1937 v Brozanech nad Ohří. Pocházela z pěti dětí, otec pracoval jako tesař a maminka byla v domácnosti, později pracovala v Jednotném zemědělském družstvu (JZD) ve Velemíně. Za války byl otec zaměstnán v cukrovaru v Doksanech a později ho přidělili na práci do Terezína, kde vězňům tajně rozdával svoje svačiny. Anna zažila poplachy při náletech Spojenců na okolní města a osvobození Brozan Rudou armádou. Po válce se Koubovi přestěhovali do Velemína, kde jim přidělili dům po odsunutých Němcích i s německou babičkou, o kterou se potom maminka starala. Záhy po roce 1948 komunisté rodině zabavili pozemky a donutili ji vstoupit do JZD. Anna absolvovala obecnou školu v Brozanech a ve Velemíně. Když jí bylo dvanáct let, podvrtla si kotník a do zraněné nohy dostala tuberkulózu kostí. Několik let měla na noze sádru a vyléčili ji až v nemocnici ve Volyni. Rok pracovala v Uhelných skladech v Lovosicích a devět let potom v obchodě s textilem ve Velemíně. Vzpomíná na okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V září téhož roku Rusové zastřelili ve Velemíně jejího švagra Ondreje Oprendeka. Anna Plesníková má dvě děti a žije ve Velemíně.