Zdeněk Pika

* 1946  

  • „Přišli za mnou estébáci z Ostravy a odvezli mě na oddělení v Opavě. Když jsem to podepsal, počítal jsem, že si pro mě v každém případě brzy přijdou. Dělali to tak, že když to nějaký člověk podepsal a ohlásili to i na Svobodné Evropě, hned si pro něj zašli a nutili ho, aby podpis odvolal. Vyhrožovali, že děti budou mít problémy a podobně. Mnoho lidí podpis odvolalo. I na mě tlačili a říkali, že toho budu litovat. Řekl jsem jim: 'Tak budu litovat! Když jsem to ale jednou podepsal, tak to neodvolám.' Samozřejmě byli naštvaní."

  • „Estébáci si pro mě chodili do práce i domů. Přišli i k mé matce, když jsem tam byl na návštěvě. Zazvonili, řekli matce, aby mě zavolala a nařídili, že musím jít s nimi. Jednou jsem se vzpíral, že s nimi nikam nepůjdu, protože mám s sebou psa. Řekli, ať ho vezmu s sebou, že se stavíme u nás doma. Pes byl naučený, že nesměl na sedadla, protože byl věčně zablácený. Ale když jsem mu někam ukázal, tak tam skočil. Tak jsem to udělal, když jsme nastupovali k estébákům do auta. Vyskočil si na sedadlo. V duchu jsem si myslel: 'Aspoň budete mít na mě vzpomínku.' Zavezli mě domů, tam jsem nechal psa a pokračovali jsme k nim na oddělení.“

  • „Když jsem přijal na hranici v Komárně, bylo přede mnou plno aut. Všechny pouštěli, ale když viděli moje jméno, hned mi nařídili zajet na bok. Prohledali naše auto i nás. S klukem jsme tam stáli nazí, dívali se, jestli něco nepašujeme. Přijeli jsem tam ráno a prohledávali nás do večera. Otevřeli i všechny zavařeniny. Manželka to rovnou házela do odpadků. Nakonec nás pustili. Chtěli jsme utéct přes Jugoslávii. Byl z toho soud a dostal jsem dva roky podmínku.“

  • „Každý rok jsem žádal o pas. A každý rok jsem dostal odpověď, že není v zájmu státu, abych já vlastnil cestovní pas. Bylo to v září 1989, když jsem dostal dopis, že se mám dostavit pro pas. Tak jsem tam šel. ‚Vy jste pan Pika? Přišel jste pro pas?‘ Otevřel šuplík, vytáhl můj pas. ‚Tady ho máte. Na shledanou.‘ A já si to vysvětluji tím, že ten převrat, který potom přišel, byl už dávno připravený. Oni dávno věděli, že padnou. Proto si to takhle vysvětluji. Trvám na tom, že to nebyla žádná revoluce, ale předání moci. Nedávno to potvrdil i Petr Pithart, když na konferenci v Praze tvrdil to samé. Předání moci to bylo. Hned po Listopadu jsem to říkal Tomáši Hradílkovi. Ať mi vysvětlí, jak je možné, že najednou byla revoluce v Polsku, v Maďarsku, u nás. Dokonce i v Rusku. Jak se tohle mohlo podařit? Ať mi to vysvětlí. ‚Takhle nad tím nemůžeš přemýšlet,‘ říkal Hradílek. Ale já nad tím tak přemýšlím.“

  • „Ze Svobodné Evropy všichni slyšeli, že lidé z Opavy, kteří mají zájem o Chartu, mohou navštívit Zdeňka Piku. Mánesova ulice 8. Nikdy nikdo nepřišel. Všichni měli strach. Kolegové a kamarádi mi fandili. Říkali, jak jsem dobrý, a kdesi cosi. Sami ale neudělali nic. Podepsat něco proti režimu? Nikdy. Nechtěli o tom ani slyšet. Nadávali na ten systém, na ten bordel. Jak to tady komunisté kurví… Nikdo proti tomu ale nic neudělal. Kamarádil jsem třeba s jedním chlapíkem, který byl radioamatér a měl vysílačku. Ptali se ho, jestli jsem přes něj něco neposílal ven. Tak tenhle taky. Nemohl ty komunisty ani cítit. Ovšem neudělal nic.“

  • „Pracoval jsem v Opavě na radnici, a co jsem tam viděl, to byl jen boj o koryta. Nic jiného. (Proč to tak bylo? Proč to nedopadlo tak, jak jste si v Listopadu představoval?) Jak jsem já to mohl změnit? (Netvrdím, že jste to mohl změnit. Jen se ptám, jak si vysvětlujete, že to takhle dopadlo.) Jedna z těch špatných lidských vlastností dostala přednost. Která? Taková ta nenažraná. A tak je to pořád.“

  • „Měl jsem auto volhu dvacet čtverku a pořád jsem měl vyleštěné okénko, jak estébáci šmírovali počítadlo, kolik mám najeto kilometrů. Pořád potřebovali vědět, jestli jsem někam jel a jak daleko to asi bylo. Vzal jsem kousek nějakého plastu a přikryl s ním ten tachometr. Tak začalo mé sledování po podpisu Charty. Samozřejmě že na schůzky k Šavrdovým do Ostravy jsem jezdil dál. Před domem tam stálo auto a v něm čtyři chlapi. Za hodinu jsem šel zpátky a oni tam furt seděli. Kdo to teda mohl být? To nebyli normální lidi. Estébáci to byli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Opava, 12.04.2017

    (audio)
    délka: 04:00:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    v Ostravě, 06.12.2018

    (audio)
    délka: 02:12:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Před lidmi je třeba mít se na pozoru

Zdeněk Pika / Opava / 80. léta
Zdeněk Pika / Opava / 80. léta
zdroj: archiv Zdeňka Piky

Zdeněk Pika se narodil 19. listopadu 1946 v Opavě v rodině kamnáře a servírky. S rodinou rodáka z nedaleké Štítiny, popraveného generála Heliodora Píky, není v žádném příbuzenském vztahu. Vyučil se kovářem. V srpnu 1968 byl svědkem okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, když do Opavy přijela kolona tanků Polské lidové armády. Tehdy začal Zdeněk Pika přemýšlet o emigraci. V roce 1980 vstoupil do KSČ, podle svých slov, aby mohl snadněji emigrovat. Roku 1985 se neúspěšně pokusil vycestovat s celou rodinou do Jugoslávie. Byl odsouzen na dva roky s podmínkou, vystoupil ze strany a podepsal Chartu 77. Až do listopadu 1989 byl aktivní v disentu a spolupracoval při distribuci samizdatu.