Anastasia Pistola

* 1929

  • „Šli jsme do nějakého boje v Řecku. Tam, kde jsem byla, byl takový kopeček a tam jsem bojovala. Padaly bomby a tak. Nahoře to bylo bez stromů, akorát já jsem tam ležela a hlídala, aby někdo shora nepřišel. No a když jsem slyšela, že nějaká bomba padá, tak jsem dala pušku na zem a hlavu dala na ni. A čekala, kde padne. Jestli blízko, nebo na hlavu, nebo trochu výš. Tehdy to spadlo asi deset patnáct metrů nade mnou. Protože přišel jeden kus mezi hlavu a uši. Tak to tam prošlo. Měla jsem vojenskou čapku na hlavě. Tu mi to roztrhalo a šlo mi to do hřbetu. Tam jsem měla tašku, v ní kousek chleba a německý ruční granát. Ten jsem měla na hřbetě. Ta střela prošla přes tu čapku, přes uši a šla do té tašky, do té bomby. Ovšem neprasklo to, nedostalo se to do toho.“

  • „Já jsem seděla a čekala, že přiletí nějaké letadlo, protože vždy ráno přiletělo letadlo a něco shodilo. Ono to dělalo, že tam jsme, že tam mohou bombardovat. Hodilo tam něco, co dunělo a mělo to i kouř. Tak já to párkrát dělala, ale nedostala jsem ho. No a tam nás právě bombardovali. Ale já měla šichtu a zrovna mě přišel druhý chlap vystřídat. On začal dělat, já jsem šla odpočívat. Sotva jsem se dostala do bunkru, ještě jsem hlavu měla venku, tak ten stroj bombardovali a toho kluka zabili.“

  • „Před námi bylo velké jezero. Na jedné straně bylo Řecko, na druhé Jugoslávie. Tam bylo rovné místo. Kam jít? Tak jsem šli na tu hranici. Jugoslávci nás nepustili. Buďto prý můžeme na těch sto metrech bojovat, nebo přijít blíž, ale nechat tam pušky. Tak to bylo před námi čisté místo, ani jeden strom. Kde jsme tam měli bojovat? Na té rovině? Vždyť nám mezi nohama šly kulky. Tak jsme šli do Jugoslávie. Nechali jsme tam pušky a šli do Jugoslávie.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 25.07.2018

    (audio)
    délka: 02:53:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Šla jsem bojovat do hor. Věřila jsem, že se budeme mít lépe

Portrét, rok 2018
Portrét, rok 2018
zdroj: autorka natáčení

Anastasia Pistola se narodila 18. února 1929 v Řecku. Když jí bylo devět let, bulharští vojáci zabili jejího otce. Ve válce přišla i o dva starší bratry. Sama se starala o nemocnou matku a nejmladšího bratra. Žili v nuzných podmínkách v obci u řecko-jugoslávské hranice. Během občanské války v Řecku utekla spolu s matkou a bratrem do Jugoslávie. Poté se vrátila do Řecka a rok bojovala v horách spolu s partyzány proti vládnímu vojsku. Přežila bombardování, zranění, působila u jednotky, která ostřelovala letadla. Když byli partyzáni poraženi, přesunula se se spolubojovníky do Jugoslávie. Tam se snažila najít svou matku a bratra, ale zjistila, že je mezitím přijalo jako uprchlíky Československo. Protože odmítala v Jugoslávii zůstat a pracovat, ocitla se tam na krátkou dobu ve vězení. Nakonec ji i další poražené řecké partyzány v roce 1952 přijalo Maďarsko. V roce 1956 se jí podařilo dostat do Československa. Bratra tam našla, ale zjistila, že její matka mezitím zemřela. Usadila se v Ostravě, kde její manžel, rovněž bývalý řecký partyzán, našel práci na stavbách. V roce 1984 se s manželem vrátili do Řecka, ale po jeho smrti se znovu přestěhovala do Ostravy, kde má syna a dceru.