Ewald Pechwitz

* 1938

  • „Lidé už začali tušit, že bude konec, a já vím, že schovávali věci pod prkna v podlaze, cennosti a peníze. Mám příbuzné a ti byli vloni – tedy jejich děti – v Praze a cestou domů ještě chtěli vidět rodný dům svých prarodičů. Ti lidé je tam hned uvítali a řekli, že už čekají, až někdo přijde. A předali jim to, co našli při přestavbě domu. Byla to taková truhlička a v ní peníze – říšské a rentové marky. Obojí to byla platná měna do roku 1948 i tady v Německu.“

  • „V tom dopise nebo v tom oznámení stálo, že se máme někam dostavit ráno v pět. A stálo tam, že jakékoli stavění se na odpor bude potrestáno koncentračním táborem, a to byl prakticky rozsudek smrti. Takže to se neodvážil nikdo. Ale spousta starých lidí byla tak otřesena, že jich řada spáchala sebevraždu. Vím, že v mém vzdáleném příbuzenstvu byl starší sedlák, který se oběsil. Ti lidé prostě už nechtěli pryč.“

  • „Krátce před odsunem, tedy hned po konci války, jsme se celé obyvatelstvo museli minimálně jednou shromáždit na tržišti v Kravařích a museli jsme se dívat, jak brutálně týrají bývalé členy nacistické partaje a funkcionáře. Museli přihlížet všichni, i děti. Byl jsem tam se svojí maminkou a byl jsem samozřejmě zvědavý, co se tam odehrává, když tam bylo tolik lidí a všichni se dívali, a chtěl jsem, aby mne zvedla na ruku, abych také něco viděl. Děly se tam hrozné věci. Jednoho místního sedláka například pověsili za nohy a nechali ho tam viset a údajně museli vlastní příbuzní bít ty, co se provinili, a pokud je nebili, byli sami zbiti. A dost často některé kvůli nicotnostem téměř utloukli k smrti. U jednoho sedláka na pozemku našli deky wehrmachtu a mysleli si, že schovával Němce. A především, když někomu na pozemku našli zbraně, byl to pro dotyčného téměř rozsudek smrti.“

  • „Šel jsem se svými kamarády ze školy a jednoho dne šel proti nám muž, cizí muž, a vedl za ruku mou sestru. Byla o dva roky mladší. Já jsem ho samozřejmě neznal, řekli jsme: ‚Dobrý den!‘ a chtěli jsme jít dál. Pak se ukázalo, že to byl můj otec, kterého jsme očekávali už velmi dlouho. A podle podkladů, které jsem našel, to bylo v březnu 1946, když na nás narazil.“

  • „Člověk měl málo času na to, aby si sbalil věci. Smělo se vzít téměř jen to, co jedinec unesl. Šperky a cenné věci se stejně musely vynechat, lidé si nesměli vzít hudební nástroje. A potom, na hranicích, ještě jednou zkontrolovali zavazadla, a když měl někdo na sobě nějaké klenoty, vzali mu to. Manželkám brali snubní prsteny. Vše, co se kontrolorům zdálo použitelné, ještě zabavili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pegnitz, SRN, 13.07.2020

    (audio)
    délka: 01:14:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všichni jsme se museli dívat, jak v Kravařích na náměstí týrají bývalé nacisty

Ewald Pechwitz, Pegnitz, 2020
Ewald Pechwitz, Pegnitz, 2020
zdroj: Natáčení

Ewald Pechwitz se narodil 25. prosince 1938 v Kravařích na Českolipsku (německy Graber) do rodiny strojního zámečníka Ernsta Pechwitze a jeho choti Hilde, která do svatby pracovala na rodinném statku. Vyrůstal v tehdy téměř výhradně německojazyčné oblasti. Když v roce 1938 Češi mobilizovali, ukryl se otec a sousedé ve mlýně, v listopadu 1938 ale odešli do wehrmachtu. Otec byl u průzkumníků a nasazen byl mj. ve Francii, na Ukrajině, v Rumunsku a v Rusku. Na konci války padl do amerického zajetí. Po propuštění nevěděl nic o rodině a cestoval za prací. Po skončení války došlo v Kravařích na náměstí minimálně jednou k veřejnému lynčování bývalých členů a funkcionářů NSDAP, kterému muselo přihlížet celé město včetně malého Ewalda. Pechwitzovi se potom dostali do první vlny tzv. divokého odsunu. Prakticky přes noc se museli sbalit a pouze s příručními zavazadly putovali za doprovodu československých vojáků do táborů v Sasku. Po bombardování Drážďan byly tábory přeplněné, chybělo jídlo, spalo se na slámě. Nakonec rodinu umístili poblíž Výmaru. Tam je v březnu 1946 našel otec, který rodinu přestěhoval do Bavorska. Ewald Pechwitz vystudoval, zřídil si vlastní autodílnu, oženil se a má dceru. Rodné Kravaře navštěvoval už před rokem 1989. Dodnes se tam vrací a učí se česky. Těší ho, že se současní majitelé dobře starají o jeho rodný dům, a je s nimi v přátelském kontaktu.