Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Květoslava Pecková (* 1956)

Květa Jeriová, Cimrmanova žačka. Běhala, aby nedostala namláceno

  • narozena 10. října 1956 v Jilemnici

  • vyrůstala v rodině soukromých zemědělců v Zálesní Lhotě

  • otec nebyl v JZD, na což rodina doplácela

  • v roce 1970, ve svých čtrnácti letech, vstoupila do lyžařského oddílu Sokol Studenec

  • mezi lety 1974–1984 byla členkou československé reprezentace v běhu na lyžích

  • na olympijských hrách v Lake Placid a Sarajevu v letech 1980 a 1984 získala dvě individuální bronzové medaile a jedno stříbro ve štafetě

  • roku 1984 ukončila závodní kariéru kvůli psychické únavě

  • vystudovala pedagogickou fakultu v Hradci Králové

  • více než 20 let učila na gymnáziu v Litoměřicích

  • s manželem, bývalým úspěšným veslařem, vychovali dvě dcery

  • pracovala v Českém olympijském výboru

  • v roce 2021 žila v Litoměřicích

Strhující příběh Květy Peckové-Jeriové, trojnásobné olympijské medailistky v běhu na lyžích, připomíná ve svém úvodu smyšleného českého génia Járu Cimrmana.

Coby prťavá školačka totiž nezávodila v Zálesní Lhotě o diplomy a medaile, nýbrž proto, aby jí její hrubý spolužák nenabančil. Utíkala před ním s taškou na zádech v duchu novátorských tělovýchovných metod fiktivního českého génia Járy Cimrmana z doby jeho učitelování, kdy děti cvičily na větvích stromů či skákaly přes živou kozu.

Dospělé pak Jára Cimrman vedl k běhu v zimníku, s batohem nebo s kufrem. S odůvodněním, že se přece taky nepřevléknou do trenýrek a trička, když budou potřebovat rychle zmizet před jakýmkoli nebezpečím.

„Takové ‚radovánky‘, jako je šikana, znám ze svého dětství velmi dobře,“ říká Květa Pecková. „Ten kluk propadl už v první třídě, povahou byl jednoduchý a největší radost mu dělalo, když mně nafackoval, hodil do bláta, mohl mi vzít čepici nebo hodit sáňky do potoka.“

Před násilníkem utíkala někdy i dva a půl kilometru

Nepomohl ani rozhovor tatínka s matkou osmiletého surovce, a tak otloukané holčičce nezbývalo nic jiného než před ním utíkat. „Někdy se mně stalo, že jsem běžela od školy až domů nebo do půlky vesnice. Řekla bych, že to mohl být první trénink, ale zároveň i stres, protože spolužák, co mi ubližoval, byl silný a zákeřný,“ svěřuje se Květa Pecková.

Trénování i stresu si užila vrchovatě také za dvacet let, když patřila mezi nejlepší lyžařky světa. Hlavně trenér Zdeněk Ciller proslul diktátorským přístupem ke svým svěřenkyním z reprezentačního družstva, a někdy je dokonce přinutil k slzám. O zbytek napětí a nervozity se dokázali postarat soudruzi z Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy, zaslepení honbou za naplánovanými olympijskými body. Sportovní úspěchy totiž sloužily všem totalitním režimům v propagandistickém boji s demokratickým západním světem jako důkaz nadřazenosti.

Trápenou dívku pomstil kůň

V obou případech, jak se „šikanistou“, tak se svazovými funkcionáři, se Květa Pecková dočkala zadostiučinění. Na olympiádě v Sarajevu se finišem pro stříbrnou medaili v závodě štafet postarala o jeden z nejúžasnějších okamžiků československého sportu. V Zálesní Lhotě pak všechno zařídil mohutný černý valach, jehož tatínek využíval v hospodářství.

Spolužák, který se stal pro slabší dívku postrachem, měl totiž rád koně a chtěl se podívat i na Jeriovic valacha. „Nezvala jsem ho, samozřejmě, ale jak byl trošku drzý, přišel jednoho krásného dne k chalupě sám,“ popisuje pamětnice. „Viděl otevřené dveře do maštale, koňský zadek takřka u dveří, tak do nich nakoukl. Bylo mu osm devět roků. Nevím, co dělal, možná zatahal koně za ocas. Za chvilku jsem viděla klubko, jak se vykulilo z maštale. Kůň ho prostě vykopl, takže mě pomstil.“

Tátovi se splnil sen, měl svou chalupu a pole

Květa se narodila 10. října 1956 jako čtvrtá dcera do rodiny chalupníka v Zálesní Lhotě u Jilemnice, přičemž tatínek Karel Jerie si velmi přál syna, pomocníka na poli i ve chlévech. Sám vyrůstal od svého narození v roce 1905 ve velké chudobě v krkonošské Poniklé, kde v nuzném domku žilo s rodiči šest dětí. Již ve čtrnácti letech musel jít sloužit jako čeledín k sedlákovi. „Miloval koně a jeho snem bylo mít svou chalupu a hospodářství,“ prozrazuje Květa Pecková.

Po druhé světové válce se Karel Jerie dočkal. Po odsunu či útěku většiny Němců ze Sudet si našel zemědělskou usedlost se sedmi hektary polí v Zálesní Lhotě u Jilemnice. „Přes dvacet let sloužil na cizím statku, a tak si velmi vážil své půdy,“ upozorňuje Květa Pecková. Po válce přijížděli do Sudet také dobrodruzi a lumpové z českého vnitrozemí, aby při rabování získali majetek po odsunutých Němcích. Hned poté se vraceli i s kořistí domů.

Karlovi Jeriemu však nešlo o bezpracný zisk z krádeží. Nevelkou zemědělskou usedlost koupil, nakrmil hladový a vyhublý dobytek, zanechaný v chlévech německým hospodářem, a dal do pořádku pole. Za čas si přivedl do Zálesní Lhoty první ženu. Těžká práce v hospodářství se jí však zajídala. Její syn z předchozího manželství navíc ukradl Karlovi Jeriemu první naspořené peníze, a tak následoval rozvod.

Ve vsi vydržel jako jediný soukromý rolník

Chalupník však potřeboval do stavení ženskou ruku, a tak si přivedl druhou ženu, pracovitou děvečku od Rokytnice nad Jizerou. S ženou mladší o dvanáct let měli čtyři dcery.

„Rodičům se hospodaření dařilo. Krávy dávaly tučné mléko  a rodiče z něj dělali máslo. Tatínek ho jezdil s koňským povozem prodávat až do Železného Brodu, čtyřicet pět kilometrů daleko,“ prohlašuje pamětnice. V roce 1948 však skončila Jeriovým šťastná doba. Komunisté převzali moc a nutili statkáře, sedláky a menší zemědělce ke vstupu do jednotných zemědělských družstev (JZD). Karel Jerie do prvního družstva šel.  

„Ještě se nerozorávaly meze, všichni obcházeli pole všech a pracovali na nich. Tatínek si ale všiml, že dobře dělají jen na svých polích. Tak z JZD vystoupil a až do své smrti hospodařil soukromě,“ uvádí Květa Pecková. V roce 1953 vyhlásila komunistická vláda měnovou reformu, při níž přišli lidé o většinu svých úspor. „Rodiče naštěstí žádné peníze neměli, tatínek koupil těsně před měnovou reformou velkého černého valacha a maminka si pořídila vlněný svetr, který krásně hřál,“ poznamenává pamětnice.

Také čtvrtým dítětem byla dcera

Když se v říjnu 1956 Květa narodila, tatínek zažil už počtvrté zklamání, že mu žena nedala syna. „Jen se na mě podíval do postýlky a šel do chléva,“ dodává Květa Pecková. Karel Jerie se po celá padesátá a šedesátá léta 20. století držel jako rolník nad vodou, ačkoliv ho komunistický státní aparát deptal zvyšujícími se dodávkami zemědělských produktů.

Sotva Květa povyrostla, už ji tatínek zapojil do hospodaření. „Zvykla jsem si  rychle, stejně jako sestry, a byly jsme díky práci odolné,“ tvrdí. Nejvíc jí vadilo mlácení sklizeného obilí. „Z hlučné mlátičky se totiž hrozně se prášilo,“ vysvětluje. „My nejslabší jsme házely snopy seshora na vůz, do mlátičky je dávala maminka a tatínek mlátičku obsluhoval.“

Čtyři sestry Jeriovy měly jen špetku volného času, a pokud si ho vyšetřily, nalepovaly si do sešitů z novin a časopisů obrázky slavných sportovců a zpěváků. Fandily jim na olympiádách a snily o tom, že se tam také jednou dostanou. „Myslela jsem si ale, že se mi mé sny nikdy nesplní,“ podotýká pamětnice.

Neprávem ji obvinili, že podváděla

První lyže s patičkovým vázáním pro jakékoliv zimní boty dostala Květa v pěti letech. Továrna na lyže stála přímo v Zálesní Lhotě. První závod jela v osmi letech a pořádal ho Sokol Zálesní Lhota. „Vyhrála jsem, což bylo špatně. Moje starší spolužačky netušily, že se do toho umím tak obout. Jely jsme dvě kolečka kolem hřbitova a nařkly mě, že jsem jela jen jedno. Za vítězství jsem sice dostala čokoládovou medaili, ale kvůli pomluvě mně zhořkla.“

Kvůli pomoci v hospodářství však pamětnice nemohla chodit do lyžařského oddílu jako ostatní děvčata. V roce 1969 se však všechno drasticky změnilo. Karel Jerie nepřežil na podzim 1969 infarkt, který ho postihl při orání na poli. Starší sestry Květy Peckové už bydlely jinde a maminka s třináctiletou dívkou nestačily zastat všechnu práci. Nechala si tedy jen jednu krávu, malý záhumenek a nastoupila do JZD, kde krmila býky. „Tři krávy prodala do JZD, ale dostala za ně jen tři tisíce korun, což odpovídalo ceně v padesátých letech, a ne v roce 1970,“ dodává Květa Pecková.

Když šla maminka žádat o vdovský důchod, vyměřili jí necelých čtyři sta korun. Na otázku, proč tak málo, se dočkala odpovědi: ‚‚Málo jste dala státu.‘‘ Na námitku, že vychovala čtyři zdravé děti, odpověď nedostala.

Snaž se hlavně neupadnout!

Doma musela Květa stále ještě hodně pomáhat, ale už ne tolik jako v hospodářství se čtyřmi kravami a koněm. Získaný čas jí umožnil, aby začala závodně lyžovat v Sokole Studenec, kde potkala mladého trenéra Jaroslava Háka. S odstupem času oceňovala jeho trpělivost a také důraz na výchovu začínajících lyžařů.

Na první závody za Sokol Studenec vyrazila pamětnice v roce 1970 do Lázní Bělohrad. „Předseda oddílu pan Štefan mi říkal:  ‚Snaž se hlavně neupadnout, jinak ztratíš hodně času.‘ Jela jsem jak zajíc v brázdě, sníh kolem mě odletoval, ale dvakrát jsem upadla. Když jsem to panu Štefanovi řekla, vyjelo z něj: ‚Ježíš!‘  Ale stejně jsem vyhrála.“

Od roku 1970 se kariéra Květy Peckové odbývala kosmickou rychlostí. V roce 1972 se prosadila do juniorské reprezentace a o dva roky později do ženské reprezentace. Jejím prvním reprezentačním trenérem byl Ilja Matouš, shodou okolností rodák z vedlejší vesnice. Vždy si ho velmi vážila. „Nikdy na nás nezvedl hlas. V životě něco dokázal. Byl pro nás příkladem, kterých je, myslím, mezi trenéry velmi málo. Vtáhl nás do trénování způsobem, že jsme chtěly samy něco dokázat. Bez jakéhokoliv napětí a nepříjemných zážitků,“ říká pamětnice.

Ilja Matouš zemřel v roce 2018 a na jeho pohřeb se sjela spousta lyžařů. „Při vynášení rakve z kostela všichni tleskali,“ vzpomíná Květa Pecková.

Škola a reprezentace, to byl zápřah

Od roku 1971 studovala pamětnice gymnázium v Jilemnici, což však příliš nešlo dohromady s dlouhými soustředěními ve Vysokých Tatrách. V roce 1975 nicméně odmaturovala se dvěma trojkami a dvěma dvojkami a později vystudovala dálkově pedagogickou fakultu v Hradci Králové, obor zeměpis – tělocvik.

Na olympiádu v Innsbrucku 1976 ještě neodcestovala. Po ní se přesunula z oddílu Rudá hvězda Štrbské Pleso do Rudé hvězdy Jablonec nad Nisou, kde také vzniklo středisko vrcholového sportu. Dostala se blíž k mamince a mohla jí s chalupou pomáhat každý týden. Ze Slovenska se domů podívala jednou za tři měsíce a trápila se tam smutkem.

Trenér ji schválně nutil do breku

V ženské reprezentaci poznala dva trenéry – Bohuslava Rázla a Zdeňka Cillera. „Tréninky, které jsme absolvovaly pod jejich vedením, byly na hranici únosnosti. Řekla bych, že až nesmyslně tvrdé. V případě Zdeňka Cillera mi vadilo jeho psychické deptání. Byl  přísný na sebe a ještě přísnější na ostatní. Vzpomínám na něj s velkými rozpaky, protože nás dokázal dohnat až k slzám a nikdy to nebylo úplně spravedlivé,“ prohlašuje pamětnice. „Jednou mě trenér Ciller rozbrečel před důležitým závodem. Zajela jsem ho dobře, a tak si myslel, že mně slzy pomohly k lepšímu výkonu. Zkoušel mě pak rozbrečet víckrát a nerada na to vzpomínám.“

V roce 1978 se kariéra talentované běžkyně ocitla v bodu zlomu. Za reprezentačním družstvem dorazil zástupce věhlasné firmy na výrobu lyží Rossignol a nabízel je na vyzkoušení nejlepší závodnici.

„Nejlepší tehdy byla Dáša Palečková. Ale trenér Ciller se tehdy uchýlil k lehké lži a servismanovi od Rossignolu řekl, že jsem to já,“ vzpomíná Květa Pecková. „Lyže Rossignol přesně sedly k mé technice, rozuměla jsem si s nimi. Servisman mě navíc naučil, jak je správně mazat. Při jejich přípravě jsem se zbavovala trémy a dostávala se do závodnické nálady. Na lyže jsem si nenechala nikým jiným sáhnout. Tři hodiny jsem věnovala zkoušení lyží, věděla jsem v sezoně, co s nimi udělat, psala jsem si zkušenosti s mazáním do deníku. Byla to velká piplačka, ale vyplatila se.“

V Lake Placid je pořád někdo hlídal

Před olympiádou v roce 1980 v americkém Lake Placid vyhrála Květa Jeriová velké mezinárodní závody v Reit im Winklu. „Na olympiádu odjela československá výprava složená ze čtyřiceti jedna závodníků a třiceti jedna trenérů, lékařů a funkcionářů,“ popisuje pamětnice. „ČSTV šetřil, a tak odcestovaly jen čtyři běžkyně a dva skokani. Na místa ve výpravě byla velká tlačenice.“

Podle Květy Peckové vládla v československé výpravě na olympiádě špatná atmosféra. Funkcionáři měli jedinou starost, aby se hokejisti nesetkali s Václavem Nedomanským, který v roce 1974 utekl do Kanady a v Lake Placid se pohyboval jako skaut klubů NHL. Panovaly obavy, aby někteří Čechoslováci po olympiádě nezůstali v USA. Což se nestalo, nicméně v roce 1980 emigrovali hokejoví reprezentanti Peter a Anton Šťastní. Za rok se k nim připojil třetí bratr Marian.

„Myslím, že v Lake Placid už víc přemýšleli o budoucích smlouvách v NHL než o zisku olympijské medaile. Funkcionáři nemohli hokejisty v Lake Placid uhlídat, navíc neuměli pořádně anglicky a byli strašně nervózní,“ uvádí Květa Pecková. „Olympijská vesnice ležela asi deset mil od Lake Placid a po olympiádě se z ní stala věznice pro mladistvé. Kolem byly ostnaté dráty. Na naše soutěže jezdil jen jeden funkcionář a nikdo jiný. Měl profil jako Julius Fučík, tak jsme mu tak mezi sebou říkaly. Hlídal nás, ale tenkrát jsme o tom nevěděly. Nás přitom ani nenapadlo, že bychom v Americe zůstaly. Gaba Svobodová, když ho vedle nás pořád viděla, povídá: ‚Pozritě, tento Fučík má ako jediný o nás záujem, je tu vždy s nami.‘“

První odměna za bronz? Půlka piva

Olympiáda začala pro socialistické Československo strašidelně. Hokejisté, od nichž funkcionáři ČSTV čekali medaili, prohráli vysoko s USA, z krize se nevyhrabali a skončili až pátí. „Prohra s Američany byla pro funkcionáře absolutní šok. Druhý den jsme jely závod na pět kilometrů a trošku překvapivě jsem skončila třetí, úplně těsně před velkou favoritkou ‚enderačkou‘ (poznámka autora – reprezentantkou Německé demokratické republiky),“ vzpomíná Květa Pecková.

„Ovšem žádná oslava se nekonala, tak jako dneska, kdy se medaile bere ve výpravě jako velký úspěch. Třeba Dáša Palečková byla třináctá a Gaba Svobodová dvacátá, ale s nimi se předseda ČSTV, soudruh Antonín Himl, vůbec nebavil a nikam je nezval. Nás s trenérem pozval do nějaké takové  místnosti. Otevřel nám jedno plzeňské pivo a rozdělili jsme si ho. Už  ani nevím, co mi řekl. Možná poděkoval, nevím. Mělo to takový obsah, že mi z toho v hlavě nezůstalo ani jedno slovo. Po devátém místě z desetikilometrové trati se se mnou nebavil vůbec nikdo. Moje medaile z pětky byla ale cenná, poněvadž v Lake Placid zůstala pro naši výpravu jediným exemplářem.“

Jestliže v Lake Placid obdržela za bronz půlku piva, doma čekala Květu Jeriovou onačejší odměna. Za medaili dostala dvacet tisíc korun, což odpovídalo zhruba deseti průměrným měsíčním platům. O čtyři roky později inkasovala za bronz a stříbro dvacet a padesát tisíc korun. Dodala, že na olympiádě v Calgary v roce 1988 obnášel bronz 125 tisíc korun.

Vyčítali jí, že umí jezdit jen za sebe

Dva roky před olympiádou v Sarajevu vybojovala pamětnice bronz na mistrovství světa v norském Holmenkollenu. Do štafety tam ovšem nastupovala se začínající nemocí, poslední úsek pokazila a medaile se rozplynula.

„Pochybovači říkali, že umím jezdit jen za sebe. Mrzelo mě to a chtěla jsem ukázat, že se dokážu rvát i za ostatní,“ upozorňuje pamětnice. „Na olympiádě v Sarajevu jsme dozrály a před ní jsme jezdily hodně dobře. Funkcionáři ČSTV nám naplánovali medaile. Jako první se běžela desítka, což nebyla moje trať a nechtěla jsem nastoupit. Ale soudruh Himl rozhodl, že musím. Bohužel jsme namazaly lyže průměrně, a to na olympiádě nestačilo. Skončila jsem desátá, velká favoritka Blanka Paulů třináctá a Gaba Svobodová čtrnáctá. Blanka odjížděla na olympiádu nachlazená a cesta autobusem přes Bratislavu do Sarajeva jí uškodila,“ vysvětluje pamětnice. „Nervózní funkcionáři seřvali trenéra Cillera, s námi se nikdo nebavil. Co se stalo s mazáním, nikoho nezajímalo. Trenér Ciller pak nepřišel na odpolední trénink a druhý den ráno znovu.“

Trenér byl hrubián. „Vypadni, nepozdravila jsi!“

Závodnice trenéra hledaly a uslyšely hluk v místnosti určené pro funkcionáře z lyžařského svazu. Dovnitř strčily Květu. Před očima se jí zjevil kouř z cigaret a prázdné skleničky po alkoholu.

„Pili celou noc a trenér Ciller se na mě obořil: ‚Vypadni, nepozdravila jsi!‘ S holkami jsme si řekly, že se půjdeme projít. Vyběhl za námi šéftrenér jabloneckého střediska vrcholového sportu  a zeptal se: ‚To on s vámi takhle mluví?!‘ Odpověděla jsem mu: ‚Ano, ale toho si nevšímejte, my jsme zvyklé.‘ Pak přišel ještě generál Tvaroška, Slovák, na olympiádu jel za ministerstvo národní obrany. Povídá: ‚Takto on s vámi hovorí? Takto ja nehovorím ani so svojím šoférom.‘“

Po „desítce“, kde družstvo zůstalo bez medaile, vytvořili funkcionáři ČSTV špatnou atmosféru. Pamětnice dodává, že přehráli své naštvání na závodnice.

„Před startem jsem se klepala. Vyrazila jsem na trať a nebylo ve mně žádné uvolnění, žádná pohoda. Měla jsem od začátku pocit, že jedu se zataženou ruční brzdou,“ svěřuje se pamětnice. „Přede mnou startovala vítězka desítky Finka Hämmälläinenová a ujela mi. Hodně chumelilo a stopa rychle zapadávala. V mírném sjezdu mi zpomalovaly lyže.  Dojela jsem druhá, ale pak mě ještě předjela Norka a měla jsem bronz.“

Věčná škoda, že ji vynervovali

V cíli necítila Květa Pecková ani radost, ani únavu. Pouze se rozbrečela, jak z ní spadl stres. Dodnes si myslí, že kdyby ji vedení ČSTV a trenér Ciller před závodem nevynervovali, mohla získat alespoň stříbro.

„Za dva dny se jela štafeta a díky mé medaili z pětky jsme ze sebe všechny shodily stres. Nastupovala jsem na štafetu v klidu a v pohodě, s pocitem, že mě nikdo neporazí. Měla jsem pak nejlepší čas ze všech,“ poznamenává Květa Pecková. „Běh mě vůbec nebolel, krásně jsme si zalyžovaly a zdálo se mi, že jsem závodila jen poslední kilometr.“

Ve finiši porazila nejlepší lyžařku světa

Stříbro ze Sarajeva zůstává i v roce 2021 nejlepším československým a českým výsledkem. Kromě Květy Peckové se o něj zasloužily Dagmar Švubová-Palečková, Gabriela Svobodová-Sekajová a Blanka Paulů. Štafetě jasně kralovaly Norky, za nimi se seřadily v silné skupině Sovětky, Finky a Čechoslovačky. Do posledního úseku vyrážela Květa Jeriová s přetěžkými soupeřkami, mistryněmi světa a olympijskými vítězkami Raisou Smetaninovou a Marií Luisou Hämmälläinenovou.

„Finka nám chtěla ujet, měla v Sarajevu skvělou formu. Nasadila trhák a asi po třech stech metrech obrovského zrychlení ujela Rusce,“ popisuje pamětnice. „Pak malinko zpomalila a nevěděla, že jsem se udržela za ní. Cvakla jsem jí špičkou své lyže o patku a strašně znervózněla, že se vyvážím za ní. Pak jsem ji překvapila a předběhla ji v místě, kde to nečekala.“

Po šest set metrů dlouhém finiši Květa Jeriová proťala pomyslnou cílovou pásku jako druhá. Senzační výhru nad Hämmälläinenovou, jež vyhrála v Sarajevu všechny tři závody jednotlivkyň, podtrhl srdceryvný výkřik bezbřehého nadšení: „Květóóó!“

Mnoho fanoušků se domnívalo a domnívá, že vyšel z Dagmar Švubové nebo nějaké jiné reprezentační kolegyně Květy Jeriové. „Hlas ale patřil Evě Kracíkové-Paulusové, která reprezentovala jako běžkyně na lyžích na olympiádách 1956 a 1964 a v Sarajevu byla členkou jury. Stála u mých začátků a nejdřív nevěřila, že to někam dotáhnu. O to větší měla v Sarajevu z našeho stříbra radost,“ tvrdí pamětnice.

Na vrcholu skončila kvůli psychické únavě

Po dvou medailích z olympiády v roce 1984 Květa Jeriová překvapivě skončila s kariérou špičkové lyžařky. Po deseti letech v reprezentaci byla vyčerpaná především psychicky.  „Věděla jsem, že chci mít děti, mít k nim otce a dobře se o ně starat,“ vysvětluje. „Funkcionáři se zlobili, trenér Ciller nejvíc. Ale brzy jsem se potkala se svým mužem, našla jsem toho pravého člověka a určitě nelituji.“

Květa učila více než dvacet let na gymnáziu v Litoměřicích a s manželem Zdeňkem Peckou, bronzovým olympijským medailistou z Moskvy 1980, vychovali dvě dcery.

Přišla o iluzi, že vám někdo upřímně přeje

Když se zamyslela nad životem vrcholové sportovkyně, vrátila se do dětství, kdy v ní práce v zemědělském hospodářství vycepovala obrovskou kázeň, houževnatost a schopnost podřídit se nezbytnému dennímu  režimu. Ve sportu si tyto vlastnosti ještě více prohloubila.

„Sport mě taky naučil nepřehánět úspěch a dokázat ho zvládnout. Stejně jako zvládnout prohru, poučit se z ní a udělat příště víc, abych byla lepší a aby se mně víc dařilo,“ shrnuje Květa Pecková. „Úspěch je ve sportu hodně vidět, ale není to pupek světa. Především cesta k úspěchu vás hodně poučí a dozvíte se na ní hodně o sobě. Sport mi umožnil cestovat. Dostala jsem se ze Zálesní Lhoty až na konec světa. A kdyby se mě někdo zeptal, jestli mi sport něco vzal, tak myslím, že toho bylo minimum. Ale to nejpodstatnější je, že mě připravil o iluzi, že vám úspěch někdo doopravdy upřímně přeje.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pro legendy