Jan Horal svému příteli opět dopřál náležitou oslavu, tentokrát v restauraci svého hotelu na Proseku. Sešlo se zde mnoho významných hostů i veřejných činitelů. Na snímku je pan generál zachycen v družném rozhovoru s tehdejším ministrem financí (a budoucím prezidentem České republiky) Ing. Václavem Klausem.

Jedna z prvních veřejných besed v tehdejším Paláci kultury na pražské Pankráci (dnes Kongresové centrum). Besedy probíhaly měsíc co měsíc zhruba rok a půl a témata se střídala. Snímek je z neděle 16. 9. 1990 a tentokrát byl večer věnován našim „bombarďákům“. Sedící zleva jsou: Arnošt Polák (RTG z Janovy posádky, od roku 1948 žil v Anglii), s mikrofonem Vladimír Nedvěd (jeden z velitelů 311. československé bombardovací perutě 1943-1944, po emigraci v roce 1948 žil v Austrálii), Alois Martinovský (mechanik 311. sq.), moderátor Zdeněk Tulis (ten se pravidelně střídal s Tomášem Slámou), Vladimír Slánský (pilot + RTG 311. sq.), Jan Irving a Alois Konopický (zbrojíř 311. sq.). Jelikož ne všichni letci měli k dispozici uniformy, až do poloviny roku 1991 se účastnili veřejných a slavnostních akcí ve stejnokrojích typu „blejzr“, což je tmavě modré sako se světle šedými kalhotami.

Po skončení každé takové větší či menší besedy zpravidla následovala autogramiáda. Letci se lidem a leteckým fandům podepisovali do všech možných knih, které se po revoluci vyklubaly jako houby po dešti nebo je lidé měli celá desetiletí ve svých knihovnách. Vzhledem k tomu, že kapacita sedadel v „Kongresáku“ je přes tisíc lidí a ten byl při těchto „leteckých večerech“ neuvěřitelně nabitý, protože na letecké historky natěšení lidé seděli i na zemi či postávali „nalepení“ u zdí, takže tam bylo hodně přes tisíc pět set lidí, je nasnadě, že každá taková autogramiáda byla pro letce po stovkách podpisů nesmírně vyčerpávající. Koneckonců i pro jejich doprovody. (Iveta se svou akčností občas tátovi musela dělat bodyguarda a nekonečnou frontu nadšenců s knížkami razantně utnout a korigovat, protože viděla, jak ho to zmáhá. On však nic neříkal, na každého byl příjemný, usmíval se a podepisoval a podepisoval, ale ve chvíli, kdy budovu Irvingovi s ostatními opustili a odebrali se do metra, div nepadl.)

Oficiální návštěva ČSFR prince Charlese a Lady Diany v roce 1991 - velká pietní slavnost za účasti pozvaných letců a jejich doprovodů na Olšanských hřbitovech, ve vojenské sekci věnované padlým spojeneckým letcům RAF

Není divu, že se Ivetě klepala ruka, když z bezprostřední blízkosti snímala tuto andělskou bytost, která právě podává ruku vedle stojícímu tatínkovi. A když ji pak podala i Ivetě, nebyla schopna slova. Po letech na to vzpomíná takto: „Rozklepala jsem se úplně celá, až jsem si v duchu nadávala. Při tom stisku ruky a pohledu do jejích očí se mi totálně podlomila i kolena, takže ač jsem to neplánovala, šla jsem do hluboké úklony. Bylo to, jako by mi ruku podala sama Panenka Maria, a já ji pro slzy dojetí měla v ten moment před sebou úplně rozmazanou. Z princezny na míle daleko vyzařovala nesmírná dobrota, něha a tím, jak byla o mnoho vyšší než já (což je na fotce vidět), i přirozená autorita. Kdo tohle nezažil, těžko to pochopí. Její osudy po rozvodu s princem nás velmi bolely a její následná smrt nás sebrala už naplno. Probrečela jsem několik dní. Celý pohřeb jsem pak sledovala v přímém přenosu v televizi právě v Úhercích, kde jsem byla s maminkou a dostávala se z rozvodu. Takže až pak jsem úplně pochopila, jak takové citlivé bytosti muselo po rozchodu s princem asi být, a to jsem – na rozdíl od ní – byla mnohem ráznější a spoustu věcí s tím spojených si tolik nepřipouštěla…“

Další krásná momentka z pietní akce na Olšanech - za zády prince Charlese vykukuje část obličeje Jiřího Maňáka, Jan Irving se usmívá na jednoho ze svých nejlepších kamarádů, „drsňáka“ Bohumila Jaroše alias „Suchara“, po jehož levici s kabátem přes ruku stojí plk. Malý a vpravo v baretu plk. Petr Uruba. (I ten patřil spolu se Zdeňkem Škarvadou, Vildou Bufkou a dalšími mezi spoluzajatce ze Saganu a následně všichni po přesunu sdíleli společné kobky na slavném německém hradě pro zajaté vyšší důstojníky, Colditzu).

Nádherná hromadná fotografie z úplně prvního Memorialu Air Show v Roudnici nad Labem dne 23. 6. 1991 - pro naše letce tato úžasná akce, do níž její zakladatel a ředitel letiště Vlasta Dvořák dal celé své srdce i další následující léta života, znamenala „druhou Anglii“, jak této akci začali spontánně říkat. Pravda je, že pro letecké fanoušky je o to vzácnější, že se od té doby pravidelně koná pouze vždy po dvou letech. Iveta si už některá jména po těch letech nevybaví, před stojícím hurricanem z Holandska vedle svého tatínka (druhý zprava) poznala jeho kolegu z B-24 Ivana Schwarze (Anglie), po tátově pravici stojí plk. Petr (Anglie), dále od něho Viktor Kent (Anglie), plk. Ant. Vendl, v uniformě RAF plk. Dvorský. Uprostřed pod vrtulí je s nepostradatelnou bradkou plk. František Fajtl. Z levé strany poznává plk. Krézka (druhý vlevo), plk. Jar. Hofrichtera (čtvrtý vlevo), v šedém obleku vedle něho je další z leteckých legend, plk. Karel Šeda. Z těch sedících si vybavuje jméno hned zleva – plk. Jar. Vyhnise (rodáka ze Stoda), čtvrtý zleva sedící je Frant. Knap.

První svobodný vojenský letecký den v novodobé historii Československa – letiště Kbely dne 13. 9. 1991; na snímku se sešla parta z jedné posádky. Zleva: Arnošt Polák, Rudolf Nedoma, Jan Irving, Ing. G. Shaw a Ivan Schwarz.

První svobodný vojenský letecký den v novodobé historii Československa – letiště Kbely dne 13. 9. 1991; letci neodlepili své pohledy od oblohy, kde svištělo jedno letadlo za druhým. V řadě za plk. Irvingem se v brýlích usmívá plk. Jiroudek. Ten se s Janem znal už od studií a výcviku ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově.

Na snímku je plk. Josef Šnajdr (Anglie), rovněž jeden z bývalých velitelů 311. perutě, v družném hovoru s plk. Irvingem. Byl to přísný, leč spravedlivý velící, jehož všichni respektovali. Teď už si oba po těch letech povídali jako staří kamarádi bez ohledu na dřívější funkci.

Dobové foto velitele Šnajdra z doby jeho válečného působení; zde je evidentně zamyšlen či v očekávání, zda se mu jeho hoši ve zdraví vrátí z operace. Výraz jeho tváře vypovídá o permanentním napětí i velké zodpovědnosti.

Snímek dalšího z velitelů 311. sq. – plk. Vladimíra Nedvěda; droboučký, distingovaný pán, u něhož by na první pohled nikdo takovou funkci neočekával. Svým vzezřením byl navíc pravým opakem téměř 190 cm vysokého J. Šnajdra. Jedno měli však oba společné – všichni letci je měli rádi a respektovali je.

V návaznosti na několikadenní pobyt letců, kteří přiletěli z Anglie i jiných koutů světa, se kromě leteckého dne, formálních i neformálních setkání a jiného, bohatého doplňkového programu v roce 1991 uskutečnilo i slavnostní Te Deum v chrámu sv. Víta na pražských Hradčanech. Rovněž velmi silný zážitek. Hned v první řadě lavic je možné spatřit celou rodinu plk. Irvinga. Vedle Blanky sedí Janův radista Arnošt Polák a po jeho pravici Viktor Kent, za války zvaný „Vydrář“.

Vskutku památeční setkání přímo u Irvingových doma na pražských Vinohradech dne 15. 9. 1991, kdy (hlavně letce ze zahraničí) paní Blanka „odbourala“ báječnou pečenou kachnou s knedlíkem, oběma druhy zelí i špenátem, aby si mohli vybrat. Jelikož tušila, že se toto sváteční jídlo setká s velkým ohlasem, pro jistotu šly do trouby kachny dvě. A dobře udělala – nezbylo vůbec nic, a to některým ještě něco zabalila s sebou tzv. na potom. Setkání bylo celkově báječné a znovu plné emocí, slz i smíchu v jednom, že o něm Iveta znovu poslala reportážní info do Kanadských listů, které je následně otiskly. Zleva na verandě stojí Jan Irving, Iveta, (rovněž budoucí generál) Marcel Ludikar, Blanka Irvingová, Arnošt Polák, Ing. G. Shaw a Rudolf Nedoma – 80 procent personálně nejčastěji obsazované posádky v liberatoru. (Toto fotil Jan Horal, který rovněž patřil mezi pozvané hosty.)

O rok později po Anglii byli naši letci pozváni do Francie a vše se odehrávalo v podobném duchu jako vloni. Pouze s tím rozdílem, že tentokrát směli odletět jen oni – bez doprovodu. Manželka to nesla dosti těžce zejména z důvodu obav o Jana, kdyby se tam s ním něco stalo (jeho srdce už bylo po několika infarktech hodně pochroumané a každý, byť krásný a silný zážitek, na to měl samozřejmě vliv). A Iveta pro změnu smutnila z toho, že neuvidí některá z válečných míst i kus Francie jako takové. Na snímku je spolu s Janem Irvingem Bohumil Jaroš alias „Suchar“ – věrní kamarádi před katedrálou Notre-Dame v Paříži. Během oněch několika dnů navštívili mimo jiné dvě základny – za války jednu stíhací a jednu bombardovací – rovněž jednu z hlavních současných vojenských leteckých základen, kde i s personálem zapózovali před tehdy obdivovanými letouny Mirage 2000, vojenský hřbitov La Target a mnoho dalších míst.

Opět Olšanské hřbitovy – sekce RAF v roce 1992 při oficiální návštěvě premiérky Margaret Thatcherové, kterou v dobové uniformě RAF za naše letce doprovází obětavý Lojzík Konopický a premiérka se po pozdravu s plk. Irvingem právě chystá podat ruku jeho vedle stojícímu kamarádovi Arnoštu Polákovi. Ten prý následně Janovi pošeptal: „Já se na to vykašlu. Přes padesát let žiju v Anglii, Margaret mám téměř za zadkem a na to, abych si s ní podal ruku, jsem musel přijet do Prahy!“ Že se pak oba následně rozesmáli, není asi třeba dodávat.

Znovu Kongresový palác na pražské Pankráci a setkání československých letců (i těch, kteří přiletěli z Anglie) v roce 1992

Kromě zde prezentovaného torza všech veřejných akcí, jichž se na naše letce po listopadu 1989 sesypalo nekonečné množství, samozřejmě průběžně probíhaly i již zmiňované veřejné besedy, kde se sešlo od několika desítek lidí až po stovky po celé republice. Ať byl sál však jakkoli kapacitně velký, vždy bylo plno do posledního místečka. Toto je snímek ze samostatné besedy plk. Irvinga v roce 1994.

Kromě zde prezentovaného torza všech veřejných akcí, jichž se na naše letce po listopadu 1989 sesypalo nekonečné množství, samozřejmě průběžně probíhaly i již zmiňované veřejné besedy, kde se sešlo od několika desítek lidí až po stovky po celé republice. Ať byl sál však jakkoli kapacitně velký, vždy bylo plno do posledního místečka. Toto je snímek ze samostatné besedy plk. Irvinga v roce 1994. Jeho vystoupení bylo bedlivě sledováno jak jeho manželkou Blankou, která má na fotce poněkud ustaraný výraz, neboť její choť byl již vážně nemocen…

Kromě zde prezentovaného torza všech veřejných akcí, jichž se na naše letce po listopadu 1989 sesypalo nekonečné množství, samozřejmě průběžně probíhaly i již zmiňované veřejné besedy, kde se sešlo od několika desítek lidí až po stovky po celé republice. Ať byl sál však jakkoli kapacitně velký, vždy bylo plno do posledního místečka. Toto je snímek ze samostatné besedy plk. Irvinga v roce 1994. Jeho vystoupení bylo bedlivě sledováno jak jeho manželkou Blankou, která má na fotce poněkud ustaraný výraz, neboť její choť byl již vážně nemocen, tak jeho dcerou Ivetou. Ta v té době navíc na některé z těchto „separátních“ besed dojednávala i kameramana, aby natočil otcovy vzpomínky na dobu války i totalitu samotnou. Díky tomuto nápadu vzniklo mnoho hodin na pečlivě uchovávaných VHS.

Jak už se stalo nepsanou tradicí, i po skončení tohoto (pro plk. Irvinga jistě vyčerpávajícího) vystoupení následovala autogramiáda a povídání s přítomnými lidmi. Pokaždé se zde však navazovaly nové kontakty nebo vyvstala nečekaná fakta a souvislosti. Mnohdy se na takovém mítinku objevili i přímí potomci po Janových spolubojovnících a dotazovali se na jejich osudy, adresy, fotky apod.

Jeden z mnoha reprezentačních leteckých plesů v pražské Lucerně, které jako tradice vznikly záhy po sametové revoluci a „drží“ se – chvála Bohu – dodnes. Zde udělal Jan Irving snímek před tanečním parketem, kde je zachycen jeho rovněž velmi dobrý kamarád z 311. sq. plk. Stanislav Mikula s chotí, jeho synem Vlastislavem a Ivetou Irvingovou.

Opět letecký ples v Lucerně (rok 1998 nebo 1999), ovšem již po smrti gen. Irvinga. Nicméně Iveta se pečlivě snažila svou maminku nedržet příliš dlouho ve smutku a ústraní, takže při každé vhodné příležitosti ji zapojovala do leteckého společenského dění, aby přišla na jiné myšlenky. Na snímku je bohužel už také nežijící brig. gen. Zdeněk Škarvada se svou manželkou Ivankou a Blanka Irvingová. Vpravo je z profilu Alois Konopický.

Rodinná hrobka Irvingových na pražských Olšanech; Iveta po maminčině smrti nechala udělat jednotlivé desky se jmény pohřbených členů rodiny tak, aby z nich každý srozumitelně vyčetl vzájemné rodinné propojení. A jak sama s „anglickým sarkasmem“ říkává: „To poslední místečko vpravo ve vitríně už čeká jen na mne. Akorát nevím, jak se tam sama odlifruju, když už nikdo z mých blízkých není naživu…“

Eva Pacovská s maminkou Martou Škramovskou, Praha, 1934