Irvingova posádka na základně v Beaulieu roku 1943 - zleva: Ing. G. Shaw, A. Polák, Václav Spitz, J. Irving, Jar. Hájek a zcela vpravo rozesmátý Zdeněk Sedlák. (Jeho osud byl však velmi smutný – při letu z Anglie dne 5. 10. 1945, kdy s ním na palubě byla i manželka Edita /WAAF/, se letadlo zřítilo a všichni zahynuli.)

Záběr na hlavní pomník u výstupu z tunelu Harry před lesem, který tzv. „kryl“ při útěku letcům záda. Zde se vždy odehrávají velmi emotivní a dech beroucí pietní akty za účasti přímých účastníků, jejich rodinných příslušníků z celého světa a stejně tak zastupujících vojenských atašé té které země. Snad už jen oslavy v Normandii dokážou na jedno místo dostat tak pestrou škálu vojenských přidělenců a jejich počty předčit.

Velmi vzácná momentka z autogramiády při plzeňských oslavách v roce 2001, kdy Iveta s touto knihou jezdila po několika štacích spolu s Taxmeny a průběžně se na nich dělaly další křty a následné autogramiády. S těmi se tehdy začalo v Rakovníku a po Plzni se skončilo v Přešticích. „Maminka to vždy všechno odřídila a měla toho potom také až až, ale ty zážitky stály za to! Navíc vzpomínky mi nikdo nikdy nemůže vzít!“

V návaznosti na několikadenní pobyt letců, kteří přiletěli z Anglie i jiných koutů světa, se kromě leteckého dne, formálních i neformálních setkání a jiného, bohatého doplňkového programu v roce 1991 uskutečnilo i slavnostní Te Deum v chrámu sv. Víta na pražských Hradčanech. Rovněž velmi silný zážitek. Hned v první řadě lavic je možné spatřit celou rodinu plk. Irvinga. Vedle Blanky sedí Janův radista Arnošt Polák a po jeho pravici Viktor Kent, za války zvaný „Vydrář“.

Rodiny Čížkovská a Kolářova, rok 1924 (stojící zleva Bohumír Čížkovský, jeho otec Ant. Čížkovský, jeho syn Antonín, bratr Marie Čížkovské Oldřich Kolář a jeho žena Heda, bratr Marie Čížkovské Vladimír Kolář, jeho syn Laďa – sedící zleva Marie Čížkovská, její sestra Julie Kolářová, vedle ní stojí Zdeněk Čížkovský, sedící uprostřed prarodiče Kolářovi, matka ženy Vladimíra Koláře, manželka Vl. Koláře Gusta, děti Mařenka, Jirka (stojí) a Olin)

Kvarta velehradského gymnázia, třídním byl P. Norbert Zelený. Úplně vpravo stojící C. Josef Vagunda dočasně jako prefekt. Vedle P. Zeleného vlevo Vl. Ovčáčík, vpravo Josef Kolmaš, Jan Rybář. 2. řada: pátý Josef Jakubec. 3. ř.: čtvrtý (zakrytý) J. Hladiš. - O rok později, po kvintě, odešlo pět studentů do noviciátu: vždy zleva - 1. ř. čtvrtý Josef Kolmaš, 2. ř. první Jindř. Rajnoch, druhý Jindřich Lípa, čtvrtý Josef Daněk, šestý Josef Šedivý, 1946/7

Sexta velehradského gymnázia, P. Karel Ševela, P. Frant. Kubíček, mg. Vojt. Ondřej. Do noviciátu z ní nastoupili: sedící: první zleva Jan Rybář, druhý zprava Vl. Ovčáčík. Druhá řada zleva: první Josef Jakubec, druhý Stanislav Klvaňa, čtvrtý Ant. Fojtík, (poslední v řadě Josef Suchánek ne, ale byl později vysvěcen jako světský kněz a sloužil i umřel ve svém rodišti v Borkovanech). 3. řada: první Josef Špiruda, druhý Josef Hladiš, třetí Oldřich Jurok (synovec P. Botora), čtvrtý Miroslav Dančík, na konci řady stojí Ladislav Krásenský, 1948/9

Pietní akt v Saganu - zleva Karel Bryks (za plk. Josefa Brykse – drsného hocha s citlivou duší a notorického útěkáře z různých zajetí, jemuž zdraví po válce zničil komunistický režim v jáchymovských dolech, ale srdce mu puklo žalem až poté, co mu tam zakázali písemný kontakt s jeho milovanou anglickou manželkou). Iveta Irvingová (za V. Bufku) a Václav Toman (předseda Let. historického klubu genmjr. Jana R. Irvinga v Plzni). Ten se účasti u pomníku ujal poté, co to pro silný déšť a velmi chladné počasí Ivanka Škarvadová s poděkováním odmítla a zůstala ve VIP stanu.

Gymnázium Velehrad, konec šk. roku 1945/6, sekunda i tercie společně. Profesoři zleva: mg. Tomáš Špidlík, P. Blažej Ráček, P. Karel Závadský (ředitel), P. Jan Svoboda (rektor), P. Frant. Kubíček, P. Karel Ševela (gen. prefekt), mg. Boh. Janíček. – mezi Ráčkem a Závadským Vl. Ovčáčík, nad ním vlevo Jan Rybář, nad jeho sousedem vpravo Josef Hladiš. Ve druhé stojící řadě zprava třetí Frant. Měsíc. Nad hlavou P. Ševely St. Peroutka, soused vpravo J. Stojaspal. Nad hlavou P. Kubíčka Ant. Krejčiřík. Z pěti stojících úplně nahoře čtvrtý zleva je P. Josef Jakubec

Praha, Hotel Legie v květnu 1995 a plk. Irving je francouzským vojenským atašé právě dekorován Národním řádem Francie s titulem Rytíře. Čím jiným takovou událost zapít nežli francouzským šampaňským. To ovšem nechal na své náklady včetně obsluhujícího personálu dopravit neméně obětavý Jan Horal ze svého hotelu Duo. Nikdy mu totiž nezapomněl to, s jakým nasazením a rizikem mu v dobách totality pravidelně před jeho příjezdem „čistil“ jeho pokoj v hotelu Alcron od estébáckých štěnic, jimiž se to tam jen hemžilo. (Pozn.: Pokud by někdo měl zájem zhlédnout dokument režiséra Vl. Venclíka z roku 1997 pod názvem Zpráva o dvou osudech, kde vystupují jako protiklady „svobody v emigraci a perzekuce v totalitě“ právě Jan Horal a Jan Irving, měl by být k dispozici v archivu ČT.)

Jediný snímek z onoho dne 9. 11. 1946, kdy v 17:36 hod. havaroval Douglas DC-3/C-47A-80-DL (OK, cn 19535, sn 43-15069) ČSA na trati Amsterdam - Praha-Ruzyně v Praze. Kpt. Irving odstartoval ve 12:05 hod. Na palubě bylo 13 cestujících a pětičlenná posádka. V 15:46 hod. letadlo přeletělo maják letiště Ruzyně a kroužilo nad mraky ve výšce 1700 m. n. z. V 16:25 hod. začal za velmi obtížných povětrnostních podmínek řízený sestup. Po čtyřech nezdařených pokusech o přistání se ještě chvíli létalo v okruhu letiště. Současně s ním se o přistání snažil Lockheed Constellation společnosti PanAm s plnými nádržemi, a DC-3 kpt. Irvinga tak musel stále čekat ve vzduchu. Constellation se pak nakonec rozhodl pokračovat v letu do Bruselu. DC-3 po vyčerpání veškerého paliva musel nouzově přistát na pole u Dobrovíze. Kpt. Irving a radista Šulc byli zraněni, ale nikdo nezahynul!

Není divu, že se Ivetě klepala ruka, když z bezprostřední blízkosti snímala tuto andělskou bytost, která právě podává ruku vedle stojícímu tatínkovi. A když ji pak podala i Ivetě, nebyla schopna slova. Po letech na to vzpomíná takto: „Rozklepala jsem se úplně celá, až jsem si v duchu nadávala. Při tom stisku ruky a pohledu do jejích očí se mi totálně podlomila i kolena, takže ač jsem to neplánovala, šla jsem do hluboké úklony. Bylo to, jako by mi ruku podala sama Panenka Maria, a já ji pro slzy dojetí měla v ten moment před sebou úplně rozmazanou. Z princezny na míle daleko vyzařovala nesmírná dobrota, něha a tím, jak byla o mnoho vyšší než já (což je na fotce vidět), i přirozená autorita. Kdo tohle nezažil, těžko to pochopí. Její osudy po rozvodu s princem nás velmi bolely a její následná smrt nás sebrala už naplno. Probrečela jsem několik dní. Celý pohřeb jsem pak sledovala v přímém přenosu v televizi právě v Úhercích, kde jsem byla s maminkou a dostávala se z rozvodu. Takže až pak jsem úplně pochopila, jak takové citlivé bytosti muselo po rozchodu s princem asi být, a to jsem – na rozdíl od ní – byla mnohem ráznější a spoustu věcí s tím spojených si tolik nepřipouštěla…“

Ivetina fotografie z jednoho z poloilegálních celorepublikových srazů letců RAF, které zhruba od poloviny 80. let probíhaly pod záštitou SSM v Kolíně. To si vzal za své JUDr. Jiří Sehnal a na snímku je jeho maminka po pravici Jana Irvinga. Zcela vlevo je Alois Konopický. (Na jméno paní v bílém svetříku si Iveta už ale s odstupem mnoha let nemůže vzpomenout.) Na tato setkání konaná jedenkrát za rok se vždy všichni velmi těšili. Estébáci měli „pré“ a nestíhali při hromadných přesunech od vlaků či po příjezdech aut z celé ČSSR vše zaznamenávat. Ve svých ladách a škodovkách jezdili z místa na místo a nepomáhaly ani povolané posily. Však to muselo být něco, když se najednou objevilo mnoho desítek lidí s trikolorami na oblecích! Letci to se svými rodinami dobře věděli i viděli a měli z toho škodolibou radost. (Iveta, s níž v té době už pěkně cloumala puberta, na ně statečně vyplazovala jazyk, když se mihli kolem.) Když se však všichni sešli v sále Kulturního domu, po práci a hromadném obědě se hodně povídalo, vzpomínalo a z vyprávění si tu Iveta začala zaznamenávat i konkrétní poznámky pamětníků pro svou knihu o Antovi, která byla už rozepsaná. V roce 1989 za pomoci Jana Irvinga a několika dalších se také začaly vybírat peníze a organizačně dávat dohromady lidé i věci s tím potřebné pro uskutečnění srazu - v případě Čechoslováků de facto nelegálního - na 50. výročí Bitvy o Anglii ve Velké Británii. Tehdy to vypadalo téměř jako utopie a marný sen, přestože do všeho byli všemožně zapojeni sami Britové, Sdružení československých zahraničních letců se sídlem v Londýně a další organizace.