„Potom jsme se začali kamarádit a jemu se strašně líbily veškeré aktivity Škadoku [název sportovního oddílu], hrozně rád chodil na všechny ty výlety, na lyže, na orientační závody a prostě všechno, co jsme dělali, a do divadel, takže se k nám strašně rád přidával a stýkali jsme se i mimo ten Škadok, chodili jsme do divadel a do kin, a když byly nějaké večírky na nějakých jiných velvyslanectvích a on tam byl pozvaný, tak já jsem ho tam doprovázela, já jsem tam chodila s ním. A celou tu dobu jsem se strašně bála, aby se to neprovalilo, že se s ním stýkám, protože jsem se strašně bála, že bych byla volaná k výslechu. A toho jsme se strašně báli, to v té době bylo to, čeho jsme se všichni strašně báli, že bychom byli volaní na StB k výslechu, tak jsme dělali takové různé, jako že když jsme se třeba dohadovali, na co půjdeme do kina – netelefonovala jsem mu nikdy z bytu, vždycky jenom z budky – a on nikdy nesměl parkovat nikde blízko jeho autem, blízko našeho domu, to maminka říkala, že jestli to auto jednou uvidí, že se musím odstěhovat, to okamžitě přísně zakázala, takže jsme se to snažili tajit. On říkal, že mluvím dobře anglicky a že mluvím tak, jako mluví sekretářky na holandském, dánském nebo belgickém velvyslanectví, takže za ty asi budu považovaná, a já jsem volala vždycky jenom z budky, a když jsme se třeba domlouvali na nějakých divadlech, tak já jsem to špatně vyslovovala, abych to neřekla dobře česky, aby to nebylo poznat, že jsem Češka.“
„No a druhá věc je, že k nám v létě přijeli na návštěvu ti moji kamarádi z Anglie, byli u nás a my jsme jim tak nadšeně vyprávěli, jak už končí komunismus a jak to bude krásné a že teď už budeme v té demokracii, jako jsou oni, a oni odjeli v neděli a ve středu přišli Rusové. A jeden z nich tady zůstal, tady v Čechách, takže tím, jak my jsme to těm Angličanům těch čtrnáct dní vyprávěli, jak je to tu teď nádherné a jak je to skvělé, a pak najednou buch… Ten náš barák byl čelem na Leninovu, takže my jsme ve tři ráno viděli, jak okolo našeho domu jezdí tanky, jak rozjíždějí auta, která tam parkovala, a jak… to bylo hrozné, tak nás to vzbudilo a dívali jsme se z oken na tu hrůzu, jak z letiště přijíždějí. A potom ve škole to ještě bylo dobré, všichni učitelé byli naštvaní na tu ruskou invazi, nadávali na to…“
„Ta první paní učitelka, co mě učila od první do třetí třídy, to bylo úplně neuvěřitelné, ona nás tak jako zfanatizovala, že například já jsem přišla domů a chtěla jsem, abychom dali ledničku na chodbu, aby ji mohli používat všichni lidé, protože všichni mají mít stejně a všichni mají všechno sdílet stejně, a maminka mi vysvětlila, že oni zase mají televizi a tu my nemáme a že si k nám všichni do té ledničky dávají věci, takže to je zbytečné.“
Jana Pekárková, rozená Komersová, se narodila 7. června 1951 v Praze rodičům Ireně a Jiřímu Komersovým. Dětství prožila s matkou a sestrou Danielou (Inou) Komersovou v rozděleném bytě na Hanspaulce. Matka pamětnice dbala na vzdělání dcer, zejména na jazyky. Jana Pekárková se učila rusky i anglicky, v polovině šedesátých let navštěvovala mezinárodní tábor v Křižanově. Invazi vojsk Varšavské smlouvy zažila jako gymnazistka, když u ní bydleli studenti z Anglie. Roku 1974 promovala z psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a poté pracovala na dětské klinice v Motole s dětmi s lehkou mozkovou dysfunkcí. V roce 1976 se pamětnice seznámila s americkým konzulem Rexem Himesem. Státní bezpečnost na něj v letech 1974–1977 vedla spis „Helium“ a po jejich seznámení založila také na Janu Pekárkovou složku „Atlanta“. Aby se vyhnuli sledování, používali konspirační postupy. Rex Himes se stýkal mimo jiné i s chartisty, mezi nimiž byli Václav Havel či Pavel Landovský, byl společensky aktivní, účastnil se sportovních akcí a pořádal večírky s promítáním filmů. V roce 1977 odjel z Československa a pamětnice se s ním ještě jednou setkala o rok později na tříměsíčním pobytu v USA. Spis „Atlanta“ uzavřela StB v roce 1979. V tomtéž roce nastoupila pamětnice do pedagogicko-psychologické poradny, po třech letech odešla na mateřskou a narodily se jí tři děti. Do Motola se vrátila až v roce 1989. V listopadu 1989 se s manželem aktivně zapojili do Občanského fóra. Po sametové revoluci Jana Pekárková tlumočila a doprovázela významné návštěvy v motolské nemocnici. Roku 1991 začala pracovat na ministerstvu zdravotnictví, v letech 1996–2002 působila v modřanském zastupitelstvu, naposledy jako místostarostka. V roce 2025 žila v Praze a měla malý úvazek v soukromé psychologické praxi.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
