Mezi VIP hosty kromě režiséra slavných Nebeských jezdců Jindry Poláka patřili hlavně ti letci, kteří Antka osobně pamatovali a na konci knihy jsou připojeny jejich osobní vzpomínky s portrétovými fotkami. Zde je zleva plk. JUDr. Lubomír Úlehla, plk. Jaroslav Hofrichter a Péťa Jirmus. Jeho pohled směřuje k pódiu, kde asi něco zrovna říkám do mikrofonu.

Po křtu se udělalo i foto před barem, kde visely originální olejomalby do knihy, které nádherně namaloval akademický malíř Petr Hampl (na fotce vlevo). Vedle mne stojí syn majitele Anta – pplk. Jan Bozděch, jemuž byl za kmotra Jan Masaryk.

Velmi vzácná momentka z autogramiády při plzeňských oslavách v roce 2001, kdy Iveta s touto knihou jezdila po několika štacích spolu s Taxmeny a průběžně se na nich dělaly další křty a následné autogramiády. S těmi se tehdy začalo v Rakovníku a po Plzni se skončilo v Přešticích. „Maminka to vždy všechno odřídila a měla toho potom také až až, ale ty zážitky stály za to! Navíc vzpomínky mi nikdo nikdy nemůže vzít!“

Tuhle Ivetinu portrétovou fotografii vyhotovil rodinný přítel Karel Mařatka – je udělaná těsně po skončení pietního aktu k odhalení pamětní desky 19. 5. 2001. „Jelikož tátovi bývalí kolegové z řad dopravních pilotů zařídili, aby hlavním sponzorem byly ČSA, jejichž vlajky vlály na dřevěných žerdích kousek od domu na trávě, bylo tehdy s marketingem ČSA zároveň dohodnuto, že je budu reprezentovat i v jejich uniformě. Na snímku je na mne vidět úleva, že se to povedlo, byť jsme tehdy všichni promokli na kost, ale také na míle patrná nesmírná únava a vyčerpání. Však přípravy daly zabrat, a to jsem měla ještě maminku, která také byla cennou posilou a ,styčným zpravodajcem‘.“

Pamětní foto z výročního koncertu Taxmenů při slavnostním večeru, který se spolu s dalšími umělci konal opět v Mánesu zřejmě k půlkulatému jubileu založení skupiny Taxmeni. Zleva je její zakladatel a úžasný historik Jaroušek Čvančara. Iveta coby spoluorganizátor tohoto večera klukům z kapely udělala programový bonus v podobě astrologa PhDr. Petra Messanyho, aby jim „vyvěštil“ další setrvání na naší hudební scéně. Zcela vpravo po Ivetině levici je další nestor skupiny s úžasným basbarytonem, Vráťa Vyskočil. (Byl to rok 2002 nebo 2003.)

„A tady je začátek mého konce – snímek z policejní dokumentace z onoho dramatického dne 26. 2. 2008, kdy mne srazil dvacetiletý Rumun v plné rychlosti zezadu, kdy jsem se na své milované motorce vracela se svým (dnes už bývalým přítelem) z návštěvy u příbuzných, a těsně před odbočkou na Úherce nás na prázdné silnici brutálně sejmul. Že to byl skutečně silný náraz, dokládá velká vzdálenost motorky od auta, zatímco já byla ještě někde mnohem dál poté, co jsem doletěla vzduchem kamsi. Na srdci mne nejvíce bolela zničená letecká airbrush, kde jsem na nádrži měla vymalované tátovo letadlo, aby typově sedělo ke značce motorky (Marauder = B-26).“

„Má druhá bolest na srdci – kompletně zničený zadek mašiny. Copak, ten se dal opravit, ale pamětní samolepky ze všech absolvovaných motosrazů byly nenávratně zničené. Stejně tak ty, které byly nalepené na předním světle a tachometru.“

„Má druhá bolest na srdci – kompletně zničený zadek mašiny. Copak, ten se dal opravit, ale pamětní samolepky ze všech absolvovaných motosrazů byly nenávratně zničené. Stejně tak ty, které byly nalepené na předním světle a tachometru.“

„Moje helma dopadla ještě jakž takž, ale ta pro spolujezdce je rovněž nenávratně zničená a mám ji v chaloupce na polici jako trvalé memento, které každému, kdo tam přijde, křičí do éteru, aby se už něco dobrého stalo a to zlé ode mne odešlo pryč.“

„Policejní inspektor mi po uzavření spisu následně řekl, že to, že jsem měla tak silnou motorku (800 ccm3), mi zachránilo život. Být to prý slabší kubatura, byli bychom oba mrtví. Že to byla šlupka jako hrom, dokazuje zničený vůz toho Rumuna. Moje motorka mu ho v té síle nárazu de facto přepůlila a můj bývalý přítel Lukáš mu ho ještě dodělal tím, že při nárazu, kdy jej to vymrštilo dozadu (já údajně letěla jako andělíček pro změnu dopředu), mu hlavou v té zničené integrálce prorazil čelní sklo.“

„Samotný úder ovšem přišel ještě o mnoho metrů dříve, než jak pak auto po dobrždění zůstalo stát. Že řidič nedával pozor, povídal si s kamarády v autě a koukal přitom bůhvíkam, jen ne na silnici před sebe, dokazuje i tato fotka, která mapuje silnou a dlouhou brzdnou dráhu, kterou lemuje kapalina z proraženého chladiče.“

„Takhle si mne zvěčnili kluci, kteří pro mne přijeli do nemocnice, aby mne už odvezli domů.“

“To už je doma (na chaloupce v Úhercích) těsně po příjezdu. Do Prahy bych stejně převoz nezvládla, nechodila jsem a navíc v pražském bytě jsem to měla deset schodů do postele. Tím to tedy bylo vyřešené. Je vidět, jak mám nateklou hlavu (otok mozku) a ještě plnou krevních sraženin.“

„Ukrutné bolesti hlavy i celého těla, téměř totální slepota (z důvodu těžkého otřesu mozku) a poloviční hluchota (po proražení zvukovodu levého ucha) byly jen torzem všech zranění. Úlevu mi dodávaly ledové obklady na obličej a téměř permanentní spánek. Nekouřila jsem, nejedla, a když, tak jen polévku z donucení. Stejně jsem už nevěděla, co jím, když jsem tou šlupkou ztratila chuť a čich. Výhodu to mělo – za dvě měsíce jsem shodila skoro 15 kilogramů. Dnes bych to brala, ale ne za takovou cenu!“

„Tohle je po druhém propuštění z nemocnice, kdy mne alespoň Lukáš tu a tam na zádech odvlekl na verandu, abych si chvíli pobyla na čerstvém vzduchu a změnila polohu. Stejně jsem to pro stálé silné bolesti i vzdor 12-15 lékům (denní dávky!) vydržela jen pár minut. Ale aspoň mne vyfotil, jak se krásně ‚vybarvuji‘.“

„Paradoxem bylo, že ta nejhorší zranění uvnitř i vně hlavy spolu s páteří aj. mi prý způsobil nejen samotný náraz a následný dopad, ale i to, že jsem vůbec helmu na hlavě měla! To mi pak také policejní inspektor řekl. Ta intenzita nárazu a vymrštění kamsi vzduchem mi ji totiž připevněnou strhly z hlavy, čímž došlo k poškození vazů na krku a v této příčinné souvislosti i k mnoha dalším, už relativně nadbytečným zraněním. Hlavně na té levé straně, kde je za uchem další zbarvená fraktura lebky a samozřejmě zhmožděniny po celém krku. Ty mi způsobovaly to nejhorší a dosud trpím jako pes, když mne bez ohlášení lapí blokace a já skončím s medikací a límcem v posteli. O migrénách s tím spojených ani nemluvě!“

„Trvalo řadu měsíců, než jsem velmi pomalu a pozvolna začala chodit. Ztráta rovnováhy, která se ne a ne lepšit, ovšem také vykonala své a já se tu jednoho krásného dne zamotala a slítla ze schodů. Pak už to skutečně vypadalo, že nebudu chodit vůbec!“

„Neskutečné bolesti jsem měla i v sádře a bylo podezření na embolii, která se naštěstí nepotvrdila. Otoky neustávaly, do žádných bot kromě bačkor se nebylo možné dostat. Rehabilitace ani cvičení za sucha či ve vodě rovněž nezabíraly. Chůze byla téměř nemožná po další dlouhou dobu a já to už totálně psychicky zdeptaná a současně vysílená z berlí začala vzdávat s tím, že už asi nikdy nebudu pořádně chodit.“

„Lukáš mne obětavě dál tahal na zádech a přenášel jako kočka koťata. Nedivím se a zpětně chápu, že ho to po nějaké době přestalo bavit. Natrvalo.“

Rubová strana poslední dochované společné fotografie před zatčením Václava Vachka a Zdeny Vachkové

Věra Vachková 18 měsíců. Václav Vachek měl tuto fotografii u sebe při zatčení. Po úmrtí byla rodině gestapem vrácena.

Věra Vachková 18 měsíců - rub fotografie s popisem. Václav Vachek měl tuto fotografii u sebe při zatčení. Po úmrtí byla rodině gestapem vrácena.

Nadporučík Josef Šandera - velitel výsadku Barium

Četař aspirant Josef Žižka - radista výsadku Barium

četař Tomáš Býček - šifrant skupiny Barium