Mgr. Květoslava Pecková

* 1956

  • „Sport mě taky naučil, řekla bych, nepřehánět úspěch a dokázat ho zvládnout. Ale stejně tak mě sport naučil zvládnout prohru, poučit se z ní a udělat příště víc pro to, abych byla lepší a aby se mně víc dařilo. A abych sport nepřeceňovala, je hodně vidět úspěch, ale není to pupek světa. Je hrozně důležité, že sport vás toho spoustu naučí. Především cesta k úspěchu a k výsledku je velmi poučná, ať už jste úspěšní nebo ne, právě na té cestě, se toho člověk o sobě dozví co nejvíc. A myslím si, že je dobré vnímat, co se děje kolem nás a jak vás bere okolí. Takže sport mi hodně dal, umožnil mi cestovat. Dostala jsem se ze Zálesní Lhoty až na konec světa. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli mi sport něco vzal, tak myslím, že toho bylo minimum. Ale to nejpodstatnější je, že mi vzal iluzi, že vám úspěch někdo doopravdy upřímně přeje.“

  • „Takže jsem byla nakonec celkově třetí. Ale vzpomínám si, že jsem se v cíli jsem rozbrečela, protože ze mě jenom spadl jenom stres. Neměla jsem vůbec radost, vůbec jsem necítila únavu, jenom ze mě spadl stres. Myslím si, že to bylo tak zbytečné a necitlivé, že kdybych se mohla na ten závod soustředit, mohla bych dopadnout podstatně líp. A to nemůžu tomu vedení úplně odpustit. I když už jsem samozřejmě dávno odpustila, dneska je to jedno. Ale je to hrozná škoda, protože za dva dny se jela štafeta a my jsme si touhle mou medailí ze sebe prostě shodily stres. Nastupovala jsem na štafetu v takovém klidu a v takové pohodě, že jsem se ráno probudila a cítila jsem, že dneska mě nikdo neporazí. Měla jsem v tom závodě nejlepší čas. Takže kdybych takhle mohla nastoupit na pětku, mohlo to možná dopadnout trošku jinak. I když Hämäläinenová byla tak dobrá, že by asi vyhrála. Ale mohli jsme mít aspoň klid.“

  • „Hokejisti tenkrát měli přivézt medaili. Aspoň tak to měli naši funkcionáři naplánováno. Jenomže oni si dovolili prohrát hned první zápas s týmem Spojených států. To měli být z pohledu našich funkcionářů outsideři. Ovšem netušili, že celou olympiádu vyhrají, že budou namotivovaní, že tam vybrali nejlepší hráče. A doma je doma. Takže prohra s Američany byl pro funkcionáře absolutní šok, navíc Martincovi zlomili ruku. To byl náš hráč, který tvořil hru, byl to skvělý hokejista. Druhý den se jela pětka, tak trošku překvapivě jsem skončila úplně těsně před velkou favoritkou třetí před enderačkou Barbarou Petzoldovou. To byl pro funkcionáře další šok, ovšem žádná oslava se nekonala, tak jako dneska, kdy se medaile víceméně bere ve výpravě jako velký úspěch. Tenkrát taky, ale bylo moc brzy. Třeba Dáša Palečková byla třináctá a Gaba Svobodová dvacátá. S nimi se soudruh Himl vůbec nebavil a nikam je nezval. Ale nás s trenérem pozval někam do nějaké takové místnosti. Už si to moc nepamatuju, vím jen, že nám rozdělal nám jedno plzeňské pivo a rozdělili jsme si ho. Už ani nevím, co řekl, možná poděkoval, nevím. Mělo to takový obsah, že mi z toho v hlavě nezůstalo ani jedno slovo.“

  • „Nicméně takové radovánky jako šikana, to znám velmi dobře. Jak se projevovala šikana tehdy v šedesátých letech? Je to vždycky v jednotlivých lidech, přiznám se, že jsem měla třeba spolužáka, který byl natolik inteligentní, že propadl už v první třídě. Docela mě trápil, bohužel bydlel poměrně blízko nás, do školy jsem měla dva a půl kilometru. Chodila jsem odmalička pěšky, a tenhle spolužák měl největší radost z toho, když mě mohl vzít mi čepici, strčit mě do bláta, vzít mně sáňky a hodit je do potoka. Byl povahou trošku jednoduchý co se týče inteligence, tak on měl hrubou a násilnickou povahu. Vybíjel se na mě, to bylo velmi nepříjemné. Když jsem si postěžovala tatínkovi, šel za jeho mámou, a ta jednoznačně řekla - Ne, náš Jaroušek je hodný, ten nic nedělá. Tím to bylo vyřešené a mně nezbývalo nic jiného, než mu utéct. Někdy se mně stalo, že jsem běžela od školy až domů nebo do půlky vesnice. Řekla bych, že to mohl být první trénink, ale byl to zároveň i stres, protože byl silný a zákeřný. Byla to situace, na kterou moc ráda nevzpomínám. Jaak se ale říká, existuje spravedlnost. Tenhle spolužák měl hrozně rád koně, chtěl se podívat na našeho. Nezvala jsem ho samozřejmě, byl trošku drzý a přišel jednoho krásného dne k chalupě. Viděl otevřené dveře do maštale, koňský zadek byl takřka u dveří, on do nich nakoukl. Bylo mu osm devět roků, nevím, co dělal, jestli zatahal koně za ocas. Raději jsem nedívala, jen jsem zahlídla od vchodových dveří, že tam jde a raději jsem vycouvala. Za chvilku jsem viděla klubko, jak se vykulilo z maštale. Kůň ho prostě vykopl, takže mě pomstil.“

  • „Já osobně jsem těžko snášela takové, řekla bych, někdy propagandistické momenty. Třeba jeli jsme na olympiádu, tak oni nám říkali: ‚Musíte se chovat... Nesmíte se stýkat se západními soupeři.‘ Nebo spíš si myslím, že nás tajně sledovali, jestli nenavazujeme nějaké kontakty. Bylo to takové ale, řekla bych, hodně to záleželo asi to na tom… Já jsem si to totiž nikdy moc neuvědomovala, ale oni nás samozřejmě určitě hlídali a sledovali. Z tohoto pohledu si myslím, že asi mezi trenéry byli nějací informátoři, kteří dávali zprávy o tom, jak se chováme, co děláme, co neděláme. Ale my jsme se starali především o sportovní výsledek a tohle jsme vnímali jenom velmi okrajově nebo spíš až zpětně jsme zjistili, kdo z těch trenérů o nás podával zprávy.“

  • „V roce 1969, což je dneska už 50 let, se stalo to, že tatínek odešel na pole, dostal infarkt a už se z pole nevrátil. Pro nás to byl opravdu velmi těžký moment. Pro maminku doslova šok, protože ona si najednou vůbec nevěděla rady, co bude dělat, jak to bude dělat. My samozřejmě taky ne, protože v chlívě bylo plno dobytka, ve stáji stál kůň, ale nebyl ten hospodář. Pak najednou nastalo období, kdy maminka tohle všechno nějakým způsobem musela vyřešit. Konečně tedy vstoupila do JZD, protože jí nic jiného nezbylo. Pole nám vzali, krávy si odvedli a zaplatili nám za ně asi tolik peněz jako zhruba v 50. letech, takže za čtyři krávy jsme dostali asi tři tisíce, což tehdy sice byly trošku nějaké peníze, ale vzhledem k tomu, co za ně bylo dáno, tak to byla almužna.“

  • „My jsme v té vesnici byli tak trochu za černé ovce, protože jsme byli jediní, kdo do toho družstva nevstoupil. Nevím, jestli tohle byl důvod, ale určitě tam něco hrálo roli, takže třeba my – jako dívky – jsme byly často terčem nějaké šikany ze strany chlapců, že nám třeba ubližovali, nebo nás nějakým způsobem i fyzicky napadali. To byly dost nepříjemné zážitky. To jsou věci, o kterých jsem nikdy moc nemluvila. Teprve v dospělosti jsme si uvědomily, že jsme si třeba mohly postěžovat učitelce nebo někomu. Jenže, i kdybych si jí postěžovala, tak vím, že by to dopadlo tak, že až půjdu ze školy, tak že mě kluk, na kterého si stěžuju, stejně někde strčí do bláta, nebo mi dá pár facek nebo mi ukradne čepici nebo sáňky a strčí mi to do potoka, protože to byla běžná praxe. Takže to jsou zážitky, na které sice nerada vzpomínám, ale prostě patřily k tomu dětství a tomu koloritu vesnice.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 27.06.2019

    (audio)
    délka: 01:21:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 02.09.2021

    (audio)
    délka: 02:29:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Květa Jeriová, Cimrmanova žačka. Běhala, aby nedostala namláceno

Poslední závod kariéry na Benecku
Poslední závod kariéry na Benecku
zdroj: Archiv pamětníka

Květa Jeriová, provdaná Pecková, se narodila 10. října 1956 v Jilemnici do rodiny soukromých zemědělců hospodařících v Zálesní Lhotě. Tatínek jako jediný z vesnice nebyl v jednotném zemědělském družstvu. Odmala pomáhala rodičům, a proto kvůli nedostatku volného času odmítala nabídky, aby se stala členkou lyžařského oddílu v nedalekém Studenci. Až po smrti otce a vstupu matky do JZD začala v roce 1970 závodně lyžovat. V roce 1972 se dostala do juniorské reprezentace. Mezi lety 1974–1984 patřila do reprezentačního týmu Československa v běhu na lyžích. Na olympijských hrách v Lake Placid a v Sarajevu v letech 1980 a 1984 získala dvě bronzové a jednu stříbrnou medaili. Bronzovou medaili vybojovala na mistrovství světa 1982 v Norsku. Vystudovala pedagogickou fakultu v Hradci Králové a dvacet let let stála jako učitelka tělesné výchovy a zeměpisu za katedrou. Svého budoucího manžela, veslaře Zdeňka Pecku, poznala díky rozhovoru pro časopis Stadion. Vychovali spolu dvě dcery. V roce 2021 žila v Litoměřicích a pracovala v Českém olympijském výboru.