Josef Pinkava

* 1927

  • „Můj syn už předem pracoval v polygrafii jako fotograf a pak se chtěl hlásit na FAMU na fotografii. Bylo mu oznámeno, že zkoušky udělal, ale z důvodu svého otce nebyl přijat. Něco podobného se stalo mé dceři. Syn dělal pomocného dělníka, aby si zlepšil kádrový profil, a za další rok opět stejná odpověď, že z kádrových důvodů nebyl přijat. Mně domů volal doktor Šmok, tehdy eso v polygrafii, že nutně potřebuje mluvit se synem. Ale on když se dozvěděl, že není přijat, tak nic neřekl a na čtrnáct dní úplně zmizel. My jsme vůbec nevěděli, kde je, a měli jsme strach. Doktor Šmok si to vzal nějak na triko a dostali jsme později zprávu, že syn byl přijat na vysokou školu.“

  • „Následky byly jednoduché. Byl jsem zavolán na okresní výbor, tam mi ohlásili, že znají můj názor. Že také znají naše výsledky práce, které jsou obdivuhodné, ale to na věci nic nemění. A že pokud ihned veřejně v rozhlase a hlavně v tisku neoznámím, že plně souhlasím a podporuji okupaci ruské armády u nás, a nesouhlasím-li s vedoucí úlohou komunistické strany, že budu okamžitě odvolán. Řekl jsem, že nesouhlasím, a oni, že jsem odvolán a zbaven funkce. Počítal jsem s tím. Proběhlo to velice stručně a já jsem požádal, zda bych se mohl rozloučit s lidma na schůzi. Nikdo se nevyjádřil, ale sekretářka to zaslechla a hned svolala lidi v hlavním sále. Byl zastaven provoz v tiskárně. Všechno se bleskově rozneslo. Poděkoval jsem všem lidem za spolupráci, kterou věnovali v posledních dnech našemu nesouhlasu s tím, co se u nás děje. Popřál jsem jim zdraví a nikdy jsem neviděl tolik slz.“

  • „S otcem jsme měli pronajatý asi hektar půdy u rybníka Brodský, kde jsme vláčeli. Najednou jsme od východu slyšeli střelbu asi kilometr vzdálenou. Za deset minut od rybníka Čermák někdo utíká směrem k Broďáku a skočil do rákosí. Pak vyběhl o kousek dál a zase do rákosí. Pochopil jsem, že chce zahladit svoje stopy. Pak utíkal směrem k zábrodské škole. Tam to dopadlo špatně. Pan učitel se nezachoval čestně. První, co udělal, že sedl na kolo a jel to ohlásit do Červeného Kostelce na četnickou stanici.“

  • „Po hodině, kdy jsme přes zákaz tančili, se otevřely prudce dveře a chlapík nám řekl, že sem jdou Němci. Pan hospodský Mertlík nejdřív skočil k rádiu, kde běžely zprávy z Anglie. Pak jsme se báli, aby Němci na to rádio nesáhli, protože bylo ještě teplé. Hudba okamžitě přestala, rychle jsme přestavěli stoly a za dvě minuty stáli ve dveřích dva vojáci s puškami. Pan Mertlík jim nabídl pivo a oni na něm chtěli vědět, co celá akce znamená. On dělal, že nerozumí, ale paní Mertlíková pak přivedla dvě děvčata, která uměla dobře německy. A ony dle instrukcí Němcům řekly, že je to solidární akce, jejíž výtěžek bude věnovaný obětem války.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velké Poříčí, 23.04.2023

    (audio)
    délka: 03:32:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Viděl radistu Potůčka ze Silver A, jak utíká gestapu a kličkuje v rákosí

Student Josef Pinkava během studií a práce v Praze. Počátek padesátých let
Student Josef Pinkava během studií a práce v Praze. Počátek padesátých let
zdroj: Archiv Josefa Pinkavy

Josef Pinkava se narodil 5. listopadu 1927 na hornohradeckých Končinách, které jsou dnes součástí obce Zábrodí. Jeho otec byl sirotek z pastoušky a maminčin otec zemřel také v mládí. Mladá rodina žila velmi chudě. Situace byla nejhorší v době hospodářské krize. Otec, vyučený zedník, po práci do noci tkal, aby se rodina uživila. Před začátkem druhé světové války otce živila práce na stavbě protinacistického opevnění na Slavíkově. V roce 1942 se pamětník stal náhodným svědkem útěku radiotelegrafisty Jiřího Potůčka, který se ukrýval v Končinách před gestapem. Do konce války pracoval se skupinou přátel v lese a snažili se bojkotovat dodávky dřeva německé armádě. Po válce odešel navzdory rodičům do Prahy, kde studoval grafiku, a začal se při studiu sám živit jako grafik. Nabral cenné pracovní zkušenosti a v roce 1956 se vrátil do rodného kraje. Zde se zasloužil o záchranu neprosperujících tiskáren v Novém Městě nad Metují a ve Velkém Šenově. Součástí tohoto úkolu bylo i narovnání česko-německých vztahů v tiskárně. V šedesátých letech navázal technologickou spolupráci s výtvarníkem Vojtěchem Kubaštou. Ve Velkém Šenově začal tisk slavných prostorových pohádek, které směřovaly hlavně na export do západních zemí. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa se celý závod aktivně podílel na tisku a distribuci protiokupačních letáků. Když v roce 1969 Josef Pinkava nepodepsal prohlášení, že souhlasí s vedoucí úlohou KSČ a vstupem vojsk, komunisté ho vyhodili z tiskárny a následně mu znemožnili pracovat v oboru. Díky známostem se živil příležitostnou grafickou prací. Jeho dvě děti, Kateřina a Ivan, se kvůli kádrovému profilu opakovaně nedostaly na vysokou školu. Po sametové revoluci těžce nesl zprivatizování tiskáren. Nadále se věnoval grafice, vlastní výtvarné tvorbě, organizoval řadu beneficí pro potřebné a vydával knihy o rodném kraji. V roce 2023 žil s manželkou Marií v Červeném Kostelci.