Josef Platz

„Když vypuklo 5. května slavné Pražské povstání, tak táta byl v práci, takže ten někde se potuloval po barikádách a my jsme byli teda doma a čekali jsme, co se bude dít, což se dělo poměrně dost, protože v noci jednak Němci se bránili tak, že vyváděli lidi z baráků, z bytů a vodili je před tankama jako takový štíty – dneska se tomu říká živé štíty – a hnali ty lidi, aby odklízeli ty barikády, aby mohly ty tanky projet, takže to bylo takový… bylo to strašně úzkostný a všichni jsme se báli. Já jsem se teda bál taky, i když jsem si nedovedl v té době – mně bylo kolik, sedm osm let –, jsem si nedovedl vůbec představit, co to je.“

„Byli to Rusové, ale ty už jsme nevítali, z těch už jsem měl strach, protože jednak furt stříleli někam, něco furt stříleli, když jste šel domů, tak tam stáli a říkali ,Kam jdete?‘ a měli kvéry natažený. Bylo to velmi nepříjemný. Já jsem se mezitím oženil, měl jsem malý dítě, měl jsem roční dceru, takže jsem chodil s tím kočárem, protože žena byla momentálně pryč, tak jsem chodil mezi těma tankama. Nebyl to příjemnej pocit. To se vůbec nedá říct, že by to byl příjemnej pocit, bylo to hrozný. Bylo to hrozný a bylo to pro nás, který jsme to zažili v tom pětačtyřicátém, tak to byl dost nepříjemnej zvrat a hlavně to, jak oni to provedli a jak se chovali a jak to vůbec celý vypadalo, tak to bylo něco otřesnýho.“